Dobro, svědomí a soustřeďování přehled

06.10.2024

Krátký Guardiniho svazek se zabývá otázkou dobra, svědomí a praktickému cvičení, jak pracovat s tímto "orgánem", abychom ho správně nasměřovali k Dobru. Spisek se skládá ze třech přednášek, které na sebe navazují, a to i způsobem zpřesňování pojmů. Hned v první přednášce se autor věnuje tomu, co je dobro, a pro mě to bylo na určitých místech až příliš abstraktní.

„Dobro je ono poslední, o němž už nelze diskutovat, to, k čemu se pojí i moje poslední, to, kde přestává všechna řeč.“ (s. 17)

Každopádně to vše směřovalo k tomu, co je hned v začátku druhé přednášky nazvané Srozumění s Bohem.

„Co je vlastně tím „dobrem“, o němž jsme hovořili?
Není jím ani nějaký „zákon“, který někde ční, ani pouhá idea, ani v prázdném prostoru se vznášející smysl. Je to něco živého. A řekněme rovnou: Je to hodnota, která se ve své plnosti a síle projevuje v samotném živém Bohu. Svatost živého Boha – to je dobro!“ (s. 33)

Tímto ujasněním pak nastává i obrat v tom, co čtenář četl na předchozích stranách. Křesťanské svědomí se totiž nemůže spokojit s jakýmsi mlhavým dobrem, takovým dobrem, které je aktuálně patrné v morálním uvažování rádoby humanistické Evropy bez Krista, což je ale ostatně následek změn v etickém uvažování již minimálně od novověku, kdy se zavrhlo vše nadpřirozené ve velkém omylu vědeckého pozitivismu.

„Vědět, co je dobro, tedy vposledku znamená: vědět, co je Bůh. A vnímat, co dobro od nás vyžaduje, vposledku znamená: rozumět, co od nás žádá Bůh.“ (s. 34)

Přijde mi, že i tato vyprázdněná morálka se nakonec promění v něco, co už bude absolutně svévolným a pouze na sebe soustředěným něčím, snad bych už ani nepoužil výraz svědomí, kdy člověk bude sám sobě měřítkem všeho.

„Dbáme na hygienu jídla, ale vůbec nám nepřijde na mysl, že existuje také hygiena toho, co vidíme, slyšíme, co čteme. Je opravdu nutné, abychom do sebe vpouštěli cokoli?“ (s. 52)

Ve společnosti, kde je hlavní být viděn, být slyšen, být konzumován, tj. kde cíl je přilnout pozornost ostatních sám na sebe, se jen těžko člověk bude obracet na své vlastní svědomí, kde jedině lze vposledku nalézt živý vztah k Bohu, tj. i ke své skutečné identitě člověka vykoupeného skutkem na Kříži.