roman9739 komentáře u knih

Fantastickej úlet pro fanjšmejkry! O mumíncích bez mumínků! Jako kdyby se sešlo Bratrstvo kočičí pracky, vontové, Haha Bimbi a další, a prožili příběh bez Rychlých šípů!
Ale pecka; asi, prozatím, má nejoblíbenější kniha ze série - pravda, jsem v oboru nováčkem, nemám ještě patřičný rozhled pro srovnání, tak se přehnaně rychle uchyluji k předčasným závěrům - ale jsa předchozí komentáře, nejsem sám.
Přece jen se, napříště, na tatínka, maminku a mumínka, těším; s fififjonkou v zádech, bambulem za krkem, Pimkem ve skříni, mimlou v kapse, Strejdánkem na obzoru a Šňupálkem v nedohlednu...

3 19.02.2023

Opět do bude chtít malý úvod:
Na tuto magickou knihu jsem narazil díky jiné, možná ještě o chlup magičtější knize Pastevče, do zboje, českého autora Jeremiáše Havranu; to je kniha, která ke mě přišla, zasáhla mne a opět odešla - zde v databázi zadána není, a myslím, že mi nepřísluší, abych ji sem zařazoval...
Je evidentní, že Tuorova kniha byla pro Jeremiáše velkou inspirací, nejen z hlediska obsahu, ale i formy / ono zvláštní, minimalistické pojetí obou knih, jako by odkazovalo k samotě, kterou pastevec, hrdina obou publikací, dennodenně zažívá.
Giacumbertova samota je evidentní, nepředstavitelná - proto se může kniha zdát nestravitelnou, podivínskou, rebelantskou...
Znáte ten nezastavitelný tok myšlenek, jež se vyvalí, pokud se, byť jen na okamžik, uchýlíte do samoty, do ticha? Dokážete je zaznamenat?
Tuor to dokázal a vytvořil impozantní pomník samotářským, alpským, pasteveckým, zbojnickým hrdinům, jejichž velikost posléze popisuje Havranu.

18.02.2023

Musím se přiznat, že jsem původně neměl v úmyslu uvádět ve svých seznamech tuto knihu - ne snad ze studu, ale protože mumínky považuji za jistou libůstku, kratochvíli, něco zcela vzdáleného statistikám.
Jenže ona je ta kniha vážně dobrá! Magická, zmatená, rozcuchaná, potměšilá, ale i poučná; dokonce natolik, že jsem si z ní vypsal několik citátů...¨
Takže ji, i ty další ze série zanesu do plnohodnotných statistik.

5 11.02.2023

Když už jsem dal "dospěláckou" Tove, nemohl jsem si vzápětí odpustit tuto mumínkovskou prvotinu!

01.02.2023

Vlastně je to pozoruhodná kniha, soustíčko na jeden den.
Když zachovám autorčinu terminologii, řekl bych, že se sama kniha dělí na všechna tři označení sezónnosti: hašari, sakari a, pro knihu nejdůležitější, nagori.
Na počátku se rozvine jako květ, nabídne rozmanité vůně a chutě, dozraje polemikou o haiku po katastrofě ve Fukušimě (ne nepodobnou úvahám o možnostech poezie po tragédii šoa), a závěrečná kapitola "Uvidím ještě další jaro?" je, řekl bych čistokrevným nagori, jak jsem ho z této knihy poznal.
Ostatně ten jednoroční "experiment" je vskutku geniální a dává celé knize fenomenální (k věcem samým) rozměr!
Zajímavé na této knize je, jakým zvláštním způsobem ve mě rozčeřila, to, co jsem za poslední dobu přečetl - Storlovy Anděly ap., Derridu s Roudinesco, i Rovelliho s Calvinem: Jak říkám, pozoruhodné dílo!

2 24.01.2023

Poetice Mumínků jsme podlehl dávno, v podstatě víc než naše děti, na které jsem příběhy těchto zábavných bytostí původně směřoval; takže jsem s velkým očekáváním sáhl po "dospělé" tvorbě muminčí autorky.
Původní záměr byl ale poněkud jinačí - potřeboval jsem nějakou oddychovku po velmi náročné teoretické sérii, což se nakonec povedlo pouze napůl.
Tove píše báječné, zdánlivě jednoduché, povídky, které ale velmi rezonují v nitru, hluboko v nás (nebo určitě ve mně..).
Ačkoliv cestujeme nalehko, ve většině povídek někdo přicestuje k nám, v kontextu mého komentáře, do nás a škádlivým způsobem s námi vede zvláštní, pro někoho možná velmi těžko uchopitelný, severský dialog.

2 23.01.2023

Tento komentář bude potřebovat určitý úvod, nebo to bude děsně zmatené...

Derridu cituje Mieroop ve své Předřecké filosofie, již jsem dočetl hned z kraje roku - zmínka o Textech k dekonstrukci mne zaujala, proto jsem hned tohoto, po čertech vzdělaného a proslaveného, a pro mne do tohoto okamžiku ostudně neznámého, francouzského filosofa vyhledal; v knihovně byla k zapůjčení "pouze" tato kniha vedená formou rozhovoru mezi J. Derridou a E. Roudinesco. Velmi slušný intelektuální Battle!
Toliko seznámení.
Jak už jsem v některých komentářích předeslal, dal jsem si před časem předsevzetí dočíst každou načatou knihu, nevzdávat se, dát jí šanci, pokusit se pochopit proč vůbec vznikla...
Předsevzetí bývají náročná, to je obecně velmi dobře známo, ale dočíst tuhle knihu, to nebyla otázka předsevzetí, to byla otázka vůle! Ta samá vůle, jakou jsem potřeboval k tomu, aby se z prostopášníka stal asketa (v pravém řeckém významu slova; viz například Guardiniho Cnosti z počátku loňského Adventu) - proč jsem zrovna o této své proměně uvažoval při čtení této knihy, mi aktuálně není známo...
Čím jsem si ale naprosto jistý, je fakt, že se úsilí vyplatilo! Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem všemu, co se v knize probírá, rozuměl, na to je můj intelekt přece jen omezený, ale důležitá je neuvěřitelné motivující a uvolněná atmosféra tohoto dialogu! A přenáší se i v napsané formě.
Zkrátka a dobře, přes původní klopýtání a tápání, mne to nakonec chytlo, a ač jsem se těšil na samý konec knihy, po jejím dokončení jsem shledal, že už se mi stýská.
A takové okamžiky, jsou pro čtenáře, zásadní, iniciační, snad možná i osudové....

19.01.2023

Marku,
velice Vám děkuji! Poučen, nadšen, navnaděn, zakládám tuto, v podstatě nekonečnou (či spíše neukončitelnou) publikaci ((četl jsem páté vydání))), do svého zlatého fondu literatury.

1 13.01.2023

Nesmírně nudná a zároveň skvěle napsaná a poučná kniha; jak to jde dohromady? Pokud jste milovníkem výčtů a seznamů, tak jako popisovaní staří Babyloňané, a máte-li k tomu období blízký zájem, bude Vás ta kniha neskonale bavit; pravděpodobně jste ji dávno četli...
Pokud jste v tomto oboru diletantem jako já, pokud máte letité předsevzetí dočíst každou načatou knihu, a pokud máte rád vnitřnosti, zejména játra, budete se zprvu šíleně nudit, ale postupně, vedeni geniálním výkladem, se budete pomalinku, v monotónním rytmu rypadla vytvářejícího "nekonečné" klínopisné řady, propadat do daleké minulost, kde se zcela jedinečně přemýšlelo, kde se to hemží vnitřnostmi (po celou dobu četby jsem měl chuť na smažená játra), podivnými větnými spojeními, nelogickými konstrukty, a pokud budete chtít, propadnete zcela tomuto zvláštnímu kouzlu dávnověku.
To vše díky skvělé schopnosti autora, Marca van de Mieroopa, zaujmout! Tedy opět platí ono otřepané, že pokud je téma podáno zábavně a poutavě, nezáleží tak úplně na obsahu...
Jestli oni si z nás ti Babylóňané nedělali, těmi zdánlivě nesmyslnými zápisy, Dobrý den....

1 13.01.2023

S touhle knihou se to má asi takhle: Když ji čtete, máte pocit, že sedíte v kavárně a velmi "nenápadně" posloucháte rozhovor dvou velmi sympatických pánů, v nichž samozřejmě poznáváte energického pana Etzlera a při bedlivém, "nenápadném", pohledu i skromnějšího pana Šídla.
Oba se výborně baví, však také mají o čem, takže si Vašeho "nenápadného" zírání vůbec nevšímají, neboť jsou zcela zabráni do rozboru světové mediální situace, pan Etzler divoce rozhazuje rukama a vy souhlasíte s každým jeho slovem....
Bavilo mne to, jsem rád, že jsem tuto knihu četl až po Novinářovi v Číně, protože jsem už tak trochu věděl, do čeho jdu a opět jsem nebyl zklamán.
Škoda, že pan Šídlo, jehož otázky jsou sofistikované a trefné, nevede takových knižních rozhovorů víc...

8 30.12.2022

Další výborná kniha z dílny pana Folettiho!
Vlastně je to takový návrat na začátek - experimentální putování, o němž se v knize hovoří, a o němž pan Foletti referoval v rozhovoru pro DVTV, kde jsem propadl jeho kouzlu a začal sledovat jeho práci, toto putování se táhne jako červená nit celou studií, opět uvádí do "temného" středověku, jenž autoři nahlížejí svou originální optikou, s níž se tak snadno ztotožňuji...

1 22.12.2022

Četl jsem Nietzscheho, louskal jsem Heideggera, ale Guardini mne prostoupil, objal, ukázal mi nejvlídnější tvář světa, přiblížil mne k sobě samému s takovou lehkostí, že výše zmínění pánové jen závistivě koukali z knihovny....
Tato kniha by měla být povinnou četbou.
UPDATE později odpoledne téhož dne: V návalu radosti jsem naspal, že by dílo mělo být povinnou četbou. Jenže kde? Na střední škole, na vysoké, ve škole života? Jaká je povinná četba dospělého, zralého, jedince, mimo školní škamna? Není to slovo povinná příliš svazující, možná až pejorativní?
Možná by s ním nesouhlasil ani sám Guardini.
Proto svůj spontální výkřik upravím: Tato kniha by se měla dostat do rukou všem těm, kteří ji dokážou ocenit v celé její šíři, byť by s některými jejími pasážemi nemuseli souznět; Romano ji totiž píše tak vyzrále, s takovým nadhledem, že to skutečně lze a to každý, kdo tuto knihu vezme do ruky, záhy pochopí.
UPDATE následující den: Původně jsem s touto knihou počítal na takové milé adventní pročítání, ale krátká výpůjční doba v městské knihovně mne do její láskyplné náruče vehnala o něco dřív; a nakonec jsem tomu rád, protože se mi zdá, že toho letošního adventu využiji k delší pauze od čtení (upozorňuji, že se jedná pouze o předpoklad, neboť nejsem dozajista přesvědčen, zda to skutečně dokáži, jedná se přece jen o velmi silnou závislost), k utříbení poznatkům z celé té plejády knih, které jsem již letos přečetl, k hledaní červené linie v jejich obsazích, k očím otevřeným a upřeným před sebe, nikoliv do knihy.
Tak ve mne Cnosti rezonují!

4 24.11.2022

Pokud budu upřímný, považuji, při četbě jiných povídek z tohoto souboru, zcela ikonickou Proměnu za malý zázrak!
Ne, že by ty ostatní povídky byly špatné, ale jsou to spíš takové útržkovité výkřiky, bez ladu a sladu, mnohé jsou nápadité, trefné, ale teprve Topič, Kárný tábor a Proměna ukazují, řekl bych, tu správnou kafkovskou cestu štýlu.
Proměna je opravdu jedinečná, takový Apple mezi povídkami o proměně člověka ve zvíře - totální facka všem mýtům, legendám, mutacím, jedná o zcela zásadní zářez do dějin tohoto typu imaginace - každá další p(P)roměna sebou (po)nese příchuť té kafkovské.
Podobně je na tom Kárný tábor - mohl zde Pavel Kohout čerpal inspiraci pro svou báječnou, podobně satirickou, absurdně apokalyptickou Katyni?
Jó Kafka, to je prostě pecka, nespoutaná síla pochybností a kousavosti.

2 18.11.2022

Výbornej hub do spousty interesantních děl!

14.11.2022

Popravdě řečeno, čím déle jsem se do této knihy dostával, o to delší je její dozvuk po přečtení.
Je to popularizační kniha, plná úžasných analogií na filmy, jež budou pro příští generace zcela neznámé, ale pro mne, čtyřicátníka jsou nejen milou vzpomínkou, ale zároveň jakousi styčnou plochou s mnoha spřízněnými dušemi, mezi něž si dovolím počítat i pana Kaku.
Z počátku jsem nad některými tématy poněkud ohrnoval nos, ale nakonec mne Michio naladil na svou vlnou, stali jsme se koherentními, a v závěru jsem, celý ten velký "příběh" o neuvěřitelném vesmíru, se smutkem opouštěl...

3 04.11.2022

Velevážená Viktorko z Československa, napsala jste nesmírně poutavý, čtivý a hloubavý cestopis, který jsem takřka smlsnul jedním dechem.
Ze srdce obdivuji houževnatost a té tedy máte na rozdávání, jste navíc velmi chytrá a citlivá, takže mezi nejlepší pasáže Vaší knihy patří ty, kdy se zamýšlíte nad hloubkou vesmíru, přírody i lidského konání...
Popisy setkávání s divokými šelmami v sobě nesou prvky Setonova pozorování, což mne utvrzuje v naději, že není tak špatně, jak se obecně usuzuje...
Velice jste mne tímto trekem osvobodila, ukázala mi, že zážitky jsou transcendentní.
V neposlední řadě musím pochválit výtvarné zpracování celé knihy, četba je skutečně komplexním zážitkem!

1 30.10.2022

Tahle knížka je fakt úúúlet!
Nebýt předešlého vědeckého čtiva, vůbec bych ji nepojal; nebýt předsevzetí dokončit každou načatou knihu, odložil bych ji!
Bez ní bych však neoslovil ani nehovořil s Jablečnou vílou, nepochopil, že za mým skutečným dospěním stojí životní etapa, kdy jsem v ruce, takřka denně, držel železo, protože "pomáhá naší spirituální podstatě zakotvit se v těle a ve hmotě, takže si můžeme vytvořit vlastní "já".
Železo umožňuje rozvahu, "duchapřítomnost". Jinými slovy: ztěžuje vypadnutí, "úlety", trans. Proto pověry naznačují, že dotyk železa nutí čarodějnice a vlkodlaky odložit jejich zvířecí podobu - tj. vyvádí je z jejich šamanské extáze, podvazuje jejich zvířecí instinkty ; blokuje přístup k vegetativním funkcím, ke kolektivnímu podvědomí, k divokým oblastem za plotem civilizace, za hranicemi naší kulturně určené osobnosti. Je to však právě toto "vypadnutí", "oddělení", a opuštění egoidního stavu vymykajícího se svému prostředí, co nám umožňuje zacházení s duchy a dévy rostlin."
A! Uvědomil jsem si, že, koutkem oka viděný had ve vodě, je hadem ve vodě, i když se nakonec, při řádném pohledu ukáže, že je to "jen" klacek, jehož odraz se vlní na hladině...
Je to kniha povinná, podněcuje a dráždí, ale pouze zasazená do řádného kontextu - jako solitér by mohla způsobit mnohá zmatení.
Nevěřím na skřítky, duchy, dévy, na druhou stranu mi bylo toto léto dovoleno nazývat mé oblíbené buky bratry a borovice sestrami, za což jsem nesmírně rád a doufám, že tomu tak bude i na přes rok; tak si vyberte....

23.10.2022

Geniální! Tímto souborem báječných povídek jsem přečetl celé Calvinovo dílo doposavad vydané Dokořánem v nové edici (a těším se na další!).
Musím naprosto souhlasit s prvním komentářem, že Italo je literární chameleon, mistr převleků, mistr zkratky, a jak píše Jiří Pelán v doslovu k tomuto výboru, " tato schopnost rozvrhnout vyprávění z unikátní, ale velmi komplexní perspektivy navíc Calvinovi umožňuje udělat povídku dolsova z ničeho: tak například líčí cestu minovým polem nebo obžernost hladových výrostků, kterří se vloupali do cukrárny, popřípadě odhalení dvojí banální nevěry."
A tímto reprezentativním výčtem to rozhodně nekončí! Zamiloval jsem si Les plný zvířat, pohádkový realismus, slavného Krkavce, Marcovaldovy groteskní trampoty, s nichž ční Měsíc a Gnac, povídka, která mi svou atmosférou velmi připomíná Kosmické grotesky...

1 29.09.2022

Tato útlá kniha mne mnohému naučila.
Trpělivosti, v první řadě; velkorysosti, či spíše určitému nadhledu; shovívavosti a neukvapeným závěrům v řadě neposlední....
Přijmout takovou knihu vyžaduje velkou dávku soustředění, obzvlášť když se s vyřčenými fakty nemůžete úplně ztotožnit / za poslední dobu jsem pochopil, že míra upřímnosti v autorově podaní je přímo úměrná stravitelnosti jakéhokoliv tématu /.
Autor je zručným básníkem, to je znát, hříčky se slovy, imaginace, asociace, kterými provází jednotlivé hlásky jsou excelentní (obzvlášť povedené je Š a z něj plynoucí omša...), ale pojetí je ryze české, což je, řekl bych jedním z omezení celého psychofonetického tématu jako celku; na druhou stranu, kdo jiný by měl domestikovat učení Yehudy Tagara, než člověk nad míru jazykově vybavený...
Nelze knize vyčítat, že je pojata příliš steinerovsky, to už vyplývá z jí podstaty, ale proč nás autor vůbec nenechá nahlédnout do samé podstaty fungování jeho terapií, to mi zůstává záhadou? Řekl bych, že je to právě o míře upřímnosti, kterou zmiňuji v předchozím odstavci, a je to fakt, který velmi ubírá na autenticitě celého díla.
S knihou jsem zápasil, přes dobrou čtivost mne nebavilo jí číst, přesto jsem v ní našel několik podnětných myšlenek, o nichž budu ještě chvíli přemýšlet, a, i díky této trvající rezonanci, předpokládám, že pro daný okruh čtenářů bude kniha výbornou rukovětí pro vlastní osobnostní rozvoj.

27.09.2022

Cesta, jakou ke mě přišla tato kniha je spletitá a tento souhrn je mým záznamem pro pozdější potřebu:
Na počátku bylo slovo, a poté Calvinovy Kosmické grotesky, které zjitřily můj zájem o vesmír a fyziku. Objevil se Rovelli a následoval návrat k Teorii morfické rezonance, o níž podrobněji píšu v samostatném komentáři.
V tomto komentáři také, velmi směle, vyslovuji jistou myšlenku, na základě věnování celé Sheldrakovy knihy právě Bede Griffithsovy, o zásadním vlivu východního, konkrétně indického učení na genezi celé této teorie; proto jsem si musel Bedeho přečíst...
Bede je boží! Jeho knihu o sňatku východu se západem lze vnímat jako běžnou komparativní studii o mnoha podobách světových náboženství, nebo, A TO JE PODSTATNĚJŠÍ, jako podhoubí, či jako předivo, pro velmi rozsáhlý náhled do našeho vnímání reality na pomezí kvantové fyziky a duchovní mystiky.
Bede na straně 97: "Je chybou naší mysli, že musíme v ustavičně se měnícím světě postupovat od bodu k bodu, od jedné věci ke druhé. Kdybychom měli dokonalé poznání, poznávali bychom celek se všemi jeho částmi i všechny proměnlivé jevy přírody v neměnném obraze dokonalé jednoty." Rovelli v Sedmi krátkých přednáškách z fyziky, Dokořán 2016, str. 56: "Svět popsaný touto (kvantovou) teorií je tudíž hodně vzdálen světu, který dobře známe. Už v něm nenajdeme prostor "obsahující" hmotný svět, a nenajdeme v něm ani čas, "ve kterém" se události odehrávají. Existují v něm pouze elementární procesy, skrze něž spolu navzájem bez ustání interagují kvanta prostoru a hmoty. Iluze spojitého prostoru a času kolem nás není nic jiného nežli naše rozmazané vidění onoho hemžení elementárních procesů, tak jako zcela poklidné průzračné alpské jezero je ve skutečnosti zběsilým tancem myriád nepatrných molekul vody."
O tento celkový vhled jde v Bedeho knize především. Měli bychom, tedy pokud chceme, opustit naše zápaďácké rácio, budované skoro přes dvě tisíciletí, podporované renesanční sebestředností, a v současnosti aplikované na veškeré vědecké poznání, a pokusit se nahlédnout pod pokličku životní lehkosti, která se rozprostírá v Klidu východní pospolitosti, v závanu věčného (i věcného) nadhledu, jenž na nás fouká od břehů Gangy.
A nemusíme cestovat přes půl světa - stačí odhalit ženský, intuitivní (intuice patří k zásadnímu stavebnímu kameni Bedeho myšlení), princip, nejen v partnerce, manželce, milence, stojící pevně vedle nás, ale hlavně sami v sobě, neboť jsme tvořeni oběma, mužským i ženským, principy...
Díky tomu, nejen že potlačíme své racionální ego, ale nahlédneme do samé podstaty vesmírného bytí.
"Jediné bytí", jak píše Bede, "je tím, co v nás vidí, slyší a poznává. Každá jednotlivá forma lidského vědomí je odrazem tohoto jediného vědomí."
V této větě jako by si pánové Heidegger a Platón podávali ruce...

1 20.09.2022