Konec novověku
Romano Guardini
Jeden z Guardiniho nejaktuálnějších spisů je Konec novověku z r. 1950. Měly to být původně tři úvodní přednášky k ústřední přednášce o Pascalovi, kterého pokládal za člověka zasahujícího svým myšlenkovým záběrem až za novověk, daleko za jeho 17. století. Příbuznost mezi ním a Guardinim je zřejmá. Jeden osvícenství anticipoval, druhý četl v jeho dědictví. Guardini vyciťuje, že to, čemu se říká novověk, končí. To, co naznačuje druhá půle 20. století, je nástup doby nové. Pravda křesťanského zjevení je během novověku uváděna stále více v pochybnost, její závaznost pro formování života a životního stylu se stále rozhodněji popírá. Vytvářejí se tak nekřesťanské, ba protikřesťanské životní formy. Vzniká autonomní světský život, odpoutaný od přímých křesťanských vlivů. Vytváří se „čistě vědecká věda, čistě ekonomické hospodářství a čistě politická politika“. Vzniká i čistě náboženská nábožnost, která stále více ztrácí přímý vztah ke konkrétnímu životu. Od samého počátku novověku se rozvíjí ne-křesťanská kultura. Ve skutečnosti jsou však její hodnoty a postoje spjaty se zjevením, přičemž zjevením označujeme způsob, jakým Bůh „hovoří“ k člověku, jak se Bůh nechává poznávat, což jednou provždy je vyjádřeno v knihách Starého a Nového Zákona. Guardini píše: „Doba, která se nyní ohlašuje, zjedná v těchto věcech bolestné, avšak prospěšné jasno. Neboť zjevení není nějaký subjektivní zážitek, nýbrž pravda zvěstovaná. Tím, který stvořil svět. Proto je každá hodina dějin, která znemožňuje působení této pravdy, od základu ohrožena. Avšak je dobře, když se tento klam odhalí. Potom se totiž ukáže, jaké to je ve skutečnosti, když se člověk odpoutá od zjevení a přestane požívat jeho hodnot. Čím radikálněji se nevěřící zřekne zjevení a čím důsledněji to prakticky provede, tím zřetelněji vynikne, co znamená křesťanská existence. Nevěřící musí přestat těžit ze zjevení, které na jedné straně popírá, avšak současně si z něho přivlastňuje hodnoty a síly. Musí realizovat se vší opravdovostí život bez Krista a bez Boha zjeveného Kristem, a poznat na sobě, co to znamená.“ Doslov Miloš Černý.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1992 , VyšehradOriginální název:
Das Ende der Neuzeit, 1950
více info...
Přidat komentář
Moje nejoblíbenější část je až skoro na konci: "Ústředním problémem, jenž bude v budoucnu stát v centru kulturní práce a na jehož vyřešení bude záležet vše - nejen blahobyt či nouze, nýbrž život či zkáza lidstva - je moc. Nepůjde již o její stupňování - to probíhá samočinně - nýbrž o její ovládnutí, o její správné užití."
Je to tak.
Guardiniho studie sleduje, co nám přinesl novověk, jak proměnil chápaní člověka o člověku, vědu, víru a kulturu. Nad tím se zamýšleli i jiní filosofové, třeba Adorno, Gadamer... poprvé jsem ale četla novověku z křesťanského pohledu, což je pro mě vítané rozšíření chápání důsledků novověku a proměny místa člověka ve světě (kde proměna víry a církve je docela zásadní změna) od 17. století až po současnost.
Toto je bezpochyby výjimečná publikace; a to i přesto, že byla napsána v roce 1950. Objevil jsem jí díky citacím v encyklice Laudato si a mezi její vrcholy patří právě jeden z citovaných okamžiků:
Člověk "přijímá užitkové předměty a životní formy, jak mu je vnucuje racionální plánování a normovaná strojová výroba, a činí to s pocitem, že je to tak celkem rozumné a správné."
Zkoušela jsem, asi na ni nemám momentálně čas a klid na čtení :´( přesto, že Guardini je můj oblíbený, ale určitě stojí za to!
Smutné čtení.
Díky komentáři Balumba si možná dám přece jen opáčko...
Výpisek: „Novověk rád zdůvodňoval opatření techniky užitkem pro blaho člověka. Tím zakrýval zpustošení, které napáchala její bezohlednost. Myslím, že budoucnost bude mluvit jinak. Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa. Člověk zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života. To představuje nedozírné možnosti rozvoje, avšak též zkázy, zvláště tehdy, když jde o lidskou bytost, která je zřejmě daleko méně v sobě upevněná a zajištěná, než se většinou má za to. Je to elementární nebezpečí, které se rozrůstá do nezměrna tím, že toto zasahování provádí anonym, „stát“. Poměr k přírodě proto nabývá povahy krajního rozhodnutí: buď se člověku podaří správně uskutečňovat svou vládu nad světem, a pak to bude gigantické dílo, anebo přivede všechno k záhubě.“ (1950)
Autorovy další knížky
1992 | Konec novověku |
1992 | O posvátných znameních |
1992 | O modlitbě |
1932 | Těžkomyslnost a její smysl |
1997 | Životní období |
Fascinuje mne, s jakou pronikavostí Guardini dnes již před více než sedmdesáti lety "předpověděl" vývoj světa. Ne, že by mě to ovšem dvakrát těšilo. Sklízíme, co jsme nezaseli, a zaséváme, co sklízet nebudeme. V tom druhém případě je na naší svobodné volbě, zda budeme myslet krátkozrace jen na sebe, nebo i na ty, co přijdou po nás.