• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 13 knih

Nové komentáře u knih Jacques Derrida

Co přinese zítřek?

„Tento komentář bude potřebovat určitý úvod, nebo to bude děsně zmatené... Derridu cituje Mieroop ve své Předřecké filosofie, již jsem dočetl hned z kraje roku - zmínka o Textech k dekonstrukci mne zaujala, proto jsem hned tohoto, po čertech vzdělaného a proslaveného, a pro mne do tohoto okamžiku ostudně neznámého, francouzského filosofa vyhledal; v knihovně byla k zapůjčení "pouze" tato kniha vedená formou rozhovoru mezi J. Derridou a E. Roudinesco. Velmi slušný intelektuální Battle! Toliko seznámení. Jak už jsem v některých komentářích předeslal, dal jsem si před časem předsevzetí dočíst každou načatou knihu, nevzdávat se, dát jí šanci, pokusit se pochopit proč vůbec vznikla... Předsevzetí bývají náročná, to je obecně velmi dobře známo, ale dočíst tuhle knihu, to nebyla otázka předsevzetí, to byla otázka vůle! Ta samá vůle, jakou jsem potřeboval k tomu, aby se z prostopášníka stal asketa (v pravém řeckém významu slova; viz například Guardiniho Cnosti z počátku loňského Adventu) - proč jsem zrovna o této své proměně uvažoval při čtení této knihy, mi aktuálně není známo... Čím jsem si ale naprosto jistý, je fakt, že se úsilí vyplatilo! Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem všemu, co se v knize probírá, rozuměl, na to je můj intelekt přece jen omezený, ale důležitá je neuvěřitelné motivující a uvolněná atmosféra tohoto dialogu! A přenáší se i v napsané formě. Zkrátka a dobře, přes původní klopýtání a tápání, mne to nakonec chytlo, a ač jsem se těšil na samý konec knihy, po jejím dokončení jsem shledal, že už se mi stýská. A takové okamžiky, jsou pro čtenáře, zásadní, iniciační, snad možná i osudové....“... celý text
— roman9739

---

Síla zákona

„Jacques Derrida je sotva autor, kterého by někdo mohl označit za jednoduchého. Dekonstrukce – u jejíchž základů stál a jež se stala jednou z nosných složek postmoderny – patří k poměrně náročným filosofickým nástrojům, kterému do té či oné míry stále nerozumím. Posud jsem ostatně žádnou Derridovu práci nečetl. Proč jsem sáhl po této knize, ptáte se? Však mi v pochopení příliš nepomůže… Nu, protože jsem právník-student a protože praxe je zajímavější než teorie. První z dvou obsažených textů, s úzkou návazností, „Od práva ke spravedlnosti“, řeší spojení práva a síly, spravedlnosti a dekonstrukce. Autor je tázán, nezapomíná dekonstrukce na spravedlnost? Je spravedlnost v dekonstrukci vůbec možná? A odpovídá, ano, nejenže je možná, ale je naprosto nemyslitelná spravedlnost bez dekonstrukce – rozumějme, spravedlnost nemůže existovat, bez reinterpretace. Octne-li se norma (jejíž vztah se zákonem a silou je řešen větší část textu) v nové situaci, musí být volně soudcem reinterpretována, aby bylo možné spravedlnosti dosáhnout. Derrida tu, po mém soudu přesvědčivě, vyvrací teze reprezentované například zesnulým soudcem Nejvyššího soudu Spojených států Antoninem Scaliou – teze originalizmu. Tedy vyvrací úchylnou snahu interpretovat zákony nezbytně podle doby, v níž vznikly – vlastně objektivně (i subjektivně) historický výklad, oproštěný od jakýchkoliv jiných vlivů, které by zastánci originalizmu nazvali aktivizmem. Konkrétněji. Takoví lidé mají potřebu interpretovat ústavu USA tak jak by ji interpretoval člověk v době jejího vzniku, tedy v době státu který nebyl schopen zabezpečit obranu svého obyvatelstva (právo nosit zbraň), ale zároveň době otrokářství, militantního křesťanství atd. Je ta myšlenka absurdní? Jistě že ano, tedy pokud nejste přestárlý pravičák, či idiot. Přes to je to myšlenka poměrně módní – Derridou v textu vyvrácená – v době jiné politiky nelze aplikovat normu politiky jiné, rozhodně ne spravedlivě. Je tu něco z progresivizmu? Jistě. Než se však leknete, máloco by bylo Derridovi tak vzdálené jako jakési „culture war“, Derrida nadnáší obecný princip, toť vše. Derrida znamená pro právo mimořádný přínos, jeho dekonstrukce je vlastně jedním z hlavních prvků „critical studies“ v čele s „critical legal studes“. Tezí, jež by mohla být nadnesena, je, že podobná aktualizace práva podrývá jeho autoritu jako čehosi, co tu vždy bylo. Hloupost. Naopak aktualizace je jediný způsob jak udržet právo autoritativním v době, kdy by tomu starému již nikdo nevěřil, nectil jej. Spravedlivé právo je možná jen model, ideál, proč k němu však nesměřovat. Druhý přítomný text je reinterpretací Benjaminova díla „Ke kritice násilí“. Benjamina znám toliko z vyprávění Hanah Arendtové a Gerharda Scholema, tedy ze stránky lidské, nikoliv filosofické. Ke kritice násilí jsem nečetl a nejsem tedy schopen dost dobře posoudit obsah textu Derridova. Dovolím si pouze tolik, že si dnes již snad každý uvědomuje, že stát je v hrubých obrysech podoben mafii, že si vytvořil monopol na násilí a on, tak tedy i právo, je s násilím takřka neodmyslitelně spojen. (Ankapisti si kolikrát rádi myslí, že na to přišli ve svých moudrých hlavách jen ono sami... Ne no...) Benjamin, respektive Derrida v tomto textu poměrně solidně prezentují, že stát a právo vlastně nejsou ničím jiným než násilím. Násilí je jejich začátkem a koncem, tak, jako jejich značným obsahem. A jistě, s tím lze do nějaké míry nesouhlasit, ale něco na tom patrně bude. Bavíme se ovšem o násilí ve foucaultovském slova smyslu, násilím jež je podstatou samých mezilidských vztahů, není se tedy čemu divit. A to je z mé strany vše. Čtení je to sice krátké, ale Derridův styl filosofování i psaní není natolik jednoduchý, že by se to dalo přelouskat za hodinku a půl, to rozhodně ne. Každopádně ke čtení doporučuji.“... celý text
— Set123

---

Víra a vědění. Století a odpuštění

„vzhledem k tomu že to byla první filozofická kniha kterou jsem četla tak mi chvíli trvalo se v tom stylu psaní zorientovat, ale Derrida má nějaký fakt dobrý poznatky, a když si člověk zapamatuje / zná z dřívějška těch několik cizích slov co se opakujou tak je to vážně dobrý, i když jsem z popisu čekala větší zaměření na konkrétní případy a míň lexikálních rozborů“... celý text
— hell8939

---

---

Texty k dekonstrukci : Práce z let 1967–72

„Moje hodnocení nevyplývá z významu, jaký Derridovy koncepty differänce, hry a dekonstrukce mají pro současnou filozofii - na takové hodnocení si netroufám. Ovšem hodnotím způsob, kterým je to psáno, a ten je, vážení, otřesný. Ne z hlediska jazykového, jazyk používá Derrida vytříbený, tak typický pro všechny Francouze (Lyotard, Baudrillard), ale z hlediska "rozluštitelnosti". Jsem toho přesvědčení, že i složité myšlenky lze podat způsobem srozumitelným pro většinu lidí, ne jen pro "intelektuální elitu". A ač jsem se v textu dobrala nějakých odpovědí, tak mi dalo obrovskou (obrovskou!!!) práci se tímhle hnusem prokousat. Vylámala jsem si pár zubů, sedřela dásně a natrhla koutky úst - a to nemluvím o těch boulích na hlavě od zoufalého mlácení hlavou do zdi. Dílo je to po obsahové stránce ovšem ojedinělé, pro postmodernismus a poststrukturalismus zásadní (prý), takže průměruji na 60%. A pták pravil: "Nikdy víc!"“... celý text
— Vironey