roman9739 komentáře u knih

Tahle kniha je opravdu slušnej hardcore; osobně obdivu každého, kdo ji dá v jednom zátahu!
Nesmírná, ale obdivuhodná, složitost Martinova dokazování mne často nutila k několikastránkovým návratům, ne snad z důvodu významového ztrácení se, jak bývá běžné u tohoto levelu filosofického bádání, ale spíše z potřeby zopakovat si, spolu s geniálním průvodcem, další z mnoha kroků, nebo lépe řečeno schodů, na cestě, která vede k vytyčenému cíli: ke správnému položení otázky po smyslu bytí...
Přiznám se bez mučení, knihu jsem v tomto výpůjčním období nedal, ale je jasné, že hned po Vánocích ji, pokud ještě bude dostupná, zakoupím; musím jí mít ve své knihovně a pravidelně se k ní vracet, neboť obsahuje odpovědi na mnohé mé otázky...
Přesto bych si ve vší pokoře dovolil jednu poznámku; snad spíše pro svou vlastní potřebu. Martinovo dokazování, případně rozvažování, ve většině případů probíhá ve zjevných triádách: Nutnost, struktura, a přednost otázky po bytí; poukazování, vztahování, ukazování; fenomén, jev, zdaj; bytí ve světě, bytí v, bytí; pojímání, oslovování, určování; nápadnost, naléhavost, neodbytnost ap.; zařadil bych sem ještě jednu trojici, mnou viděnou a obzvláště oceňovanou: zírání, civění, bezradnost.
Prvotně není toto ´již bytí u ´jenom nějakým strnulým zíráním na čistě výskytové jsoucno; str. 88 tohoto vydání.
Přitom to však ještě zdaleka neznamená, že bychom takové příruční jsoucno pouze pozorovali a civěli na ně jako na něco, co se jenom vyskytuje; str. 97 tohoto vydání.
Bezradné postávání před dílem jako deficientní modus obstarávání odkrývá příruční jsoucno v jeho pouhé výskytovosti; str. 96 tohoto vydání.

UPDATE 15. 12. Ačkoliv jsem už zhruba před týdnem označil knihu jako nedočtenou a chtěl ji odložit, stále jsem to nedokázal! Vnitřní síla Martinových myšlenek mi to nedovolí.
Čím více tuto magickou knihu čtu, tím více si uvědomuji, jací mágové jsou překladatelé tohoto lingvisticky náročného díla. Martinovo slovíčkaření (v tom dobrém slova smyslu), které mne zaujalo už v Rozvrhu, se zde rozvíjí v neuvěřitelné míře a věřím, že překlad takového díla musí být nadlidským úkolem.

Tento zápis, budiž brán pouze jako můj, archivní zápis, pro případnou pozdější potřebu:
Zdá se mi, že údělem pobytu je každodennost a je pouze zodpovědností každého pobytu, jak tuto každodennost vyplní; neboť všechny předpoklady k praktickému bytí má, a je pouze na něm, zda toho využije....

Kolem Martina Bubera kroužím již delší dobu, před časem jsem si koupil jeho Biblický humanismus, ale ještě ho, pod náporem mnoha jiných knih, neotevřel; četl jsem o něm v Hoškově Židovské teologii křesťanství, v neposlední řadě figuruje v životě Hermanna Hesseho...
Život chasidů je útlá knížečka, ale patří k těm nemnoha, které Vám přirostou k srdci a nezůstane u jednoho čtení, v tom lepším případě ji každý večer, po dlouhém dni, otevíráte a zjemňujete svou podrážděnou mysl člověka 21. století.
Nejkrásnější úvahou je ta čtvrtá, o pokoře - velmi inspirativní čtení.

30.11.2020

Držím s úctou v rukou, nakažen Wolfgangovou láskyplností při zpracování tématu, toto dílo a stydím se za ty roky, kdy jsem pouze předstíral, že vím, co je Homérova Iliás!
Je to zdrcující poznání, kolik přetvářky si člověk za ty roky vytvoří; každý ví o existenci těchto základních děl světové literatury (Epos o Gilgamešovi, Iliás a Odyssea, Bible, Korán ap.), ale zná je doopravdy, četl je? A pokud je opravdu četl, četl je řádně, nebo pouze jako výplň čtenářského deníku, ku upokojení učitele?
Přiznám se, ve většině případů patřím do té pokrytecké skupiny.
Ale v životě do sebe všechno tak nějak zapadá, četl jsem Zrození tragédie od Nietzscheho, a narazil v tom okamžiku, ve sjetině nových titulů z Městské knihovny, na tuto knihu; tak jsem si ji v návaznosti na Nietzscheho řeckou studii, objednal. Mezitím jsem oprášil řeckou abecedu v Heideggerově Rozvrhu a ejhle, náhle, se přede mnou rozprostřela Hellada v celé své kráse; naštěstí s Schadewaldtovým spisem v zádech (mnohdy doslova, neboť jsem si zvykl používat, pro přenos knih, bederní konstrukci svého batohu).
Právě díky Wolfgangovu přesvědčivému vyprávění, jsem se vrátil do let, kdy jsem hltal Zamarovského Objevení Tróje, v knihovně studoval Schliemannovy objevy a žil oným blaženým životem "řeckého" mládí.
Ale na jedno jsem v tom nadšení zapomněl - na samotný epos, na jeho neuvěřitelnou krásu a nadčasovost, ze které mnohé z toho, co vlastně považujeme za původní, dodnes čerpá.
A k tomu jsem se vrátil dnes, k samotné podstatě, jak už to tak s věkem bývá.
Kniha mne zaujala natolik, že jsem si, ještě v průběhu zápůjčky, pořídil svazek vlastní (i proto, že se mi zdálo, že jich na trhu kvapem ubývá).
Pevně věřím, že jednou, až moje děti předstoupí, v rámci výuky, k tomuto světovému odkazu, podaří se mi v nich zaženout, právě díky této knize, opravdový zájem a narušit tak hegemonii pokrytectví.

24.11.2020

_________________________________________________________________________________________
Poznámka pod čarou: Uff! Knihu jsem skutečně dočetl, ale musím se přiznat, že Martin je skutečně silná káva, proto je tento můj komentář pouhou poznámkou pod čarou, protože se k tomuto spisu budu muset po čase vrátit.
V mém předchozím komentáři k Nietzschemu sem popsal svou následující čtenářskou cestu; původně jsem chtěl pokračovat v chronologické četbě Nietzscheho díla, ale vzhledem k aktuální situaci to není úplně možné, neboť Lidské, příliš lidské nelze ani vypůjčit, natož zakoupit...
Jak mi můj mentor Jan napsal (viz rovněž můj předchozí komentář), ještě před uzavírkou knihoven jsem vedle FN sáhl i po Heideggerovi, takže jsem místo chronologie rozšířil okruh.
No, tohle je, řekl bych, nejvyšší meta a při vší skromnosti se budu muset ještě mnohému přiučit; neboť teď už vím, co ještě nevím.

1 07.11.2020

Moje cesta k Nietzschemu byla spletitá; od gymnaziálních, takzvaně poučených póz, přes neustálé opatrné kroužení okolo, pár opatrných pokusů se začátkem četby, až po mnohaleté zapomnění, které skončilo s četbou Hermanna Hesseho; do deníku jsem si napsal: Hesse o Nietzschem píše tak často, že bych se do něj měl konečně pustit. Ale definitivním apelem byla nedávná sms od mého gymnaziálního učitele Jana Palkosky, který zcela jasně definoval mou budoucí četbu: "... doporučuji číst Nietzscheho, Heideggera a Foucaulta..."
A tak jsem se do toho pustil v napsaném sledu!
Přes prvotinu (ó, jak miluji prvotiny), o níž jsem psal nedávno, jsem se dostal k Nečasovým úvahám.
Wow! Neuvěřitelná kniha, obsahující tak úderně trefné, peprné a aktuální myšlenky, že jsem mnohokrát šel při četbě do kolen (a napsal bych to i expresivněji).
Jak už jsem napsal ve svém předchozím nietzschovském příspěvku, k této filosofii se člověk musí opravdu prožít; ale pokud se mu to podaří, hltá plnými doušky to nejcennější, co ve filosofii vzniklo.
Stále platí, že mnohému nerozumím, ale ty jiskřičky, které se zablyští v mém intelektu, ty vkládám do suchého troudu svého života a s veškerou opatrností s nich, jemným dechem, rozfoukávám veliký oheň.
Na závěr mého obdivu se dopustím jedné literární ekvilibristiky: Zdá se mi, že, nejen Nietzscheho myšlenky, ale i jeho život, se velmi odráží v celém díle Hermanna Hesse; že jsou si mnohem blížší, než by se na první pohled mohlo zdát.

4 06.11.2020

Asi to není správné, ale začnu posledními dvěma větami celé studie:
Každopádně je docela zřejmě, že židovská teologie křesťanství je zatím z mnoha hledisek metodologicky nepropracovaná disciplína, která vlastní kritéria a adekvátní nástroje teprve postupně nalézá a formuje. Právě to ji ovšem činí zajímavou a sledování jejího pozoruhodného vývoje bylo pro autora této studie napínavým, strhujícím dobrodružstvím.
I pro mě to, Pavle, bylo dobrodružství, s Vámi již druhé!
Vlastně jsem se na tuto výpravu vydal jen díky Vám, protože jsem se po předchozí, skvělé zkušenosti s Evangeliem lesní moudrosti, těšil na další kus od Vás - že to bude zrovna Židovská teologie náboženství je dílem náhody, protože jsem zrovna tuto knihu našel v regále Městské knihovny.
A že to bude výprava dobrodružná, na kterou jsem měl jen náhodou dobře zabaleno (v metafoře - byl vybaven jistou zkušeností, např. Putování - Dějiny Židů od Potoka, či, díky odkazové literatuře z předchozího, již zmíněného Vašeho díla, Buber a další), jsem zjistil už po vystoupení z vlaku (pokud výprava, tak jedině vlakem) a s každým metrem, či stránkou jsem nepřestával býti fascinován onou "nepropracovanou disciplínou", která se přede mnou nořila z dálky horizontu!
Takže opět díky, opět jste rozšířil mé obzory, těším se na každé další dobrodružství s Vámi.

10.10.2020

Měl jsem slunné, letní, hogenovské období, ale přiznám se, že se mi ke konci Anna, stejně jako chladna z rána, poněkud zajedla, takže jsem opět tuto knihu nedočetl. Což ale neubírá nic na její kvalitě, bohužel přišla v nevhodný okamžik.... (viz můj nadšený komentář předchozí knihy...)
No, a nutno přiznat, že jsem po delší četbě zjistil, že to také chce nějakou protiváhu k, dle mého názoru, jistému, ve vší úctě, "zplošťování" některých výkladů.

29.09.2020

Předně trocha faktografie - Nietzschemu je v čase vydání této jeho prvotiny 28 let! Už to je pro mne absolutně fascinující, neboť mám prvotiny rád a tohle je vážně nářez. Člověk nemusí být velký mudrlant, aby pochopil, že má před sebou text nebývalé velikosti...
Tohle byl můj první Nietzsche, a co si pamatuji, v minulosti jsem se o jeho četbu pokusil několikrát - ale zdá se, že člověk si ke svému přečtenému Nietzschemu prostě musí dospět.
Není to lehká kniha a lhal bych, že jsem všemu rozuměl, ale v textu jsem se neztratil a pravdou je, že si odnáším několiko výpisků; obzvláště pasáže o hudbě, mne chytaly přímo za srdce.

2 29.09.2020

Myslím, že se mi nikdy nestalo, abych seriózní vědeckou studii přečetl jedním dechem a s takovou chutí.
Děkuji pane Kráso, Vaše kniha je opravdu skvěle napsaná! S radostí jsem se vrátil k antropologii, jež je mým letitým koníčkem, s potěšením jsem zjistil, že celou plejádu citovaných knih mám ve své knihovně a další do ní, díky seznamu literatury ve Vašem díle, jistě přibudou...
Je úžasné se spolu s Vámi zaměřit na tolik opomíjené lidské dílo, jakým je naše řeč.

1 18.09.2020

Les, loď a strach - pojmy, které se prolínají celým textem.
Silná, nekompromisní kniha z roku 1951, která je překvapivě velmi aktuální právě v těchto dnech, v době epidemie a nadcházejících voleb, aniž by to spolu nějak souviselo.
UPDATE 24. 10. 2020: Když jsem 18. září psal tento komentář, ještě jsem nevěděl, jak se později ukáže, že epidemie v Česku a volby spolu velmi, opravdu velmi úzce souvisely.

2 18.09.2020

!cool!oldschool!

15.07.2020

Nádherná, ale nesmírně složitá a náročná kniha.
Zdeňka Neubauera jsem objevil díky Anně Hogenové - a bude to trvalejší vztah. Ačkoliv jsem knihu nedočetl, neboť mi hořela výpůjční doba, nestýskám si, neboť jsem si v průběhu čtení pořídil Neubauerovu knihu další, o Františku z Assisi; na níž se obzvláště těším, neboť se zde střetává jeho neotřelý myšlenkový aparát s mým oblíbeným světcem a tématem.
Právě mnohdy překvapivá myšlenková třeskutost je na jeho díle tím nejzajímavějším. Nevím, co bych mohl, z toho, co jsem stihl přečíst, vypíchnout, ale zajisté to bude naléhavost a originalita pojetí cesty k sobě samému.

2 15.07.2020

I přes štědrou výpůjční dobu, způsobenou trváním zvláštního stavu v Městské knihovně, jsem tuto zcela nadčasovou knihu nestihl dočíst do konce; ani ne tak z hlediska délka, jako spíše hloubky obsahu, o němž bych řekl jen jedno - myslím, že by Anna Hogenová byla ráda, kdyby každý její knihu prožil, protože pokud s ní udělá cokoliv jiného, zdá se mi, že vůbec nepochopil, o čem píše.
A píše složitě, ale srozumitelně, trpělivě vysvětluje nastolená témata, metá fakta a pravdy jako šurykeny a povzbuzuje. I když takovým svým, hogenovským, způsobem, který si pamatuji z dob, kdy jsem měl, jako student tu čest, a účastnil se jejích krásných přednášek.

25.06.2020

Moje první setkání s neuvěřitelným Zdeňkem Neubauerem a hned taková řacha! Asi bych normálně napsal, že jsem tuto knihu smlsnul za jeden den, ale myslím, že by to nebylo, vůči tomuto dílku, důstojné.
Je to úctyhodné pojetí Velikonočního tajemství, které mi, díky Neubauerovu výkladu, poodhalilo roušku (jak milé v těchto dnech) svého hlubokomyslného základu.

Update 1. 4. 2021 (Zelený čtvrtek) Když jsem tuto knihu četl poprvé, loni v létě, slíbil jsem si, že si ji znovu přečtu před Velikonocemi, což se mi povedlo a jsem za to náramně rád, neboť to Velkým nocem dává zcela jiný, a zrovna v této době, podstatný rozměr.
Řekl bych, že se pravidelné čtení této knihy o Svatém týdnu stane mou tradicí.

Update 13. 4. 2022 (Škaredá středa) Ani letos jsem nemohl odolat, znovu objevil skryté, znovu se podíval na Velikonoce z poněkud jiné perspektivy. Jo tradice, je tradice.
Letos i s citátem:
Obecné uznání vede k společnému vyznání - confessio, tj. vydávání svědectví o tom, co jsme spatřili. Společný způsob vyslovování, tedy artikulace - členení si vyžádá shodu na vyslovení společných "článků víry" (articuli fidei).
A tak, zatímco u Descarta je zakoušena povaha světa očištěného od "vosku", tj. zbaveného společné minulosti a obecné zkušenosti, paschální mystéria se soustředí na "vosk", tj. na to, co přijímá, obsahuje, nese a udržuje společenství světa jako "kolektivního nevědomí" společné kosmogonické minulosti a živí její světlo. Tak paškální vosk ztělesňuje duši společného světa. (str. 37)

25.06.2020

Před samotným komentářem si dovolím malou odbočku:
Tato půvabná kniha mi svou atmosférou připomněla poněkud starší Deník kastelána; četl jsem jej ještě v době, kdy ho obklopovala aura záhadnosti ohledně identity autora; vzpomněl jsem si, jak jsem tehdy psal dopis vydavatelství Petrov, aby předali můj jiný, obdivný dopis, tajemnému kastelánovi...
Ale zpět k tomuto útlému skvostu; už jsem někde poznamenal, že nejsem teoretik literatury, takže se neumím vyjadřovat v těch správných termínech, ale myslím si, že tomuto žánru se říká poezie v próze.
Nádhera! Jak já těm obrazům, přirovnáním, metaforám rozuměl, jak jsem dýchal ledový vzduch a cítil vůni starého dřeva. A navíc moje oblíbené téma - tesařina!
A když jsem v kapitole Sedlák a selka četl větu Nová zrna budou růst ze starých plev, srdce mi bušilo radostí, vždyť to přímo navazuje na Fukuoku, které jsem zblajznul těsně předtím! Mám rád, když se mi knížky takto proplétají, to jen podtrhuje obrovskou rozmanitost literatury a jednotu obyčejného přirozeného, usebraného rozumu.

1 11.06.2020

Velmi složitá kniha, zabývající se velmi abstraktním tématem. Nedosáhl jsem takové intelektové výše, abych ji dočetl a pochopil, ale princip totožnosti, spojený s mýtem a "primitivními" společenstvími, ten mne posunul, zase o kousíček dál...

Tato stručná, ale myšlenkami nacpaná, knížka by se měla vydávat v souborném díle s Tajným životem stromů, který jsem nedávno dočetl! Tyto osvícené a nenásilné průniky do magického světa opravdové přírody jsou pohlazením duše, obzvláště v tomto zvláštním období.

5 02.06.2020

Když napíšu, že kniha zabodovala u obou našich dětí, šest a tři roky, bude to pro ní to nejlepší hodnocení.

5 03.05.2020

Dvoudenní svátek pro každého milovníka přírody! S otevřenou pusou, přes kterou jsem měl naštěstí toho času roušku, jsem hltal tuto zasvěcenou prohlídku lesa.
Kniha výborně plyne, občas se pro jistotu opakuje a mám takový pocit, že zcela změnila můj pohled na lesní společenství. Jak jsem napsal, kamarádovi, který mi útlou knížku zapůjčil: Ty vole, ta kniha mi otevřela oči; žil jsem tady na mlýně, uprostřed bující vegetace, a přece vůbec nic neviděl. Díky.

15 03.05.2020

Začnu zeširoka, protože se nejdřív musím vrátit k Pavlu Hoškovi a jeho Evangeliu, o němž jsem psal nedávno; totiž díky Pavlovi jsem objevil tvorbu páně Setona, u něhož jsem do té doby měl zařazené jen Dva divochy. Chyba lávky! Povídkové celky, které vyšly u nakladatelství LEPREZ v rámci Sebraných spisů, jako Blesk (svazek 2), Zvířata hrdinové (svazek 3) a Král vlků (svazek 7) jsou fantastickými průniky do života zvířat. Proto uvedu tento komentář u všech tří knih.
Ernest měl opravdu výjimečný pozorovací talent a díky Bohu byl nadán i literárně, a tak zaznamenal neuvěřitelné osudy poštovního holuba, divoké kočky, zajíce, psů, medvědů, jelenů, vlků a dokonce i potkana.
Všechny texty jsou nesmírně čtivé, dech beroucí a poučné. A drsné jako příroda sama.
K našemu rodinnému srdci nejvíce přirostl Pírko, šedý veverčák, povídka, kde je mnohé ze Setonovy lesní moudrosti.
Scéna, kdy Pírko pozoruje Zrzouna (ten se mimochodem stane i hrdinou samostatné povídky, kde se opět věnuje své vášni pro červené houbičky), jak vláčí červenou muchomůrku dokládá výše řečené o pozorovacím a literárním talentu.
Ale i ostatní povídky nezůstávají pozadu a odhalují bohatý zvířecí život, jeho veselá i temná zákoutí.
Mimochodem psát povídky o krvelačných vlcích, řekl bych, ve vší úctě, jde samo, ale napsat poutavou povídku o pouštním klokánkovy nebo poněkud alternativně pojatý noční výjev s mývaly, tam spočívá Setonova velikost, zde zhodnocuje hodiny strávené v divoké přírodě.
Takže, Pavle, opět díky!

1 03.05.2020