Romano Guardini životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Romano Guardini (17. února 1885 Verona – 1. října 1968 Mnichov) byl významný německý filosof a katolický teolog.

Narodil se ve Veroně, ale jeho rodina se přestěhovala do Mohuče, když mu byl rok, a celý zbytek života strávil v Německu. Po dvou semestrech studia chemie v Tübingenu a třech semestrech ekonomie v Mnichově a Berlíně se Romano Guardini rozhodl stát se katolickým knězem. Spolu se svým přítelem Karlem Neundörferem začal již v této době vytvářet vlastní nauku o rozporu. Svá teologická studia absolvoval ve Freiburgu im Breisgau a Tübingen. Roku 1910 byl vysvěcen v Mohuči na kněze a nakrátko působil v pastoraci. Poté se vrátil do Freiburgu, kde promoval u Engelberta Krebse; doktorský titul získal roku 1915 prací o Bonaventurovi, o sedm let později v Bonnu habilitoval opět prací o Bonaventurovi; během této doby pastoračně působil mezi studenty.
Roku 1923 získal katedru filozofie náboženství a křesťanského světového názoru v Berlíně, kde zůstal až do roku 1939, kdy musel kvůli nacistické vládě odejít. Po roce 1945 přednášel opět v Berlíně, od roku 1948 v Mnichově. Toto své učitelské působení zakončil roku 1962. Zbytek svého života byl dosti nemocný a neúčastnil se tak ani práce v liturgické komisi Druhého vatikánského koncilu.

„Psát o otázkách náboženského života není právě lehké, stále vzniká pocit, jako by si tím autor činil nějaké nároky na zvláštní zkušenosti v těchto věcech, nebo alespoň na to, že vše, co zde předkládá jako správné, sám již činí. Pochybným se však jeví i ujištění, že si takové nároky nečiní, vždyť to se vlastně rozumí samo sebou. Rozpor mezi životem a dílem nepůsobí nikde tak znepokojivě jako zde.“

Tato slova napsal v doslovu ke své knize Malá škola modlitby Romano Guardini, teolog, filosof, pedagog, spisovatel reprezentující „existenciální“ křídlo křesťanského myšlení 20. století. Narodil se 17. 2. 1885 ve vesničce Isola Vicentina nedaleko Verony. Z italského rodu, který se již za jeho dětství přestěhoval za prací v otcově obchodní filiálce do německé Mohuče. Veškerého vzdělání pak měl již nabýt na školách v Německu. Původně chtěl studovat přírodní vědy, ale brzy poznal své povolání ke kněžství a vystudoval teologii. Na kněze byl vysvěcen v Mohuči r. 1910. Nějaký čas pracuje v duchovní správě a r. 1922 se ujímá místa soukromého docenta katolické dogmatiky na universitě v Bonnu. Od roku 1923 přednáší na universitě v Berlíně, po roce 1945 v Tübingen a konečně od roku 1948 v Mnichově.

Počátky jeho myslitelské a akademické dráhy jsou spjaty s hnutím mládeže po první světové válce, která novou generaci zbavila mnohých iluzí v politickém smyslu, ale i ve smyslu strnulých náboženských představ jednoty trůnu a oltáře. Tito mladí lidé pociťovali intenzivně sevření staletou církevní šablonou, která odpovídala v mnohém ohledu středověké praxi, přičemž na straně druhé bylo zřejmé, že kataklyzma světové války bylo jen dovršením dlouhodobého procesu hluboké desakralizace západoevropské společnosti, již před časem vygradované hesly Francouzské revoluce. Vlastní centrum náboženského života, slavení Mše svaté a jeho způsob, při němž se uplatňuje jak formující vliv Božího slova, tak bohatství symboliky liturgických úkonů a předmětů, se stalo centrem zájmu těchto mladých akademiků, kteří se soustředili kolem vůdčí osoby Romana Guardiniho. Pro něho samého se pak stala obnova posvátné liturgie životním posláním.

Těžiště Guardiniho vědecké práce se ve dvacátých letech přesouvá ke studiu filosofie náboženství a kultury prostřednictvím rozborů klíčových postav a děl evropské duchovní tradice. Vznikají tak pronikavé interpretace děl myslitelů a básníků, Platóna, sv. Augustina, Danta, Pascala, Hölderlina, Dostojevského a Rilka, které získávají světové ocenění. Vzdor německému prostředí, v němž většinu života žil, podržel si Guardini typicky románskou ‚claritas‘, smysl pro harmonicky průzračnou formu i vytříbeně přesný jazykový projev. Vysoká kultura jazyka, s níž dokázal vystihnout hlavní problémy víry člověka 20. století, přispěla k velkému rozšíření jeho díla, které je tvořeno spíše drobnými meditativními spisy než velkými syntetickými svazky. V tomto smyslu se může zdát jeho dílo poněkud fragmentárním.

Dle pamětníků to byl člověk drobné, křehké postavy, s nenápadnými pohyby, do svého vnitřního světa uzavřený, ale citlivě vnímající okolí a sdělující své nejistoty a pokornou myšlenkovou pouť slovy prostými, srozumitelnými, až lidovými. Disponoval hlubokou pokorou a otevřeností, s níž dokázal např. zahájit přednášku mladičkým studentům slovy: „Minulý výklad zůstal do té míry fragmentem, že je nutné začít ještě jednou úplně od začátku.“ Nepatřil k vyučujícím předkládajícím z katedry své nálezy. Byl člověkem hledajícím, empaticky se ptajícím.

Poválečnou situaci dvacátých let, v níž se jeho tvůrčí myšlení hlavně formovalo, charakterizoval zlom kontinuity tisícileté tradice. Staré rámce byly rozlámány. Nastala krize tradice. Mladí se museli přizpůsobovat novým pořádkům. Musely se vytvářet nové pojmy, nové kategorie, nové životní formy, nová tradice. Tady právě je Guardiniho místo nezastupitelné a představuje kontinuální, myšlenkově důsledný monolit.

Jeden z Guardiniho nejaktuálnějších spisů je Konec novověku z r. 1950. Měly to být původně tři úvodní přednášky k ústřední přednášce o Pascalovi, kterého pokládal za člověka zasahujícího svým myšlenkovým záběrem až za novověk, daleko za jeho 17. století. Příbuznost mezi ním a Guardinim je zřejmá. Jeden osvícenství anticipoval, druhý četl v jeho dědictví. Guardini vyciťuje, že to, čemu se říká novověk, končí. To, co naznačuje druhá půle 20. století, je nástup doby nové. Pravda křesťanského zjevení je během novověku uváděna stále více v pochybnost, její závaznost pro formování života a životního stylu se stále rozhodněji popírá. Vytvářejí se tak nekřesťanské, ba protikřesťanské životní formy. Vzniká autonomní světský život, odpoutaný od přímých křesťanských vlivů. Vytváří se „čistě vědecká věda, čistě ekonomické hospodářství a čistě politická politika“. Vzniká i čistě náboženská nábožnost, která stále více ztrácí přímý vztah ke konkrétnímu životu. Od samého počátku novověku se rozvíjí ne-křesťanská kultura. Ve skutečnosti jsou však její hodnoty a postoje spjaty se zjevením, přičemž zjevením označujeme způsob, jakým Bůh „hovoří“ k člověku, jak se Bůh nechává poznávat, což jednou provždy je vyjádřeno v knihách Starého a Nového Zákona. Guardini píše: „Doba, která se nyní ohlašuje, zjedná v těchto věcech bolestné, avšak prospěšné jasno. Neboť zjevení není nějaký subjektivní zážitek, nýbrž pravda zvěstovaná. Tím, který stvořil svět. Proto je každá hodina dějin, která znemožňuje působení této pravdy, od základu ohrožena. Avšak je dobře, když se tento klam odhalí. Potom se totiž ukáže, jaké to je ve skutečnosti, když se člověk odpoutá od zjevení a přestane požívat jeho hodnot. Čím radikálněji se nevěřící zřekne zjevení a čím důsledněji to prakticky provede, tím zřetelněji vynikne, co znamená křesťanská existence. Nevěřící musí přestat těžit ze zjevení, které na jedné straně popírá, avšak současně si z něho přivlastňuje hodnoty a síly. Musí realizovat se vší opravdovostí život bez Krista a bez Boha zjeveného Kristem, a poznat na sobě, co to znamená.“

Guardiniho v podstatě dialogické spisovatelství, vyrůstající ze slova a z kontaktu s posluchačem, nepřipouštělo tzv. dílo pro věčnost, které by přesahovalo jednotlivý rozhovor, a tím vylučovalo další přemýšlení. Jeho spisy nejsou fragmentární nedostatkem tvůrčí síly či důslednosti v myšlence, nýbrž nutně: Protože jsou myšlením živým, které ve své provokativnosti a paradoxnosti (paradox ovšem spočívá v jádře křesťanského učení) přetrvává mnoho módních filosofických sezón.

Guardini-liturgik se celý život snažil vyvést liturgické hnutí z klášterních a akademických zátiší a uvést je do církevních obcí a mezi lid. Není náhodou, že se stal jedním z hlavních otců II. vatikánského koncilu. Liturgie byla také jeho zásluhou koncilem vyvedena z jisté esoteričnosti blíže k lidu.

K systematickým teologickým pracím Guardiniho patří zejména Podstata křesťanství a spis Zjevení. Jeho podstata a formy. Do oblasti christologie pak mnohokrát vydávané dílo Pán, teologický komentář událostí a etap Ježíšova života a působení. S jeho mnohostrannou pastorační prací souvisí řada drobnějších spisů, jako např. O duchu liturgie či Zamyšlení před mší svatou.

Jako díla tolika nepominutelných básníků, filosofů a spisovatelů uvedl dílo Romana Guardiniho do českých zemí staroříšský Josef Florian. Již v r. 1925 vydal překlad jeho knížky O posvátných znameních, jakož postupně i další drobnější články a spisy, z nichž nejvýznamnějšími jsou teologické traktáty – Křížová cesta (1938) a O živém Bohu (1939).

O smrti tohoto velkého muže, který zemřel 1. října 1968 v Mnichově, nás informuje jeho věrný tajemník Werner Becker. Poslední slova, s nimiž vcházel do nebeského Jeruzaléma, byla slova sv. Augustina: „Stvořil’s nás pro sebe. A nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“

V době zmatení a znehodnocování základních pojmů naší civilizace odhalují Guardiniho jemné rozbory její zdroje, duchovní bohatství, ze kterých vyrůstala, historcké proměny pojetí světa, člověka a křesťanského poselství i postupující sekularizaci, projevující se ve tvorbě umělých mýtů a ideologií. Tomuto cíli, odkrývání a rozlišování jádra křesťanské výzvy pod nánosy věků, jejího zašifrování v novověkých myšlenkových a básnických pseudomorfózách a zvláště tvořivého uplatňování víry vzhledem k úkolům dneška a zítřka, slouží konečně i syntetické studie Das Ende der Neuzeit (Konec novověku), Die Macht (Moc) a dvousvazkový výbor Sorge um den Menschen (Starost o člověka). - Podobným záměrem jsou vedeny i některé drobnější i obsáhlejší práce, které bychom mohli označit spíše jako pokus o fenomenologický výklad křesťanské antropologie. Náleží sem především dva spisy: Welt und Person (Svět a osoba; Werkbund-Verlag, Würzburg 1939), Freiheit, Gnade Schickal (Svoboda, milost, osud; Kösel, Mnichov 1948) a sborník studií Unterscheidung des Christlichen (Křesťanské rozlišování; Matthias-Grünewald-Verlag, Mainz, 2. vyd. 1963).

K systematickým teologickým pracím patří zejména Das Wesen des Christentum (Podstata křesťanství) a především spis Die Offenbarung. Ihr Wesen und ihre Formen (Zjevení. Jeho podstata a formy; Werkbund-Verlag, Würzburg 1940), jehož první část pojednává o tzv. naturální teologii, tedy formách přirozené religiozity, jak je známa z kulturních dějin lidstva, kdežto další část je hutným výkladem obsahu a smyslu výslovného zjevení Božího, obsaženého v Písmu a tradici. Do oblasti christologie náleží především mnohokrát vydávané dílo Der Herr (Pán; Werkbund-Verlag, Würzburg 1937, teologický komentář jednotlivých událostí a etap Ježíšova života a působení. - S mnohostrannou pastorační prací Guardiniho, především mezi akademickou mládeží, i s jeho průkopnickou činností v liturgickém hnutí souvisí konečně mnoho drobnějších spisů, např. Vom heiligen Zeichen (O posvátných znameních), Vom Geist der Liturgie (O duchu liturgie), Besinnung vor der Feier de heiligen Messe (Zamyšlení před mší svatou), Vorschule des Betens (Malá škola modlitby) a četné další.

Z českých překladů: O posvátných znameních (Stará Říše 1925, Řím 1969), Věrohodnost vychovatele (Archy 18, Stará Říše 1930), Svatá Neviňátka (Archy 23, Stará Říše 1932), Advent (Archy 26, Stará Říše 1932), Křesťanství a kultura (Kurs 24, Stará Říše 1932), Těžkomyslnost a její smysl (Kurs 25, Stará Říše 1932), Živá svoboda (Řád II, 1935, č. 5, str. 272-285), Svoboda a nezměnitelnost (Řád II, 1935, č. 6, str. 334-346), Křížová cesta našeho Pána a Spasitele (Stará Říše 1938), O živém Bohu (Stará Říše 1939), Víra (Archy 51, Stará Říše 1939), Pascalova vnitřní chvíle (Archy, Stará Říše), O radosti v srdci (Archy 57, Stará Říše 1940), Svátek Dušiček (Archy 58-59, Stará Říše 1940), O podstatě andělů (Archy 6, Stará Říše 1947), O modlitbě (Čs. Katolická charita, Praha 1970), Sigmund Freud a hlubší poznání člověka (ve sborníku Bolest a naděje, Vyšehrad, Praha 1971, str. 85-99), Modlitba Páně (Křesťanská akademie, Řím 1967), O posledních věcech (Řím 1972), Matka Páně (Řím 1974), Růženec (Řím 1982).


O posvátných znameních (Stará Říše 1925, Řím 1969, Praha 1992)
Křížová cesta našeho Pána a Spasitele (Stará Říše 1938)
O živém Bohu (Stará Říše 1939)
O modlitbě (Praha 1970, 2006)
Modlitba Páně (Řím 1967)
O posledních věcech (Řím 1972)
Matka Páně (Řím 1974)
Růženec (Řím 1982)
Konec novověku (Praha 1992)