Balumba komentáře u knih

Rilke se vyjadřoval krásným a bohatým jazykem, měl cit pro barvy a detail. Jeho dopisy se čtou stejně hezky jako jeho poezie. Tento výběr dopisů manželce, Claře Rilkové-Westhoffové, (psal jí z Paříže každý den!) pojednává o výstavě Cézannových obrazů v Paříži v roce 1907. Malby učinily na citlivou a vnímavou básníkovu duši hluboký dojem, jak tomu bývá, když se umění setká s uměním.

Trpělivý umělec se musí poddat jakési kontemplativní nečinnosti, i kdyby ho nějaký zuřivý pracant obvinil ze zahálky.
Časem si uvědomí tuto základní pravdu: umění nemá co dělat s rychlostními rekordy virtuózů a vyžaduje, u někoho bezpodmínečně, určitou uvolněnost.
Kdybychom měli v tomto krátkém životě skutečně pochopit a zvážit všechno, co projde lidem hlavou, všechny ty protichůdné názory, přišli bychom o rozum; proto jsou volné chvíle a určitý vnitřní odstup stejně nezbytné jako v jiných hodinách ta blahá dřina.

Borges. Eskamotér se slovy, s možnými světy a s neuvěřitelným uvěřitelnem (nebo možná uvěřitelným neuvěřitelnem, protože u něj je všechno možné. Z jeho textů člověka jímá závrať - představuju si to jako pohled do nekonečna ve věži z knih v Ústřední knihovně v Praze. A k tomu si nejsem jistá, jestli si ze mně nedělá celou dobu pošetile legraci a že to všechno je jenom trik. Mistrovský provedený ovšem. Ale kdo ví?

Kniha má 1063 stran a tím se neprokoušu, ani kdybych se na uši postavila. Budu se k ní čas od času vracet. Úleva je alespoň v tom, že se jedná o soubor recenzí a esejů o délce max. pět, šest stran, tudíž můžete číst odkudkoliv a neutopíte se v tom.

„Četba přece není jen cosi pasivního, pouhé přijímání hotových pravd, souhlas; je to také, ba především spor, prodlužování, domýšlení toho, co autor třeba nedokonale, ale v pravou chvíli aspoň nadhodil, k čemu dal třeba jen náznakem, ale v pravé době podnět, k čemu nás včas vyzval."

„... o možnosti předkládat obecenstvu dílo otevřené, složené vědomě z částí, které nemusí být plně, racionálně (nebo romanticky) spojeny v celek: spojit je, to je úkolem diváka, čtenáře. (...) řada postupů moderní hudby nebo moderního umění (...) s touto myšlenkovou, nebo chcete-li tvůrčí spoluprací obecenstva počítají soustavně. Požadavky, které se kdysi mohly klást a kladly jen na úzký kruh připravených odborníků, se dnes kladou - s kladnou odezvou - na obec stále širší."

„Nejde přece o to, co je pro nás přirozenější nebo snadnější, ale především o to, co je správné. Buď je jeden postoj lepší než druhý, nebo na tom vůbec nezáleží."

V receptech jsou chyby: někde neodpovídají míry, jinde nejsou v postupu ingredience, které jsou uvedené v surovinách.

Virginia Woolf, mistrně a v duchu anglosaského modernismu, předkládá čtenářům pokus o zachycení toku času v jednom dni v jeho totalitě. Jsme svědky pomalého, loudavého klouzání kamery od jednoho objektu k druhému. Beze spěchu, pěkně do hloubky a do šíře kamera snímá, co má před sebou. Nijak zvlášť se přitom nikam neposouváte, čas se doslova vleče a je to svým způsobem nuda. A přece: nepozorovaně se vám do klína snáší jak sněhové vločky mikro okamžiky času, které ve svém celku vytvářejí silně koncentrovaný výtažek reality, přičemž právě ta pomalost je v tom to nejlepší. Všechno dobré by se přeci mělo vychutnávat pomalu, nebo ne?

Fascinuje mne, s jakou pronikavostí Guardini dnes již před více než sedmdesáti lety "předpověděl" vývoj světa. Ne, že by mě to ovšem dvakrát těšilo. Sklízíme, co jsme nezaseli, a zaséváme, co sklízet nebudeme. V tom druhém případě je na naší svobodné volbě, zda budeme myslet krátkozrace jen na sebe, nebo i na ty, co přijdou po nás.

„... a proto jsem odešel
do ústraní
a překládal detektivky,
poněvadž jsem komunisty znal
a nechtěl s nimi už do smrti nic mít.
Mé životní neštěstí bylo,
že jsem žil v zemi,
kde se dostali k moci."


Tahle slova vystihují všechno...

Z mého pohledu poněkud tendenční, ale on to autor koneckonců sám přiznává. Nicméně je zde krásně vidět, že objektivní výklad historie neexistuje.

1 17.12.2023

Lope de Vega o těchto verších řekl, že by měly být napsané ve zlatě. Coplas a la muerte de su padre (Sloky na smrt mého otce), česky pod názvem Naše životy jsou řeky, španělského prerenesančního básníka 15. století jsou považovány za skvost španělské básnické tvorby. Elegie na smrt dona Rodriga Manrique (básníkova otce) je nadčasovým zamyšlením nad smyslem života v konfrontaci se smrtí, ke které všichni, jako řeky, jež ústí do moře, spějeme. Nádherné verše.

Čistá nádhera...

3 12.03.2019

Tato kniha je jakousi alegorií dobra a zla. Bloy byl rozervanec, konvertita, po celý život neuznávaný spisovatel žijící v bídě. Ale také mystik s hlubokou, velmi citlivou duší. Já jsem knihu vnímala jako výkřik duše drásané špínou a zlem kolem, jakési vykřičení bolesti a touhy po kráse, čistotě a ryzosti v církvi, v lidech... Bloy neváhá použít velmi hrubé až naturalistické výrazy pro vyjádření svého zhnusení a odporu, ale jako protipól nabízí výstup do mystických výšek a chval na ctnost a čistotu duše. V knize se prolíná děj s úvahami, styl ale působí neobratně, jakoby se autor zajíkal svými myšlenkami a neuměl pro ně najít vhodné vyjádření. Přece však svými knihami oslovoval: např. francouzský filozof Jacques Marritain a jeho žena Raissa se s ním díky této knize spřátelili a konvertovali ke katolické církvi a Léon Bloy jim byl za kmotra. Pro bližší seznámení s Bloyem bych proto doporučila knihu od Raissy Maritainové, Velká přátelství. Moc krásná kniha.

4 12.06.2018

Vždy je zajímavé vědět něco o zákulisí knih, o tom, jaký byl/ je jejich autor, jak a proč a v jakém kulturním a politickém ovzduší tvořil, co ovlivnilo jeho světový pohled. Balzac - viděno a popsáno Zweigem (budeme mu snad věřit) - před námi vystupuje jako mimořádně nadaný člověk, který celý život svádí sisyfovský boj s časem a s dluhy, zaviněné nešťastnou nepraktičností, tak typickou pro geniální lidi, kteří jakoby se pohybovali na hranici šílenství. Jeho neuvěřitelné pracovní tempo hraničící až s posedlostí ho přivedlo předčasně do hrobu: upsal se až k smrti.
Zweig opět mistrně vykresluje čtenáři charaktery osob a historický kontext. V porovnání s jinými jeho knihami se však místy opakuje, točí kolem jedné myšlenky, kterou snad zbytečně rozvádí na několik stran. Na překladu je již znát mírná zastaralost.