roman9739
komentáře u knih

Wow! Tahle kniha je opravdový majstrštyk!
Výborné členění textu, pointy jednotlivých kapitol, fantastické plynutí vyprávění, podpořené, v tomto případě, skvělým překladem.
Už jenom samotné zpracování knihy, grafika, obrazové materiály, ale i obsáhlost, s tím související váha (tuhle knížku si prostě odnosíte - pokud jako já, čtete při cestách - až ke svému srdci).
Nejsem historik, zajisté autorův výběr highlightů může ledaskdo zpochybnit, ale pro mne jsou to opravdové podklady a poklady k úvahám, obzvláště k té nejdůležitější: Německo není pouze tranzitní zemí, Německo nejsou jen dálnice s neomezenou rychlostí...
V první řadě je to historický soused, jenž stojí za objevování.


Vynikající soubor příběhu, vzpomínek a vyprávění, který rozhodně stojí za přečtení.
Život holt není peříčko v žádné zeměpisné délce i šířce, ani v zemi, která je obehnaná zvláštním nádechem tajemna a cizična, a jež je většinou oslavována za jiné, viditelnější, příspěvky evropskému způsobu vnímání světa.
Inu, zdá se mi, že třeba Češi mají k Japoncům blíže, než by si, třeba, sami byli ochotni připustit. Ale to je jen taková moje malá spekulace, dojem s právě dočtené výborné knihy...


Moje láska k Městské knihovně v Praze je známá - o to větší je má radost, kdy se mi díky jejím pravidelným pondělním sjetinám nových titulů, dostane do rukou dílo, které bych jinak asi těžko objevil.
Vypadá to, že bez výjimky to bude platit i o díle Itala Calvina. Jeho Kosmické grotesky mám zatím rozečtené, ale mezitím jsem si střihnul tuto krátkou prózu, ze které jsem absolutně nadšen!
Ano, je do jisté míry experimentální, ale zřejmě jsem zrovna na toto experimentálno správně naladěn - ať žije pan Palomar.
Pískání kosa musí být povinnou četbou každého, kdo jen zmínkou zavadil o Setona, Ligu lesní moudrosti, indiány, jaro...
Naprostou trefou do černého je oddíl Palomar nakupuje, tyto kapitoly považuji za zcela nadstandartní myšlenkové variace.
Díky knihovno, svazek vracím a nakupuji svůj vlastní!


Tahle kniha je klasika, i když tak trochu svým způsobem...
Pro mne to byla první kniha s indiánskou tématikou, později jsem četl podstatně serióznější, opravdovější, ale tahle bude na vždy tou první.
Je pro mne s podivem, že jsem se k ní, od prvního přečtení, nevrátil, až letos zasáhla náhoda, nebo ten starý rarach Kojot, a s velikou radostí jsem se do ní znovu pusti.
Právě díky obzoru, který mi otevřela, jsem si dnes s chutí vychutnal veškeré detaily, pobavil se nad její naivností, užil si motorkáře, zasmál se naroubovanému Egyptu, ale hlavně jsem si královsky odpočinul od vší té, mnohdy zbytečné, tíhy, kterou v sobě nosím...


Tohle byl můj první Vácha; a hned s takovým krásným, pro mne velmi důležitým názvem!
Bilance: tři záložky v knize odkazující na zajímavé pasáže, jedna celá okopírovaná kapitola do sbírky podobných stěžejních textů.
Na pana Váchu jsem se těšil již od Evangelia Lesní moudrosti, kde jsem na něho, v podobě citací, narazil poprvé - nějakou dobu to trvalo, dozrávalo, a jak už to u mne bývá, trefilo se to přesně do správného okamžiku.
Takže paráda; na můj vkus příliš mnoho tykání (už asi nejsem tou cílovou skupinou textu) a příliš mnoho démonického Facebooku. (Ale věřím, že to tak asi musí být, přece jen si žiju ve své bublině a je skutečně možné, že ona platforma hýbe světem více, než tuším.)


Maor napsal milé pojednání na téma, které jsem již mnohokrát zaregistroval a, na základě názvu této studie, i zapůjčil; ač by autor rád jednoduše podal poznatky čtenáři, často zabíhá do přílišné abstrakce a takové pasáže jsem přeskakoval, páč jsem jim prostě nerozuměl.
Na druhou stranu je představena plejáda netušených souvislostí, takže jsem nakonec rád, že jsem tuto útlou a čtivou knížku držel ve svých rukou.


Tento pátý svazek Souborného díla výborně funguje jako celek, a jsem nesmírně rád, že jsem se k tomuto celku vrátil, a že je mou první přečtenou (opět přečtenou) knihou v roce 2022.
V loňském roce jsem si prošel celou plejádou pochyb (Demian), strachů (Klingsor) i radostí (Siddhártha), takže mohu s jistotou říct, že jsem si to s Vámi prožil, Hermanne, a velice Vám děkuji za tato témata.
UPDATE 18/1 - A ještě jedno mi připadá pro všechny kusy svazku společné: téma obdivu. Ať už k ostatním nebo k sobě samému.


Fantastická kniha na závěr tohoto potrhlého roku: kniha o naději a odzbrojující (i ozbrojující, však jsme ve válce) hluboké víře, kterou nesmírně obdivuji.
V mnohém mi tato kniha připomněla můj milovaný, byť fiktivní, ale jistě na základě osobních prožitků sepsaný, román Všechno jen ne hrdina.
Mnohdy se pravdivé příběhy Gereona zdají až neuvěřitelné, jenže se jsou podány s takovou jistotou a lehkostí (a pokorou), že čtenář nemá důvod ani na okamžiku pochybovat; proč taky, stačí si přečíst stručný autorův životopis v datech na konci knihy.
Jsem rád, že tato pozitivní kniha uzavírá můj letošní soubor.
Krásný nový rok.


Jakube, můj vjem z tvé knihy bohužel narušil fakt, že jsem tě zařadil na konec triptychu Etzler, Řezníček, Szántó a už jsem byl poněkud unaven z těch reportérských hrůz a poznatků. Navíc ve své knize cestuješ z konfliktu do konfliktu, čímž kniha, alespoň do té fáze, kam jsem dočetl, začíná být poněkud monotonní.
Co nelze nijak ponížit je tvá profesionalita, zaujetí a erudovanost, s jakou celou problematiku nahlížíš; věřím, že až odplyne silný vjem z tvých předchůdců, rád se k tvému vyprávění navrátím.

Těžko se dostávám k současné literatuře, nemám k ní důvěru, proto jsou pro mne Vánoce příjemným zpestřením, neboť dostávám knihy, ke kterým bych se normálně nedostal. Většinou to, bohužel, bývá katastrofa, spíš pro mne, než pro štěstí darujícího, ale překvapení se čas od času vyskytne...
Pohřbený obr se původně zdál být takovou překvapivou knihou, velmi snadno jsem se začetl, pohltil mne strhující děj, nemohl jsem se odtrhnout a kvapem se, bohužel, blížil ke konci knihy. Vlastně jsem nic neočekával, ale NIC jsem nečekal!
Ale vezmu to popořádku: Příběh v mnohém připomíná Tolkiena, dokonce se mi, navzdory dechu dračice, vybavily vzpomínky na sladké okamžiky se hrou Dračí doupě, kdy nás Pán jeskyně provázel podobnými zákoutími a chystal na nás podobné léčky. (Dostali jste se do starobylého kláštera, mniši Vám nejsou příliš nakloněni a tušíte, že vojáci jsou blízko; a shodou okolností věž kláštera vypadá jako komín...)
Atmosféru příběh nepochybně má, to mu nelze upřít, těšil jsem se z toho.
Ale! Co dál? Bilbo našel prsten, Frodo nesl prsten, Sir Gawain vyměnil Zeleného rytíře za stárnoucí dračici.
Ano, stáří - to je možná leitmotiv celého příběhu, i když, na pozadí chřadnoucího těla i duše, je tu stále láska, která jako vždy přetrvá.
Nakonec nám zbývá to zapomínání a to považuji za podstatné, zde nám autor ukazuje podstatu našeho společenství - neboť právě naše společné vzpomínky utužují nebo katastrofálně rozvrací naše životy: v zásadní pasáži knihy zapřísahá Axl svou ženu, aby si, navzdory vývoji pozdějšího děje, zapamatovala aktuální okamžik, kdy svého muže obdivuje a miluje.
Je to právě ten okamžik, v jakém se, na základě předchozí zkušenosti, tedy vzpomínek, rozhodujeme; v němž jsme silní a stateční (nebo malincí a bojácní), ale je to jen na nás, jak přistoupíme k sobě samým a k druhým, milovaným. Bez ohledu na následky.
Pokud se dopouštím své oblíbené nadinterpretace, tak pouze proto, že se nemohu smířit s plytkým závěrem příběhu.


Milý Martine, Tvá kniha mne bavila, smlsnul jsem ji takřka na jeden zátah; dokonce jsem rád, že jsem ji v sérii televizáckých monografií zařadil za "divokého" Tomáše Etzlera.
Ten na prvních sto stránkách svého vzpomínání vypil minimálně tři basy piva. Ty jsi podstatně střídmější, k pivu jsi se dostal jednou, až na 226 straně a ještě jsi s ním polil kojící matku na zápase...
Toliko rozdíly, ještě k tomu humorné a řečené s nadsázkou - co z obou knih přímo sálá je absolutní profesionalita, oddanost novinařině, dechberoucí srdcařina, která mne fascinuje, jak u vzpomínek z totalitní Číny, tak u těch "méně" dramatických z kolébky demokracie.
Úvod knihy je poněkud nastavovaná kaše, zřejmě bylo zadání od vydavatele obsáhlejší, než původní rukopis, ale i zde jsou velké pecky a tento pomalý rozjezd dává tušit sílu druhé poloviny.
Rád bys čtenáře inspiroval k dalšímu studiu amerických reálií, škoda jen, že chybí rejstřík citované literatury - to je snad jediná má výtka k celému, skvělému, dílu.


Tomáši, velice vám děkuji za tuto fantastickou knihu, kterou jsem doslova vdechnul na jeden víkendový zátah - knihu jsem četl i u kuchyňské linky při čekání až se ohřeje voda na čaj...
Jste nesmírně poutavý novinář, s úžasným postřehem, osobní odvahou i nadhledem a Vaše lidská i politická nekorektnost přímo lahodí mým očím, potažmo uším.
Díky za otevření očí a pozvání do neuvěřitelných koutů světa.

Žít tady a teď - Rozpoznat, ten okamžik, pro který žijeme a nezaměnit ho s okamžikem, pro který bychom chtěli žít; toť důležité vyznění obou hlavních děl tohoto svazku, Panského domu, i Knulpa. (Viděno optikou opětovného čtení.)

Pomalu se vracím k Hesseho dílu, s pozměněnou optikou, s vědomím celku, a musím se přiznat, že se Gertruda pro mne stala zvláštním překvapením; jednoznačně zde rezonuje Hesseho zkušenost s prvními krůčky literární slávy, kterou zde prožívá skrze svého skladatele. (Paralela opery a románu je milá.)
Z hlavní postavy cítím, více než cokoli jiného, určitou bezcitnost, možná i určitý druh parazitování na svých přátelích a rodičích. Plácá se odnikud nikam, sem tam něco zkomponuje, ale neustále se utápí v nejistotě, v otázkách, v bezradnosti a neupřímnosti. Jenže nelze kritizovat bez přihlédnutí k dobové morálce, k představě, nám možná již poněkud vzdálené, že existují v mezilidských vztazích témata, o nichž se nehovoří, a do kterých nikomu nic není.
Bohužel pan Kuhn, ani po dramatickém zážitku s přítelovou smrtí, ani po předchozím okamžiku, kdy zjišťuje, že ho přítel měl raději, než sám očekával, ani v tomto prozření se mu nepodaří překročit svůj stín a do posledních slov románu zůstává zakuklen a vláčen "dějinami".


Těžko napsat komentář k natolik intimní věci, jakou je tématická sbírka básní Malé Pašije; kde, jak název sám napovídá, sledujeme Velikonoční příběh pohledem, řekl bych, nezaujatých osob.... Těch se ostatně celé tajemství týká nejvíce...
Jistě se k dílu vrátím právě v době velikonočního půstu, coby předzvěsti Velkých dnů a nocí.


Fantastická kniha, nečekaně čtivá, ohromně objevná!
Nejsem odborník, ani znalec, ale filosofie a hlavně její výklad, který nám tu předkládá, řekl bych s potutelným úsměvem ve tváři, tento "levicový intelektuál", je strhující a dech beroucí; a na nikom nenechá nit suchou, své závěry prezentuje s takovou jistotou, že i kdyby se mýlil, kdyby jeho výklad byl sebe víc extravagantní, jedu teď na jeho vlně a těším se z toho.


Na začátek si vypůjčím slova samotného Svatého Antonína jak je ve své knize cituje Gamboso: Podobně jako boty ochraňují chodidla, tak příklady svatých ochraňují naši duši.
Mám rád knihy o svatých, protože mi, nám, dávají naději, že vždycky může být svět lepším místem.
Tento životopis je nesmírně čtivou a poutavou sondou do života třináctého století, kterým putujeme s jednou z nejinspirativnějších postav katolické církve.


Inu, člověk musí být neustále ve střehu a učit se novým věcem! Proč? Dobrým příkladem je tato kniha.
Jmenuje se Franz Kafka, Deníky z cest - co na tom, že polovinu zabírají deníky Maxe Broda. "Dobrá", řeknu si, "stane se, že jsi nepochopil vydavatelský záměr, ani tě netrklo, že v poznámkách ke Kafkovu jsou Brodovy deníky tolikrát zmiňovány ku srovnání..."
Nakonec mi to došlo, škoda, že na to není upozorněno v úvodu knihy, ale asi jsem hlava zabedněná, čtu vždycky knížku od začátku.
Ale dost ironie - tohle byl můj první Kafka, zajímavé čtení, spousta přesných postřehů a popisů, romantika, cestování, poznávání. Fakt super.
Brod je bohužel o poznání lepší, obzvláště když je to postaveno jako srovnání.
Myslím, že je čas na Kafku....


Přečetl jsem dvě knihy od Camuse, Mor a Exil a království, obé se mi náramně líbilo, i po jazykové stránce, tak jsem se s nadšením pustil do Sisyfa a ouha!
Velmi špatně jsem se tím prolouskával, lezlo to do mne, jako z chlupaté deky, nakonec jsem knihu, prozatím, odložil...

Poslední dobou se setkávám s knihami, které jsou opravdu psány srdcem, a takovou je i tato útlá knížečka.
Při čtení jsem si uvědomil, jak jsou dějiny Evropy úzce propojené, jak se vlastně jedná o velmi malou oblast, kde by nemělo být místo pro agresi a nenávist, ale naopak pro porozumění, pokoru a souznění - vždyť jsme to všechno prožili v těsném sousedství...
Ač to není explicitně řečeno, obdivuji vnitřní sílu Emila Davidoviče, překonávat "dobu"; ostatně motto v názvu knihy hovoří o mnohém...
"Péčí Věry Trnkové tak vystupuje ze stínu velmi důležitá etapa poválečné reality, z dnešního pohledu místy velmi drsná a syrová, na druhou stranou opravdová. Je to sice odrbaná fráze, ale nevíš-li odkud jdeš, nevíš ani kam jdeš. Nemohu se ubránit pocitu, že knížka „Jsem rabín a jdu tam, kde jsou židé“ se okamžitě zařadila mezi pomyslné majáky na cestě porozumění dějinám poválečné židovské obce." zdroj citace: Maskil dvojčíslo 10 - 11, ročník 20, David Kraus, strana 10 - 11 https://www.bejtsimcha.cz/_files/200000339-43ad143ad3/Maskil%205781%202020-%202021%2010-11.pdf
