Ctnosti

24.11.2022

Četl jsem Nietzscheho, louskal jsem Heideggera, ale Guardini mne prostoupil, objal, ukázal mi nejvlídnější tvář světa, přiblížil mne k sobě samému s takovou lehkostí, že výše zmínění pánové jen závistivě koukali z knihovny....
Tato kniha by měla být povinnou četbou.
UPDATE později odpoledne téhož dne: V návalu radosti jsem naspal, že by dílo mělo být povinnou četbou. Jenže kde? Na střední škole, na vysoké, ve škole života? Jaká je povinná četba dospělého, zralého, jedince, mimo školní škamna? Není to slovo povinná příliš svazující, možná až pejorativní?
Možná by s ním nesouhlasil ani sám Guardini.
Proto svůj spontální výkřik upravím: Tato kniha by se měla dostat do rukou všem těm, kteří ji dokážou ocenit v celé její šíři, byť by s některými jejími pasážemi nemuseli souznět; Romano ji totiž píše tak vyzrále, s takovým nadhledem, že to skutečně lze a to každý, kdo tuto knihu vezme do ruky, záhy pochopí.
UPDATE následující den: Původně jsem s touto knihou počítal na takové milé adventní pročítání, ale krátká výpůjční doba v městské knihovně mne do její láskyplné náruče vehnala o něco dřív; a nakonec jsem tomu rád, protože se mi zdá, že toho letošního adventu využiji k delší pauze od čtení (upozorňuji, že se jedná pouze o předpoklad, neboť nejsem dozajista přesvědčen, zda to skutečně dokáži, jedná se přece jen o velmi silnou závislost), k utříbení poznatkům z celé té plejády knih, které jsem již letos přečetl, k hledaní červené linie v jejich obsazích, k očím otevřeným a upřeným před sebe, nikoliv do knihy.
Tak ve mne Cnosti rezonují!

02.09.2022

„Je to modlitba, která člověka vždy staví na správné místo. Pokusme se o to, například ráno, čerstvě odpočatí; když se nově přijímáme, poté, co jsme spali a byli duchem nepřítomní: ‚Pane, jak je dobře, že jsi chtěl, abych byl! Děkuji Ti, že smím být!‘ Pak se vypaří falešné samozřejmosti, rozpadne se mechanické pojetí přírody a domýšlivost kulturní pýchy. Všechno mezi mnou a Bohem ožije a věci se napraví. Potom, během dne, budou překryty vírem dění a chtění, ale ještě dnes tu byly přítomny a zase tu budou zítra ráno a budou uvádět bytí do pořádku.“
(Vděčnost)

Guardiniho Ctnosti jsou něžné a křehké, neokázale prosté. Netrčí vyzývavě z lidské obyčejnosti jako výjimečné úkazy dobra uprostřed šedi lidské průměrnosti, ale jsou naopak nenápadným, ale samozřejmým vnitřním pokladem každého člověka. Romano Guardini totiž, stejně jako například sv. Tomáš, ví, že jsme byli stvořeni jako bytosti hledající dobro a schopné dobro najít a prokazovat. Projevy ctnosti pro něj tedy nejsou nějakým našim heroickým vzepětím, kterým se vzdálíme sobě a sáhneme si s obrovským úsilím na běžně nedostupnou svatost. Naopak, žít v souladu se svými ctnostmi znamená být v souladu sám se sebou, se svým sebeurčením. Žít ctnostně znamená být sám sebou, být plným uskutečněním vlastního já.

Struktura meditací má ve všech kapitolách podobný rytmus: Guardini vysvětlí, čím daná ctnost není, pak ukáže, čím je pro náš vtah k nám samotným a k bližním, proč nemůžeme v následování ctností napodobovat přírodní uspořádání věcí, a nakonec umístí ctnost do lidsko-božské vertikály, protože je to právě Bůh, ve kterém je každá ctnost ve své dokonalé podobě a z Jeho milosti jsme i my způsobilí k tomu, ctnosti v našich životech budovat a šlechtit.

Líbil se mi výběr ctností a způsob a jazyk, jakým Guardini o ctnostech píše (jeho obvyklý styl: zároveň půvabně poetický i srozumitelný a přístupný). Zase jednou mě tím zasáhl a nadchl. Už posloupnost prvních tří (pravdivost, přijetí, trpělivost) dost přesně kopíruje témata, která jsou aktuálně ve středu mých úvah a já jenom žasnul, s jakou přesvědčivostí ke mně „osud“ dokáže dopravit přesně ta slova, která právě potřebuji slyšet.
Ale užitečné bylo číst si i další kapitoly, každá z šestnácti představených ctností mi tak či onak rozšířila obzor a zpřesnila mé vnímání sebe a mého mikrokosmu. Některé ctnosti mi otec Guardini dokázal dobře představit (zdvořilost, usebrání, bázeň...), u jiných proměnil můj pohled na ně (askeze, odvaha...), jinde jsem prostě měl „pouze“ velkou radost z toho, že jsou pro takovou teologickou autoritu ve vnímání lidské osoby důležité stejné věci, které jsou důležité i pro mě (vděčnost, věrnost, nesobeckost...) A těšilo mě, že je pro nás důležité skrze vnímání sebe také vnímat svět druhých lidí. To je další z přínosů knihy: důraz na to, jak pěstováním ctností můžeme (musíme!) pročišťovat a zušlechťovat naše vztahy a být v návaznosti na Boží proexistenci stále více a stále lépe darem pro naše bližní.

„Kdo je přátelsky otevřený, kdo v projevech úcty nemá postranní úmysly, kdo je dokonce nápomocný, vychází sám ze sebe – ale právě tím svobodně roste jeho vlastní já jako celek, a tak volá já toho druhého. V tom se odehrává tajemná dialektika osoby: čím víc člověk hledá sám sebe, tím víc sám sobě uniká. čím víc předvádí svou důležitost, tím ubožejším se stává. Ješitný, vypočítavý člověk, který si chce jen užít, si myslí, že roste do stále plnějšího a silnějšího bytí svého já, ale ve skutečnosti se v nejhlubším nitru mrzačí, protože kolem něho vůbec nevzniká volný prostor, jenž je darem nesobeckosti. Jen odchází-li člověk od vlastního já směrem k ty druhého člověka, k práci a úkolu, probouzí se jeho skutečné já a roste. Člověk se stává sám sebou tím více, čím svobodněji přechází od sebe sama směrem k druhému člověku.“
(Nesobeckost)

01.12.2020

Kniha o ctnostech od teologa, ale nijak moralistická. Ctnosti jsou pojaté jako cesty k plnému bytí a smysluplnému životu. Každá ctnost je zároveň nějak dána do vztahu k Bohu, ale nepřijde mi to nijak „násilné“ nebo rušivé, přestože člověk nemá ke katolické víře silný vztah. Spíše to je přirozeně zakomponované do celku světa, který autor představuje a který zahrnuje také přesah k „něčemu vyššímu“. Sám autor ale Boha představuje spíše jako tajemství, nikoli dogmaticky.

Trochu matoucí mohou být názvy některých ctností. Třeba takové „usebrání“. Ale když si člověk přečte, co tím autor myslí, je to dost podobné tomu, co dnešní duchovní knihy popisují jako bdělost, mindfulness a podobně. Na více místech se zmiňuje také askeze, ale opět jinak, než by člověka nejdříve napadlo: ne jako odmítání života, omezování tělesnosti atd., spíše jako vytrvalé cvičení správných návyků, vědomé omezování destruktivních sklonů atd.

Kniha rozhodně stojí za přečtení a obsahuje řadu podnětů pro každého, nejen pro věřící, ale také pro lidi, které zajímá psychologie, etika, duchovní rozvoj nebo kultivace osobnosti.