Síla zákona

28.08.2022

Jacques Derrida je sotva autor, kterého by někdo mohl označit za jednoduchého. Dekonstrukce – u jejíchž základů stál a jež se stala jednou z nosných složek postmoderny – patří k poměrně náročným filosofickým nástrojům, kterému do té či oné míry stále nerozumím. Posud jsem ostatně žádnou Derridovu práci nečetl. Proč jsem sáhl po této knize, ptáte se? Však mi v pochopení příliš nepomůže… Nu, protože jsem právník-student a protože praxe je zajímavější než teorie.

První z dvou obsažených textů, s úzkou návazností, „Od práva ke spravedlnosti“, řeší spojení práva a síly, spravedlnosti a dekonstrukce. Autor je tázán, nezapomíná dekonstrukce na spravedlnost? Je spravedlnost v dekonstrukci vůbec možná? A odpovídá, ano, nejenže je možná, ale je naprosto nemyslitelná spravedlnost bez dekonstrukce – rozumějme, spravedlnost nemůže existovat, bez reinterpretace. Octne-li se norma (jejíž vztah se zákonem a silou je řešen větší část textu) v nové situaci, musí být volně soudcem reinterpretována, aby bylo možné spravedlnosti dosáhnout.

Derrida tu, po mém soudu přesvědčivě, vyvrací teze reprezentované například zesnulým soudcem Nejvyššího soudu Spojených států Antoninem Scaliou – teze originalizmu. Tedy vyvrací úchylnou snahu interpretovat zákony nezbytně podle doby, v níž vznikly – vlastně objektivně (i subjektivně) historický výklad, oproštěný od jakýchkoliv jiných vlivů, které by zastánci originalizmu nazvali aktivizmem. Konkrétněji. Takoví lidé mají potřebu interpretovat ústavu USA tak jak by ji interpretoval člověk v době jejího vzniku, tedy v době státu který nebyl schopen zabezpečit obranu svého obyvatelstva (právo nosit zbraň), ale zároveň době otrokářství, militantního křesťanství atd. Je ta myšlenka absurdní? Jistě že ano, tedy pokud nejste přestárlý pravičák, či idiot. Přes to je to myšlenka poměrně módní – Derridou v textu vyvrácená – v době jiné politiky nelze aplikovat normu politiky jiné, rozhodně ne spravedlivě. Je tu něco z progresivizmu? Jistě. Než se však leknete, máloco by bylo Derridovi tak vzdálené jako jakési „culture war“, Derrida nadnáší obecný princip, toť vše.

Derrida znamená pro právo mimořádný přínos, jeho dekonstrukce je vlastně jedním z hlavních prvků „critical studies“ v čele s „critical legal studes“. Tezí, jež by mohla být nadnesena, je, že podobná aktualizace práva podrývá jeho autoritu jako čehosi, co tu vždy bylo. Hloupost. Naopak aktualizace je jediný způsob jak udržet právo autoritativním v době, kdy by tomu starému již nikdo nevěřil, nectil jej. Spravedlivé právo je možná jen model, ideál, proč k němu však nesměřovat.

Druhý přítomný text je reinterpretací Benjaminova díla „Ke kritice násilí“. Benjamina znám toliko z vyprávění Hanah Arendtové a Gerharda Scholema, tedy ze stránky lidské, nikoliv filosofické. Ke kritice násilí jsem nečetl a nejsem tedy schopen dost dobře posoudit obsah textu Derridova.

Dovolím si pouze tolik, že si dnes již snad každý uvědomuje, že stát je v hrubých obrysech podoben mafii, že si vytvořil monopol na násilí a on, tak tedy i právo, je s násilím takřka neodmyslitelně spojen. (Ankapisti si kolikrát rádi myslí, že na to přišli ve svých moudrých hlavách jen ono sami... Ne no...) Benjamin, respektive Derrida v tomto textu poměrně solidně prezentují, že stát a právo vlastně nejsou ničím jiným než násilím. Násilí je jejich začátkem a koncem, tak, jako jejich značným obsahem. A jistě, s tím lze do nějaké míry nesouhlasit, ale něco na tom patrně bude. Bavíme se ovšem o násilí ve foucaultovském slova smyslu, násilím jež je podstatou samých mezilidských vztahů, není se tedy čemu divit.

A to je z mé strany vše. Čtení je to sice krátké, ale Derridův styl filosofování i psaní není natolik jednoduchý, že by se to dalo přelouskat za hodinku a půl, to rozhodně ne. Každopádně ke čtení doporučuji.