• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Moudrost žalmů: Meditace - Romano Guardini

Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají spole... detail knihy

Nové komentáře u knih Romano Guardini

Konec novověku

„Drobný spisek, který v sobě však má spoustu myšlenkového bohatství. Těch zhruba 70 let od vydání publikace spíše zintenzivnily pravdivost pocitů, jež prožíval tehdejší člověk, a jímž je vystavován i dnes. Guardini se věnuje prvně myšlení a prožívání antického světa, aby následně pokračoval přes středověk k novověku až dnešní situaci. Myslím, že ani na jednu epochu nekouká romantizujícím pohledem, ani žádnou z nich neočerňuje, jak se ostatně často děje v laickém myšlení ohledně např. středověku. Z mnoha podnětných myšlenek a úryvků vyberu jako první tento: „V této druhé divočině se znovu rozevřely všechny propasti pravěku. Všechno to rozbujelé a rdousivé rostlinstvo pralesů se tu opět objevuje, vynořují se zde zase všechny nestvůry pustin a přízraky temnot. Před člověkem se znovu otvírá chaos – o to strašlivější, že většina jej vůbec nevidí, protože všude hovoří vědecky vzdělaní lidé, pracují stroje a fungují instituce.“ (s. 73) Kulturou jsme se snažili ovládnout, přizpůsobit, kontrolovat divočinu přírody, aby se následně ze samé kultury stala druhá, a to o dost možná nebezpečnější divočina. Samozřejmě v knize je mnohé další, např. 1) Ztráta svědomí v politické činnosti: „Politická činnost se nyní čím dál tím více projevuje jako něco, co má své normy jen samo v sobě. Řídí se – a to nejen v praxi, ale také ve svých zásadách – výlučně cíli získání, udržení a spravování moci. Bezpráví, ke kterému dochází v jejích službách, se děje nejen s klidným svědomím, nýbrž se zvláštním pocitem „povinnosti.““ (s. 29) 2) Zdegradované vnímání autority, která je následně nahrazena její zpotvořeninou, tj. násilím: „A jelikož je autorita elementární složkou každého lidského života, a to nejen nedospělého, nýbrž i toho nejzralejšího, jelikož není jen oporou slabých, nýbrž bytostným ztělesněním vznešenosti, musí boření autority produkovat její znetvořeninu, a tou je násilí. Dokud životní pocit středověkého člověka zůstává jednotný, nepociťuje autoritu jako pouto, nýbrž jako vazbu k absolutnu a jako pevné místo v tomto světě. Umožňuje mu vytvořit celek takové velkoleposti stylu, intenzity formy a bohatství živých řádů, že by se mu ve srovnání s ním jevil náš způsob života pravděpodobně jako krajně primitivní.“ (s. 25-26) 3) Otázka moci, která není pojímána naivně v rovině absolutního vyloučení její působnosti ve společnosti, nýbrž snahou u její správné nasměrování a užití: „Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa.“ (s. 47) „Při zevrubnějším zkoumání se však ukazuje, že během novověku sice moc člověka nad světem, nad věcmi i lidmi, stále neuvěřitelněji vzrůstá, že však s tímto prudkým vzrůstem vůbec nedrží krok vědomí odpovědnosti, pronikavost svědomí ani síla charakteru.“ (s. 66) „Ústředním problémem, jenž bude v budoucnu stát v centru kulturní práce a na jehož vyřešení bude záležet vše – nejen blahobyt či nouze, nýbrž život či zkáza lidstva – je moc. Nepůjde již o její stupňování – to probíhá samočinně – nýbrž o její ovládnutí, o její správné užití.“ (s. 72) 4) Co je to osoba a jak proměňuje vnímání osoby technika proměňující svět lidské činnosti. Toto je zvlášť aktuální například v kontextu umělé inteligence: „Problémem masové civilizace je, zda nivelizace, která je podmíněna velkým počtem, povede jen ke ztrátě osobnosti, či také ke ztrátě osoby samé. K prvnímu smí dojít; k druhému nikdy.“ (s. 53) „Vždyť člověk je přece tím, co prožívá – čím však se stane, jestliže své jednání již nebude moci plně prožít? Odpovědnost přece znamená, že člověk stojí za tím, co dělá; že si příslušnou věcnou činnost eticky osvojuje – čím však bude jeho odpovědnost, když tato činnost již nemá konkrétní podobou a probíhá ve vzorcích a aparaturách?“ (s. 56) 5) Závěr publikace je však spíše pozitivní, ne ve smyslu odstranění ohrožení v lidském životě, ale v prostoru pro prokázání charakteru pevného ve víře, naději a lásce: „Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24, 12). Lidé ji nebudou chápat, ani ji nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč.““ (s. 88)“... celý text
— Knišíl

---

Dobro, svědomí a soustřeďování

„Krátký Guardiniho svazek se zabývá otázkou dobra, svědomí a praktickému cvičení, jak pracovat s tímto "orgánem", abychom ho správně nasměřovali k Dobru. Spisek se skládá ze třech přednášek, které na sebe navazují, a to i způsobem zpřesňování pojmů. Hned v první přednášce se autor věnuje tomu, co je dobro, a pro mě to bylo na určitých místech až příliš abstraktní. „Dobro je ono poslední, o němž už nelze diskutovat, to, k čemu se pojí i moje poslední, to, kde přestává všechna řeč.“ (s. 17) Každopádně to vše směřovalo k tomu, co je hned v začátku druhé přednášky nazvané Srozumění s Bohem. „Co je vlastně tím „dobrem“, o němž jsme hovořili? Není jím ani nějaký „zákon“, který někde ční, ani pouhá idea, ani v prázdném prostoru se vznášející smysl. Je to něco živého. A řekněme rovnou: Je to hodnota, která se ve své plnosti a síle projevuje v samotném živém Bohu. Svatost živého Boha – to je dobro!“ (s. 33) Tímto ujasněním pak nastává i obrat v tom, co čtenář četl na předchozích stranách. Křesťanské svědomí se totiž nemůže spokojit s jakýmsi mlhavým dobrem, takovým dobrem, které je aktuálně patrné v morálním uvažování rádoby humanistické Evropy bez Krista, což je ale ostatně následek změn v etickém uvažování již minimálně od novověku, kdy se zavrhlo vše nadpřirozené ve velkém omylu vědeckého pozitivismu. „Vědět, co je dobro, tedy vposledku znamená: vědět, co je Bůh. A vnímat, co dobro od nás vyžaduje, vposledku znamená: rozumět, co od nás žádá Bůh.“ (s. 34) Přijde mi, že i tato vyprázdněná morálka se nakonec promění v něco, co už bude absolutně svévolným a pouze na sebe soustředěným něčím, snad bych už ani nepoužil výraz svědomí, kdy člověk bude sám sobě měřítkem všeho. „Dbáme na hygienu jídla, ale vůbec nám nepřijde na mysl, že existuje také hygiena toho, co vidíme, slyšíme, co čteme. Je opravdu nutné, abychom do sebe vpouštěli cokoli?“ (s. 52) Ve společnosti, kde je hlavní být viděn, být slyšen, být konzumován, tj. kde cíl je přilnout pozornost ostatních sám na sebe, se jen těžko člověk bude obracet na své vlastní svědomí, kde jedině lze vposledku nalézt živý vztah k Bohu, tj. i ke své skutečné identitě člověka vykoupeného skutkem na Kříži.“... celý text
— Knišíl

---

O modlitbě

„Na Guardiniho psaní se mi líbí především dvě věci, čtivý sloh a v rozumné míře odkrývání složitosti věcí. Skutečně platí slova autora, když mluví o duchovním rozvoji, že někdy je kontraproduktivní příliš tlačit na pilu. „Horlivost v duchovních věcech je jistě důležitá; stejně důležitá je však i rozvážnost, která umí počkat, až nadejde vhodná doba.“ (s. 204) Kniha je strukturována do kratších kapitol a na sebe logicky navazujících celků, které jdou od přípravy na modlitbu, k jejím základním aktům, k jednotlivým druhům modliteb až k popisu vnitřních krizí víry a modlitby, a jak se nimi potýkat. Co bych také vyzdvihl je autorova schopnost proniknout do myšlení začátečníka v oblasti modlitby, a proto se často soustředí na vyjasnění toho, co to vlastně modlitba skutečně je, tak aby čtenář nebyl v zajetí prapodivných představ a omylů. „Neboť víra není pocit nebo prožitek, který by měl smysl sám o sobě, nýbrž je sepětím osoby se zjevujícím se Bohem, které trvá, i když se pocity změní nebo zmizí. Ve své podstatě je dokonce víra na vytrvalosti přímo založena, neboť nespočívá v citu, nýbrž v charakteru, ne v prožitku, nýbrž ve věrnosti, ne v proměnlivé, nýbrž ve stálé a přemáhající složce života.“ (s. 239) Knihu doprovází pokora, pochopení a také opravdová snaha ukázat, že modlitba je skutečný a živý vztah, který nemůže fungovat pouze na ustrnulých formulí, ale vyžaduje aktivní zapojení svědomí člověka. „Tímto způsobem uvažování opět zesílí leckdy již ochablé křesťanské svědomí. Většinou jím rozumíme jenom vědomí závaznosti mravních přikázání a schopnost úsudku o tom, jak je máme v jednotlivých případech aplikovat. Přitom ale unikla naší pozornosti celá polovina skutečnosti: smysl pro požadavky dosud neprozkoumaných oblastí; schopnost postihnout, čeho si žádá budoucnost; odvaha k uskutečnění něčeho, pro co ještě není vzoru. I to je svědomí.“ (s. 196) Dalo by se tady pokračovat uváděním dalších mnohých útržků z Guardiniho čtivého díla, ale myslím, že nejrozumnější bude, když komentář ukončím tím, že knihu jednoduše doporučím i těm čtenářům, kteří se s vírou u sebe ještě nesetkali nebo kolem ní jen krouží. Může být opravdu vhodným úvodem do toho, co často může lidem z dálky připadat jako zbytečné a podivínské chování, zblízka se však jedná o velmi přirozenou a klíčovou věc pro Život.“... celý text
— Knišíl

---

---

Konec novověku

„Fascinuje mne, s jakou pronikavostí Guardini dnes již před více než sedmdesáti lety "předpověděl" vývoj světa. Ne, že by mě to ovšem dvakrát těšilo. Sklízíme, co jsme nezaseli, a zaséváme, co sklízet nebudeme. V tom druhém případě je na naší svobodné volbě, zda budeme myslet krátkozrace jen na sebe, nebo i na ty, co přijdou po nás.“... celý text
— Balumba

---

Prijať sám seba

„Obsah: Prijať seba samého Človeka spozná len ten, kto pozná Boha -- Človek vo svetle zjavenia -- Meno človeka -- Božia diaľka a blízkosť“
— FurloSK