Konec novověku přehled

21.12.2024

Drobný spisek, který v sobě však má spoustu myšlenkového bohatství. Těch zhruba 70 let od vydání publikace spíše zintenzivnily pravdivost pocitů, jež prožíval tehdejší člověk, a jímž je vystavován i dnes. Guardini se věnuje prvně myšlení a prožívání antického světa, aby následně pokračoval přes středověk k novověku až dnešní situaci. Myslím, že ani na jednu epochu nekouká romantizujícím pohledem, ani žádnou z nich neočerňuje, jak se ostatně často děje v laickém myšlení ohledně např. středověku. Z mnoha podnětných myšlenek a úryvků vyberu jako první tento:

„V této druhé divočině se znovu rozevřely všechny propasti pravěku. Všechno to rozbujelé a rdousivé rostlinstvo pralesů se tu opět objevuje, vynořují se zde zase všechny nestvůry pustin a přízraky temnot. Před člověkem se znovu otvírá chaos – o to strašlivější, že většina jej vůbec nevidí, protože všude hovoří vědecky vzdělaní lidé, pracují stroje a fungují instituce.“ (s. 73)

Kulturou jsme se snažili ovládnout, přizpůsobit, kontrolovat divočinu přírody, aby se následně ze samé kultury stala druhá, a to o dost možná nebezpečnější divočina.

Samozřejmě v knize je mnohé další, např.

1) Ztráta svědomí v politické činnosti:
„Politická činnost se nyní čím dál tím více projevuje jako něco, co má své normy jen samo v sobě. Řídí se – a to nejen v praxi, ale také ve svých zásadách – výlučně cíli získání, udržení a spravování moci. Bezpráví, ke kterému dochází v jejích službách, se děje nejen s klidným svědomím, nýbrž se zvláštním pocitem „povinnosti.““ (s. 29)

2) Zdegradované vnímání autority, která je následně nahrazena její zpotvořeninou, tj. násilím:
„A jelikož je autorita elementární složkou každého lidského života, a to nejen nedospělého, nýbrž i toho nejzralejšího, jelikož není jen oporou slabých, nýbrž bytostným ztělesněním vznešenosti, musí boření autority produkovat její znetvořeninu, a tou je násilí. Dokud životní pocit středověkého člověka zůstává jednotný, nepociťuje autoritu jako pouto, nýbrž jako vazbu k absolutnu a jako pevné místo v tomto světě. Umožňuje mu vytvořit celek takové velkoleposti stylu, intenzity formy a bohatství živých řádů, že by se mu ve srovnání s ním jevil náš způsob života pravděpodobně jako krajně primitivní.“ (s. 25-26)

3) Otázka moci, která není pojímána naivně v rovině absolutního vyloučení její působnosti ve společnosti, nýbrž snahou u její správné nasměrování a užití:
„Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa.“ (s. 47)

„Při zevrubnějším zkoumání se však ukazuje, že během novověku sice moc člověka nad světem, nad věcmi i lidmi, stále neuvěřitelněji vzrůstá, že však s tímto prudkým vzrůstem vůbec nedrží krok vědomí odpovědnosti, pronikavost svědomí ani síla charakteru.“ (s. 66)

„Ústředním problémem, jenž bude v budoucnu stát v centru kulturní práce a na jehož vyřešení bude záležet vše – nejen blahobyt či nouze, nýbrž život či zkáza lidstva – je moc. Nepůjde již o její stupňování – to probíhá samočinně – nýbrž o její ovládnutí, o její správné užití.“ (s. 72)

4) Co je to osoba a jak proměňuje vnímání osoby technika proměňující svět lidské činnosti. Toto je zvlášť aktuální například v kontextu umělé inteligence:
„Problémem masové civilizace je, zda nivelizace, která je podmíněna velkým počtem, povede jen ke ztrátě osobnosti, či také ke ztrátě osoby samé. K prvnímu smí dojít; k druhému nikdy.“ (s. 53)

„Vždyť člověk je přece tím, co prožívá – čím však se stane, jestliže své jednání již nebude moci plně prožít? Odpovědnost přece znamená, že člověk stojí za tím, co dělá; že si příslušnou věcnou činnost eticky osvojuje – čím však bude jeho odpovědnost, když tato činnost již nemá konkrétní podobou a probíhá ve vzorcích a aparaturách?“ (s. 56)

5) Závěr publikace je však spíše pozitivní, ne ve smyslu odstranění ohrožení v lidském životě, ale v prostoru pro prokázání charakteru pevného ve víře, naději a lásce:

„Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24, 12). Lidé ji nebudou chápat, ani ji nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč.““ (s. 88)

Fascinuje mne, s jakou pronikavostí Guardini dnes již před více než sedmdesáti lety "předpověděl" vývoj světa. Ne, že by mě to ovšem dvakrát těšilo. Sklízíme, co jsme nezaseli, a zaséváme, co sklízet nebudeme. V tom druhém případě je na naší svobodné volbě, zda budeme myslet krátkozrace jen na sebe, nebo i na ty, co přijdou po nás.