roman9739 komentáře u knih

Musím souhlasit s předchozím komentářem, který říká, že se jedná o jednodušší Heideggerův text; on je také podstatně kratší, tak amatérský filosof jako já udrží pozornost a má radost, že mu to rychleji utíká - kór, když je text dvoujazyčný, takže se vlastně, opět v mém případě, čte ob stránku....
Někdy má člověk při četbě Heideggera pocit, že si z něj tento významný filosof, dělá, mírou jazykové a logické abstrakce, mírně řečeno srandu, protože je to prostě něco neuvěřitelného, jakým způsobem MH uvažuje a dokazuje.

2 18.07.2021

Asi to bude hloupé, ale, stejně jako u Moru, považuji všechny Camusovy povídky za příběhy o lásce. A to v různých podobách, jak je umí vycítit jen zkušený pozorovatel.
V Cizoložnici je to téma zjevné, touha po již neopětované lásce, která živoří v letitém stereotypu.
Odpadlík fanaticky miluje svého Boha (i boha), pro něhož je ochoten strpět mnohé, i děsivé mučení.
Němí - Yvars miluje svou ženu natolik, že přemůže i své přesvědčení, aby ji nevystavil zbytečné nejistotě.
Daru v Hostu představí klasickou lásku k bližnímu, tak jak ji hlásá křesťanství.
Jonáš opět v první řadě miluje svou rodinu, ať už je sám nebo s nimi...
Jen s Rašícím kamenem je to složitější, zde se spíše jedná o radost, než o lásku, ale i nezištná pomoc může být interpretováná jako láska. (Ostatně tato povídka, snad díky svému místu děje, se velmi blíží k mému oblíbenému magickému realismu.)
Inu, možná je to těžká nadinterpretace, ale tak to, přes veškeré výklady, cítím.
Rozhodně nechci být nějakým oportunistou, na to nemám potřebné vzdělání, ale ač jsou povídky existenciální, rozhodně nejsou beznadějné, nebo snad tragické.
Co je všem povídkám společné je rozhodnutí, které musí každý udělat sám, nikdo mu s ním ve finále nepomůže; ať je dobré nebo špatné, je naše, moje, a musím si za ním stát, minimálně do okamžiku, kdy se ukáže, že to bylo rozhodnutí mylné a je čas na další rozhodnutí...

12.07.2021

Upřímný Seton, skvělá výprava, pětset přespání v přírodě, jak sumíruje na konci knihy, v jednom tahu, to je sen každého milovníka modré oblohy a čerstvého větru ve tváři.
Setonovy povídky jsem si zamiloval, tento cestopis je poněkud jiného ražení, ale Seton je svůj - precizní v pozorování přírody, naivní, ale kritický, vždy a všude dodržující zásady lesní moudrosti; je vidět, že své učení nejen hlásal, ale i ho žil, což je nesmírně důležité pro věrohodnost jeho myšlenek.
V knize je mnoho báječných postřehů, srdce zálesáka plesá a zároveň pláče, že takovou přírodu, v takové kondici, jak ji zachytil Seton, těžko najde, ale láska a úcta ke stvoření je stejná dnes i před více než sto lety .
Díky ETS a díky Pavle H., že jsi mne přivedl k dílu tohoto srdcaře.

11.07.2021

Nějak jsem se do této knihy nedokázal dostat....

UPDATE 11/7 - poněkud jsem svůj původní komentář odflákl, tak se to v update pokusím napravit.
Není to bůhví jaká knížka, titul První trampský román mnohé napoví - je syrový, těžko čitelný, podivně strukturovaný, prostě prvotina...
To je samozřejmě jistá nadsázka, lítost z velkého očekávání.
Ale přece jen, něco v tom románu je: jisté podivno doby, fascinace svobodou, odhalování původní přírody; jakoby první trampové byli objevitelé toho, co předchozí generace zcela míjeli, považovali za samozřejmost i překážku.
Skoro bych řekl, že vznik trampského hnutí kopíruje společenskou a akademickou proměnu ve vnímání přírody, která jež není jen objektem zkoumání a dokazování, ale nově se jí přisuzuje i jistá neproniknutelná záhadnost, věčnost, trvalost, velkorysost, se kterou každé jaro začne bujení, bez ohledu na stav lidského drásání.
K takovým myšlenkám mne přivedl tento román, který se mi sice nelíbil, ale opět posunul mřížku vnímání a to se cení u každého titulu.

1 06.07.2021

Tuto knihu jsem zaregistroval již v čase jejího vydání na stránkách nakladatelství Filosofia, takže když jsem jí našel ve sjetině nově naskladěných titulů v Městské knihovně, neváhal jsem s jejím zapůjčením - myslím, že jsem jeden z těch, kteří si hellénské slunce spojují s "velikostí, silou, harmonií, jasem, mládím, veselím, svěžestí a věčným jarem, " jak o tom píše sama autorka.
Musím se přiznat, že mne v první řadě velmi zaujala knížka už po formální stránce, je to radost držet a číst takto pečlivě vytvořenou knihu.
Původně jsem si myslel, že se do knihy příliš nezačtu, přece jen nepatří její téma k mým zájmům, ale čím víc jsem, spolu s Danielou, poodhaloval roušku (Bože, zas to slovo!) antické recepce sledované doby, tím víc jsem se propadal do tohoto, veskrze kriminalistického, pátraní, které je velmi pečlivě vedeno; je radost se dozvídat nuance, a hlavně je potřeba, s pokorou sklopit hlavu, nad mezerami, které člověk o této době, přes gymnaziální vzdělání, má...

05.07.2021

V první řadě by mne, Karle, zajímalo, kolik jste při psaní této knihy vypil šálků čokolády, kávy či čaje?
Vaše studie je úžasná a je na ní poznat, že je psána s velikou láskou k tématu.
Úvodní otázku vám kladu hlavně proto, že já sám jsem při čtení Vaší knihy na horkou čokoládu, malou kávu nebo černý čaj myslel v jednom kuse, a taktéž jsem si od všeho s radostí dopřával...
Kniha je napsaná čtivým jazykem, rozšiřuje obzory nejen v kofeinové tématice a již se náramně těším na další Vaší knihu, tentokrát o moru, což věřím nebude tak veselé téma, ale tenhle prevít mne zajímá od chvíle přečtení Hessova Narcise a Goldmunda i Camusova Moru.
Rovněž děkuji za obsáhlé citace, z nichž se obzvláště těším na Zavadilovy Jezuity.

1 24.06.2021

Fantastické, takřka detektivní, pátrání, které jsem zhltnul za jedno odpoledne.
Ale pozor, aby tato má první věta nebyla zavádějící: jedná se samozřejmě o zcela seriózní rozbor nástupu christianizace na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.
Pan Foletti mne zaujal už před lety, v rozhovoru pro DVTV, kde hovořil o osobních prožitcích spojených s cestováním a poznáváním středověkého umění.
Zde, v této knize, zůstává svému postoji věren, a v její druhé polovině, nás, velmi autenticky, provází fantastickou cestou k iniciaci do křesťanského společenství; očima a smysly tehdejšího čekatele na křest.
Práce nás noří, v určitém okamžiku nejen obrazně, do rané křesťanské mystiky, která je v mnohém odlišná od té soudobé; kniha mi okamžitě připomněla Neubauerova Mystéria křesťanská, která jsem četl v nedávné době - vstupujeme do světa zcela odlišného pojetí náboženské liturgie, než s jakou se střetáváme, byť teoreticky, v této době.
Co musím vyzdvihnout nad rámec obsahu knihy, je její nádherné a nadčasové grafické zpracování - úžasný myšlenkový i formální poklad!

1 07.06.2021

Studium vede ke konání - nedočítám, prozatím odkládám, konám.

1 12.05.2021

Tuhle knížku jsem si zapůjčil naslepo, vlastně jen podle názvu a nakonec jsem byl příjemně překvapen.
Pravda není to úplně můj šálek kávy, ale některé postřehy, myšlenky a nápady jsou inspirativní a nabízejí takový jiný pohled z druhého břehu.
Faktem také zůstává, že Gabrielle píše nesmírně čtivě a její "městské" zážitky mne bavily a jsou příjemným zředěním jinak veskrze duchovní knihy.
A do třetice přiznávám, že jsem se na základě četby začal pídit i po hudební tvorbě této umělkyně a mnohá dechová cvičení prožil v jejím rytmickém vesmíru.
Ale jak říkám, není tohle úplně můj šálek kávy, takže poloviční hodnocení, protože nejsem s to docenit celek této nauky.

2 28.04.2021

Můj báječný kamarád mne požádal, zda bych si nepřečetl tuto knihu, protože se s ní sám trápí a neví přesně, co si o ní má myslit. Takový požadavek mi samozřejmě udělal velikou radost, knihu jsem si obratem zapůjčil a za víkend jí smlsnul. Tento komentář tedy koncipuji jako odpověď na přímou otázkou:
Můj milý,
velice Ti děkuji za tip na tuto báječnou knihu, na kterou bych sotva sám kdy narazil ...
Předem musím podotknout, že vyznění knihy, v těchto dnech, kdy za sebou máme zimu plnou pandemie, epidemie, od pramenů Dyje, je samozřejmě o to mrazivější, protože jsme si to, v jisté míře, rovněž prožili. (V tom musím souhlasit s mnoha předchozími komentáři.) Ale to je, laicky řečeno, pouhá historická náhoda.
Podle mého názoru je to kniha o lásce, nebál bych se dokonce označení: milostný román. A to i přesto, že v celém příběhu prakticky nevystupují ženy. Jsou zastoupeny pouze v podobě vzpomínek a myšlenek, jedinou opravdu "živou" ženou románu je Bernardova matka.
Je to právě láska člověka k člověku, která morem nejvíce trpí, protože izolace města zpřetrhala všechny vazby vně i uvnitř.
A je to sžíravá sebeláska, kterou hlavní postavy, v různých proměnách, prožívají a v určitých fázích svého osudu si jí uvědomují; nejzajímavějším vývojem prochází Tarrou, jenž mi přirostl nejvíce k srdci a jenž také dostane od Camuse nejvíc za uši!
Nakonec je láska tím jediným citem, který překoná všechna protivenství, který dá zapomenout a který nás táhne k lepším zítřků, i když jak autor podotkne na poslední stránce, nikdy není vyhráno. To je silné téma k zamyšlení!
Další spojující linií příběhu jsou lidské, čili člověčí nároky, dle výkladu SSJČ: mn. nároky (nač) požadavky, přání: mít velké n-y na život; žít bez velkých n-ů.
Můžeme se sami sebe ptát, zda jsou to nároky oprávněné, nebo přemrštěné, ale právě sama otázka po nich je tou nejdůležitější, kterou si, podle mého, Camus klade: Lze žít bez nároků?
Řekl bych, že odpověď není zcela jasná, opět otevírá prostor k zamyšlení, ale osud hlavní postavy, doktora Bernarda Rieuxe, nám může v mnohém napovědět…

6 26.04.2021

Před samotným komentářem si musím dovolit malou odbočku:
Opět děkuji Pavlu Hoškovy za inspiraci, neboť tuto knihu jsou objevil díky citacím v jeho posledním díle právě o J. R. R. Tolkienovy Sloužím Tajnému ohni.
Kéž by se člověku povedlo, dříve než se, většinou netrpělivě, pustí do všeobecně známých děl od daného autora, přečíst si některé jeho teoretické úvahy, eseje (samozřejmě, pokud jsou od daného autora k dispozici), rozbory... Je to dávno, co jsem HACTAZZ a PP četl a návrat k nim již neplánuji, ale z těch matných vzpomínek a dodnes zakódovaným stereotypům, tuším, že bych na celé dílo pohlížel s daleko větší lehkostí, kdybych znal Tolkienovu zálibu v jazycích, Beowulfovi, či jeho názor na pohádky (mimochodem esej O pohádkách považuji v tomto díle za stěžejní).
Nevadí, pokusím se z toho poučit do budoucna.
Jinak veskrze sdílím názory z předchozích komentářů.

07.04.2021

Opět jsem si důkladně zabalil batoh a vydal se Vámi, Pavle, na další dobrodružnou výpravu, tentokrát do daleké Středozemě; a musím říct, že to byla výprava nejrozporuplnější.
Zatímco první výprava, za E. T. Setonem, byla hlavně ve znamení seznámení se s Vaším stylem psaní a bádání, druhá, za Židovskou teologií křesťanství, zase byla ve znamení jedinečného rozšíření si obzorů, tato třetí, prozatím poslední, sebou nese něco od obojího, ale připojují se jisté výhrady k dosaženým poznatkům.
Obávám se, že služba Tajnému ohni sebou nenese tolik objevného, jako lesní moudrosti, či židovská mystika, ač mají všechna tato témata jedno společné - hlubokou úctu k přírodě, což bych řekl, je jeden z prvků, podle nichž klíčujete, vedle hluboké víry, svá témata.
Ve studii se často opakujete a jediným dynamický prvkem výkladu jsou Vaše vlastní otázky, ač povětšinou správně poležené, na můj vkus příliš často explicitně zdůrazňované - jako by ono vlastní bádání bylo na pomezí objevu a nudy...
Naštěstí jste stále sám sebou, druhá a třetí třetina čtvrté kapitoly patří k vrcholu celé knížky a rovněž k důvodům, proč mám Váš jazyk a způsob práce ve veliké oblibě.
Ne každá výprava se zapíše do našich srdcí stejně, ale z každé se vrátíme maličko pozměněni, což platí i do budoucna.

UPDATE 22. 3. 2021 - Zcela náhodou jsem v těsné návaznosti četl tuto knihu a knihu Pavla Hoška, Sloužím Tajnému ohni, a zcela náhodou se tyto dvě knihy zvláštním způsobem překrývají a doplňují.
V první řadě se musím oběma autorům omluvit za poněkud kritický náhled na jejich díla, neboť, jak se ukázalo po napsání obou komentářů, setrval jsem v jejich tvorbě dobu delší, než bych očekával.
Oběma knihám je společné zamýšlení se nad jazykem, slovem, vjemem a vnímáním, hledáním jazykového metasvěta, láska k tvorbě; u Vaňkové v mnohých citacích Skácela, Holana, Topinky, u Hoška, logicky, Tolkiena.
Již se stalo tradicí, že mi Pavel ukáže i jinou, než notoricky známou literární tvorbu, daného autora - v případě E. T. Setona to byly hlavně jeho bravurní povídky, v případě J. R. R. Tolkiena je to List od Nimrala a Netvoři a kritikové - na obé se náramně těším.
I básnická tvorba Miloslava Topinky mne, právě díky Vaňkové, oslovila a bez ní bych se o ní jen těžko dozvěděl.
Ano, knihy nám rozšiřují obzory, to není žádný závratný objev, ale není to jen v tomto rozhledu, kterým na mne tyto dvě knihy zapůsobily. U Ireny je to komplexnost tématu, souborný náhled na tématiku, což se projevilo i bezpočtu opsaných vět v mém deníku, u Pavla je to srdcové zaujetí pro daný problém a jeho zprostředkovaný výklad.

1 14.03.2021

Vlastně se musím přiznat, že je tato kniha velice pozoruhodná - z počátku se mi zdála poněkud zmatená, bez struktury, poskládaná hala bala, chyběly mi vysvětlivky u některých použitých zkratek, takže jsem, zkrátka a dobře, z počátku bojoval s jejím odložením.
Ale jak už to bývá, vytrvalost a trpělivost přinesla své ovoce, a já uzřel sladké plody na stromu Ireniných myšlenek, které, opřené o pestré citace a výklady, přinesly do mého zorného pole spousty AHA, NO TOHLE, TAK TO JE NEUVĚŘITELNÉ; díky tomu se z knížky stal pestrobarevný ježek záložek (zvykl jsem si v zapůjčených knihách z knihovny nepodtrhávat, ale používat samolepící barevné záložky, přijde mi to, ke knize a budoucím čtenářům, ohleduplnější...).

UPDATE 22. 3. 2021 - Zcela náhodou jsem v těsné návaznosti četl tuto knihu a knihu Pavla Hoška, Sloužím Tajnému ohni, a zcela náhodou se tyto dvě knihy zvláštním způsobem překrývají a doplňují.
V první řadě se musím oběma autorům omluvit za poněkud kritický náhled na jejich díla, neboť, jak se ukázalo po napsání obou komentářů, setrval jsem v jejich tvorbě dobu delší, než bych očekával.
Oběma knihám je společné zamýšlení se nad jazykem, slovem, vjemem a vnímáním, hledáním jazykového metasvěta, láska k tvorbě; u Vaňkové v mnohých citacích Skácela, Holana, Topinky, u Hoška, logicky, Tolkiena.
Již se stalo tradicí, že mi Pavel ukáže i jinou, než notoricky známou literární tvorbu, daného autora - v případě E. T. Setona to byly hlavně jeho bravurní povídky, v případě J. R. R. Tolkiena je to List od Nimrala a Netvoři a kritikové - na obé se náramně těším.
I básnická tvorba Miloslava Topinky mne, právě díky Vaňkové, oslovila a bez ní bych se o ní jen těžko dozvěděl.
Ano, knihy nám rozšiřují obzory, to není žádný závratný objev, ale není to jen v tomto rozhledu, kterým na mne tyto dvě knihy zapůsobily. U Ireny je to komplexnost tématu, souborný náhled na tématiku, což se projevilo i bezpočtu opsaných vět v mém deníku, u Pavla je to srdcové zaujetí pro daný problém a jeho zprostředkovaný výklad.

07.03.2021

Jak já si jednou za čas rád přečtu takovou parádní romantickou novelu!
Na Kellera jsem narazil, při posledním čtení, v Hesseho Petru Camenzindovy, kde ho hlavní hrdina doporučuje k četbě svému novému příteli. Chtěl jsem se tedy rovnou pustil do nejslavnějšího Kellerova románu Zelený Jindřich, o němž je také v Hermannově románu řeč, ale těžko se v době koronavirového lockdownu shání konkrétní knihy, a tak jsem vzal za vděk touto útlou novelou, již jsem našel na stránkách jednoho antikvariátu...
Ač jsem si v doslovu Kamily Jiroudkové dozvěděl o autorově pozdějších výhradách (a útrapách) k samotnému dílu, dívám se na samotný příběh vlastním pohledem, nezaujatým realitou.
Onem malicherný svár, který vede až k osudové tragédii, je natolik silné a aktuální téma, že by příběh mohl stát jenom na tomto oblíbeném maloměstském záseku, jenž známe v tisícerých zpracování, vtipných i tragických. Však také Gottfried v závěru příběhu píše: Neboť rozmnožitelé říše nejen na trůnech, ale občas i v nejubožejších chaloupkách se mohou přepočítat a dostanou se právě na opačný konec, než kam chtěli dospět, a ze štítu cti je na obrátku tabule hanby.
A tragická, shakespearovská láska? Ta mne dojme, pokud je v neotřepaných a nekýčovitých kulisách, vždycky, protože, přiznejme se to upřímně, je to zážitek na celý život, a pokud takový podobný pro nás někdo tak bravurně zachytí, nezbývá, než mu s radostí poděkovat a obdivovat jeho tvorbu. A to se Kellerovi povedlo - nádherný jazyk, autentická atmosféra, úžasné a trefné popisy. A vyvrcholení v Rajské zahrádce mi, svou dvojakostí a brilantním balancem mezi extází a destrukcí, v mnohém připomnělo daleko pozdější podobnou scénu ze Stepního vlka, od výše zmíněného HH. V obou případech se rovněž tančilo.
Tedy jako seznámení s GK jsem nadšen a rovnou se pouštím do Curyšských novel!

1 11.02.2021

Opět jsem otevřel první svazek Nečasových úvah, a pěkně pomalu, kousek po kousku, den za dnem, na sebe nechal působit Friedrichovy dráždivé formulace.
Je krásné nikam nespěchat, knihu už jsem předtím přečetl, takže toto mlsání je lepší než návštěva vyhlášené cukrárny.

Po této knize bych asi, za normálních okolností, nesáhl, ale nabídla mi ji k zapůjčení švagrová, přesně v okamžiku, kdy jsem četl úžasnou Židovskou modlitbu, tak jsem to bral jako dobré znamení a také impulz k četbě literatury mimo můj, úzkoprsý, okruh.
Moderní jazyk knihy, formulace a skladba slov mě z počátku odrazovala, ale zvykl jsem si, a i díky poučení, které se mi dostalo ze zmíněné Di Santeho práce, jsem se nakonec se zaujetím začetl do jiskřivých příběhů, jež Mazl tov přináší.
S většinou otázek a postřehů souhlasím, autorka o nich ve finále hovoří s dostatečným nadhledem a zavádí obyčejného Evropana do míst, kam by se jen s velkými obtížemi dostával sám.
Přiznám se, že pro mne je největším přínosem knihy náhled do židovské kuchyně, tam zaměřím své další bádání.

7 10.02.2021

O této knize jsem měl povědomí pěkně dlouho, takže když jsem zastihl jednoho kolegu, kamaráda, v práci, jak ji louská, ihned jsem ho požádal o zapůjčení.
Kniha se mi dostala do ruky jednak po zimním vandru, kdy jsem se na sebe samotného velmi zlobil pro tíži svého batohu, a taktéž těsně před upadnutím do karantény a následné izolace pro nákazu covidem- 19.
Při zapůjčení mi kamarád povídá: přistupuj k tomu jako k bonboniéře, jez jednotlivé kousky, nesežer ji celou najednou, bude ti špatně...!
Poslechl jsem ho a každý den po obědě, zabalený do dek, na balkoně, jsem pomalounku vychutnával chutě jednotlivých bonbónků - a že jich bylo, a ty variace!
Jedno vím jistě, již nikdy nepůjdu na vandr s přetíženým batohem, za to Vám Miloslave tuze děkuji.
Ale není to kniha jen o batohu, je to kniha o životě, o nadhledu, o velkorysosti, o štěstí, o obrovské životní zkušenosti, kterou Nevrlý předává s takovou lehkostí, že máte pocit, jako by jen z Vašeho vlastního nitra tahal moudra, jež tam od jak tě živa byla zaseta, jen nedostala dostatečnou vláhu a trochu slunečního svitu, aby vyklíčila.
Nevrlý je vláhou a sluncem mé poutnické duše, je inspirací, jak prožít ty nádherné okamžiky svobody, té svobody jakou mi skýta těch pár dní v roce, kdy jsem v přírodě sám.

10 07.02.2021

Jeden čtenář, s nímž jsem se seznámil, mě nadšeně pozdravil jako autora "Petra Camenzinda". A já jsem jen stál a červenal se, co takovému člověku také říci? Měl jsem mu říct, že si na tu knihu už nedokážu vzpomenout, že jsem ji už patnáct let nečetl, že si ji ve vzpomínkách často pletu s Trubačem ze Såckingenu? Ostatně že si ošklivým nejen tu knihu, nýbrž i účinek, jaký měla pro můj život, že mě totiž svým zcela a naprosto neočekávaným úspěchem navždy vehnala do literatury, z níž se mi už nepodařilo vymanit vzdor zoufalému úsilí? Ničemu z toho by byl nerozuměl, byl by (znal jsem to ze svých špatných zkušeností) mou averzi vůči mému vlastnímu literátskému jménu chápal tak, že jen předstírám skromnost a koketuji s ní.
Takto hodnotí svou slavnou prvotinu sám Hesse v pozdější Cestě do Norimberka;
je to směs upřímnosti a ironie, která se táhne nejen Petrem Camenzindem, ale i Hesseho pozdními vzpomínkami.
S odstupem tří let, jsem, jak předznamenává můj předchozí komentář k Lorenzenovu dílu, opět sáhl po mém nejmilejším Hesseho kusu.
Je to skutečně velmi kousavý, vyzrálý román, v mnohém si nezadá s pozdějšími Hermannovými díly, je v něm úžasná jiskra budoucího.
Putovní pasáže, které prolínají celé autorovo dílo, pravá láska přátelství, která mne natrvalo připoutala k tomuto muži, jehož Souborné dílo od Arga, jsem v těchto dnech, po vytrvalém úsilí, celé zkompletoval, to jsou atributy, které miluji a k nimž se budu navždy rád vracet!
S úsměvem jsem si vychutnal Richardovu poznámku k Petrovy, kdy mu říká, že ho má právě proto rád, že ještě nezná Nietzscheho....
Ano, už tu hranici znám, život před a po Nietzschem, v češtině s krásnou a trefnou paralelou, život po ničem...

1 27.01.2021

Škoda, že jsem to, po třech letech, opět já sám, kdo k této knize píše další komentář....
Rozhodl jsem se pro tuto knihu zřídit vlastní sekci - Osudová kniha.
Jak vyplývá z minulého komentáře, čtu ji vcelku pravidelně, naposledy jsem po ní sáhl po silném citovém a životním otřesu, abych tím nastartoval, v dobrém slova smyslu, svou krizi středních let.
Díky této knize jsem objevil Hermanna Hesseho, jehož Souborné dílo od Arga jsem poté přečetl a posbíral. A pak se různá "díky tomu..." jen začala řetězit, až jsem se díky onomu dostal až k Heideggerovu Bytí a čas, dnes, zdá se, opět osudové knize. Ta, pro změnu, stála na konci řady třinácti teoretických, a veskrze vědeckých knih, které jsem v posledních měsících minulého roku hltal.
Po takové kládě jsem se musel vrátit na samý začátek a opětovně si přečíst příběh mladého Roberta Mohwinkela.
Opakované čtení odhaluje různá zákoutí vlastní duše i samotného díla - tentokrát mne zcela nadchla střední část , období, kdy se Robert zotavuje v Brémách z hrůz války a sovětského zajetí, a pomalu se noří do balastu vlastních pošetilých představ, ústících k jeho zasnoubení a následným nečekaným "vyhoštěním" do Francie.
Opět jsem v sobě objevil mnohé z "mladého pana Mohwinkela", opět, s neutuchající radostí, četl každou další kapitolu. V příběhu není žádné hluché ani slepé místo!
Osudovou se však kniha nestane jen tak, ze své podstaty, ale z kategorií, které z osudovosti vyplývají. Překladatelem knihy z němčiny je Tomáš Dimter, muž, který mne uvedl do tajů filosofie, byl prvním, kdo mi vyprávěl o Platónových dialozích, on zasel povědomí o nedosažitelnosti moderní filosofie; což, jak se s odstupem let ukázalo, byla pouze líná myšlenka pubertálního rozumu.
Děsivé je, že tato zvrácená představa, a je to i jedno z témat velebené knihy, u mne přetrvala takřka celá desetiletí!
Naštěstí existuje v životě Institut nápravy zakořeněných hloupostí, takže pokud člověk neustrne ve své pošetilosti, nezahořkne, může si s radostí poklepat na čelo a sám sobě se s plna hrdla vysmát. Je to nejen velmi ozdravné, ale i velmi poučné.
Dny prozářené sluncem četby této knihy opět skončili, pohladil jsem ji po hřbetě a zasunul do knihovny, hned vedle prvního svazku Hesseho Souborného díla, jenž, shodou okolností, obsahuje Hermannův první a průlomový román, mého milovaného Petra Camenzinda....

1 22.01.2021

Někdy by to mohlo vypadat, že píšu komentáře na jedno brdo, což je asi pravda, ale na druhou stranu mi připadá, že na sebe mé knihy v podstatě navazují - takže nemohu tento další komentář začít jinak, než dalším poděkováním Pavlu Hoškovy, neboť mne, svou knihou Židovská teologie křesťanství, vyslal na dobrodružnou cestu k poznání vlastní minulosti z hlediska duchovního odkazu; nevím jestli tuto knihu ve své studii zmiňuje, ale zbystřil mé smysly tímto směrem a tak, když jsem viděl tuto knihu ve sjetině nových titulů v Městské knihovně, hned jsem po ní skočil.
Četba této knihy je hlavně velkým duchovním zážitkem, otevřením očí, pohledem na druhou stranu řeky; poučením, dříve než narazíme na most.

2 06.01.2021