Sloužím Tajnému ohni: Duchovní zdroje literární tvorby J. R. R. Tolkiena

23.09.2024

"Tolkien také jako „papeženec“ zakoušel v dětství a mládí všelijaké ústrky i otevřené pohrdání, což jej ve věrnosti katolické víře ještě více utvrdilo. Celý život miloval kouzlo katolické bohoslužby a také mešní latinu, jistě také proto, že latině ho v dětství učila právě maminka. Rozhodnutí druhého vatikánského koncilu nahradit latinu při mši národními jazyky považoval za nešťastné a při bohoslužbě nadále hlasitě odpovídal na liturgické výzvy v latině.

Jak bylo uvedeno v první kapitole, Tolkien měl také v kritickém období dětství štěstí na moudré a laskavé kněze, jako byl Francis Morgan, který se stal po matčině smrti jeho poručníkem, a také vzdělaní otcové z Oratoře svatého Filipa Neriho, v jejímž prostředí vyrůstal.

Není pochyb o tom, že katolická liturgie a posvátný řád církevního roku rozhodujícím způsobem utvářely Tolkienovu představivost. Jeho osobité vidění světa bylo zásadně formováno symbolikou mešních obřadů, které miloval. Výstižnou ilustrací Tolkienovy svébytné optiky je jeho poznámka o verších Francise Thompsona: Poetické obrazy tohoto básníka podle Tolkiena vyjadřují „katolický rituál, napsaný velkými písmeny přes celý vesmír".

Uvážíme-li Tolkienova neobyčejně silná slova, jimiž vyjadřuje touhu po účasti na liturgickém dění, není vlastně nijak překvapivé, že je to právě symbolika světla a hudby, tedy základní prvky estetiky katolické mše, co tvoří hlubinnou strukturu symbolické stavby jeho legendária. Mimořádně silným svědectvím o hloubce Tolkienovy zbožnosti jsou jeho dopisy, zejména dopisy synům v průběhu druhé světové války. Z těchto dopisů je zřejmé, že jádrem Tolkienova duchovního života bylo svaté přijímání. Jeho úvaha o tajemství eucharistie obsahuje osobní vyznání, plné překvapivé, téměř mystické vroucnosti. V souvislosti s tajemstvím eucharistie také Tolkien vyjadřuje velmi kritický názor na církve vzešlé z reformace, a sice právě proto, že opustily pravověrné učení o Nejsvětější svátosti.

V dopisech se opakovaně ozývá Tolkienova hluboká úcta k Panně Marii, a také jeho důvěrná znalost Bible. Svému synovi Christopherovi radí, aby se naučil nazpaměť chvály a modlitby, nejlépe v latině, a také pokud možno celou mešní liturgii, aby z ní čerpal posilu v dobách tísně.

Vůči anglikánské církvi choval Tolkien podezření, že je v mnoha ohledech polovičatá a zabředlá do kompromisů. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že podstatným rysem anglikánské církve je podle něj nenávist ke katolictví a že tímto postojem je "bezděky nakažen" i jeho přítel C. S. Lewis.

Tolkienův nápadně nevlídný postoj vůči anglikanismu je do jisté míry vysvětlitelný skutečností, že v Anglii byl jako 'papeženec' příslušníkem pronásledované a později přinejmenším diskriminované menšiny, zatímco anglikánská církev se těšila privilegovanému postavení státního náboženství."

Smekám před prof. Hoškem. Pohled na osobnost Tolkiena není nový, ale novým způsobem komplexní.
Děkuji.
10/10

19.06.2023

Konečně jsem viděla před sebou ve slovech zhmotnělé intuice, které mne provázejí už zhruba třicet pět let, kdy jsem poprvé objevila Středozemi. Fundovaná studie, u níž je vidět, jak dobře její autor stezkami Pána prstenů chodí; jako kdyby se s tvůrcem tohoto světa osobně znal. A text mi neposloužil jenom tématem: uvědomila jsem si, proč některé příběhy mluví a některé ne, proč mám sama potřebu je psát a proč mi také utvářejí určité úhly pohledu na existenci samotnou. Možná teď začne další období, kdy knihy začnou mluvit jiným jazykem. Uvidím. Třeba si uvědomím líp a jinak Příběh, do kterého patřím a který sama vyprávím.

Dočetl jsem nedávno knihu Ronalda Dworkina „Náboženství bez boha“. Jako jednu z charakteristik náboženství uvedl schopnost vnímat krásu světa a přírody jako krásu samu o sobě. Krásu, která nevychází z ničeho, než samého světa a samé přírody. Nemusí to být, myslím, symbol náboženství, jen jisté senzuality. Ostatně to nebyl jediný znak, jež zmínil, aby vzniklo „náboženství“. Musí těch znaků být naplněno více. Je to každopádně jedna z věcí, kterou jsem na oné knize (Náboženství bez boha) ocenil – vnímání krásy samy o sobě, coby něco úctyhodného.

Při čtení „Sloužím tajnému ohni“ jsem celou dobu myslel na to, jak jsem před, jářku, pěti lety četl knihy poprvé – nikdy jsem se k ní poté nevrátil. Neustále po ní pokukuji do knihovny a stále si říkám – nejsem snad ještě připraven. Každopádně, vždy když na ono „třísettisíci slové monstrum“, či jak to pan Tolkien napsal, myslím, myslím na čistou krásu. Lidé si semo tamo stěžují, že je Společenstvo nudné. Možná. Nezdá se mi, ale možná. Důležité je, že je krásné. Krásné samo osobě, krásné ze sebe samého.

A myslím, že i k tomuto tato kniha slouží. Lze si při ní, myslím, uvědomit, že krása Tolkienova famózního díla tkví v dílu samém. Já přistupuji na Tolkienovu hru – čtu knihu, nečtu alegorii a dokonce ani nečtu symboliku. Ano, četl jsem Eddy, obě (a u mladší Eddy musel Tolkien plakat, jestli mu vadily vlivy křesťanství na artušovské legendy), četl jsem Béowulfa. A Bibli jsem taky čet. Vím, odkud z Eddy pochází jméno Gandalf, i jména všech trpaslíků (myslím, skoro všechna) z Hobita, vím kde se dají najít předobrazy různých událostí ze světa Ardy. A přeci, netrápí mne to. Nemusím si vykládat Froda prostřednictvím, dejme tomu, přirovnání k Remarqueově knize Na Západní frontě klid – třeba konkrétně k jeho „dovolence“ hlavního hrdiny zpět do civilu, ve kterém trpěl více než ve válce. Je mi jedno První světová, je mi jedno Bible, je mi jedno Béowulf, i Edda, když mám Tolkiena.

Sloužím tajnému ohni pro mne byla kniha přínosná proto, že jsem dostal možnost hlouběji pochopit city pana profesora Tolkiena a jeho vlastní vztah k jeho dílu. Na díle samém to pro mne však nic nemění, jen to prohlubuje jistý historický cit, který vnímám přímo k autorovy knihy. A toliko mohu říci. Je to málo? Krása sama o sobě není málo a pokud vám tato knížečka pomůže ji odhalit – pak je skvělá.

„Jeho legendárium vzniklo postupnou krystalizací – či přesněji řečeno organickým růstem, větvením, splétáním, zapouštěním kořenů, zalisťováváním.“

09.05.2022

Velice čtivě, čtenářsky vlídně až laskavě a přitom hluboce napsaná kniha. Je radost sledovat autorův tok myšlenek a argumentů, a to dokonce i tehdy, když nesouhlasíte a máte pocit, že občas vám autor posouvá oblíbeného Tolkiena někam jinam, než ho sami máte a chcete mít. Já jsem ten pocit měl na několika místech. Tak třeba nemohu souhlasit s tím, že metafory slova a světla při stvoření Ardy jednoznačně odkazují na křesťanskou biblickou tradici, protože ve skutečnosti jde o vcelku univerzálně rozšířený kosmogonický motiv. Stejně tak nesouhlasím, že v Tolkienově legendáriu není nikde uvedeno, že vše dobře skončí a zlo bude nakonec poraženo. Tady autor vůbec nezohlednil Mandosovo proroctví v Quentě Noldorinwa (obsažené v Pádu Gondolinu), že Morgoth bude poražen černým mečem Túrina Turambara a všichni lidé budou pomstěni. Tentýž motiv Tolkien využil i v nepublikovaném fragmentu koncem svého života, jak Christopher Tolkien uvádí v komentáři k Legendě o Sigurdovi a Gudrún, takže je zjevné, jak moc bylo toto nadějeplné proroctví pro Tolkiena důležité. Dále když autor píše o tom, že smrt je pro lidský rod v Tolkienově pojetí návratem do ztraceného ráje, v Silmarillionu se naopak výslovně píše, že to, kam lidé po smrti odcházejí, je veliká záhada, kterou neznají nejen elfové, ale možná ani Valar. S tím souvisí i to, že autor vůbec nezmiňuje, že podle Silmarillionu byla smrt pro lidský rod Ilúvatarovým darem, který měl člověku přinést možnost osvobození, ale Morgoth tento dar smrtelnosti změnil na břímě a bolest. Jinak se ale autor velice dobře vyrovnává s příliš jednoduchými, symbolickými až alegorickými výklady a dobře dokáže proplouvat všemi rozpory a nejednoznačnostmi Tolkienova díla. Zatímco v Garthově knize Světy J. R. R. Tolkiena mi zcela chyběly křesťanské inspirační zdroje, tady mi občas až přebývaly, ale velmi si cením autorova silně formulovaného přesvědčení, že jakékoli dokladování "křesťanskosti" dělá Tolkienově dílu medvědí službu a ničí svébytné kouzlo Středozemě. Pro mě je právě zajímavé to napětí mezi prvotní Tolkienovou snahou navrátit Anglii ztracenou mytologii a současně své dílo v průběhu života kormidlovat do vod křesťanské teologické tradice. To s sebou přineslo spousty koncepčních a ideových komplikací, se kterými se musel Tolkien jako tvůrce vyrovnávat, ale také nevyčerpatelnou hloubku, která nikdy nebude moci být definitivně zastřešena. Závěrem jedna trefná citace, které mnou pohnula. Tolkienova tzv. úniková literatura není "útěk od skutečnosti do oblasti chimér a přeludů. Je to únik ze žaláře nepravé pseudo-skutečnosti (moderního, vědecko-technického světa užitku, účelovosti a prospěchu, zbaveného smyslu a kouzla) ke skutečnosti, jaká vpravdě jest". Neboli pro Tolkiena nebyla fantazie únikem od reality, ale nástrojem jejího hlubšího poznání a metodou, jak se dobrat její skryté podstaty. Takže, jak je patrné, mám ke knize pár zásadních výhrad a přitom ji obdivuji a vřele doporučuji... To už svědčí za vše.

22.11.2021

Skvělé uvedení do života a myšlení významného služebníka tajného ohně J.R.R. Tolkiena.

Ještě lepší jsou však veřejné přednášky autora na toto téma - doporučuji si je najít na Youtube, nebo někdy zavítat osobně.

26.08.2021

Předně musím říci, že po vynikající studii v knížce Evangelium podle Jaroslava Foglara, kterou jsem byl velice nadšen až uchvácen (a která mě velmi inspirovala pro přípravu budoucí akce SPJF tzv. Foglarconu) jsem byl textem této knížečky vcelku zklamán... Dle mé úvahy to asi především vyplývá z toho, že zatímco studie o Foglarovi se zabývala i pohledy a dojmy ze strany čtenářů, což bylo velmi zajímavé a mnohdy objevné, tato knížka se zabývala takřka výlučně spisovatelem panem J.R.R. Tolkienem, což pro mě osobně až tak zajímavé nebylo a občas jsem se těžce propracovával některými texty knihy, které mi přišly až příliš detailní a hluboce teologické na to, aby byly pro nevěřícího pohana, jako jsem já nějak zajímavé...prostě pro mě krok stranou. Již jsem se pustil do čtení další páně Hoškovy knihy o E.T. Setonovi a ta je pro mě opět zajímavější. Nicméně knížka "Sloužím tajnému ohni" má výborný motivující název, ale obsah už tak údernému pojmenování neodpovídá, je to celkem nuda. Howgh.

22.08.2021

Aby skutečnost byla skutečností, ba aby důvěra byla důvěrou, aby ušlechtilé činy nebyly poznamenány vypočítavostí, nemohou vycházet z prokazatelné jistoty konečného triumfu. Tak jako víra, láska a naděje v tomto světě.

14.03.2021

Opět jsem si důkladně zabalil batoh a vydal se Vámi, Pavle, na další dobrodružnou výpravu, tentokrát do daleké Středozemě; a musím říct, že to byla výprava nejrozporuplnější.
Zatímco první výprava, za E. T. Setonem, byla hlavně ve znamení seznámení se s Vaším stylem psaní a bádání, druhá, za Židovskou teologií křesťanství, zase byla ve znamení jedinečného rozšíření si obzorů, tato třetí, prozatím poslední, sebou nese něco od obojího, ale připojují se jisté výhrady k dosaženým poznatkům.
Obávám se, že služba Tajnému ohni sebou nenese tolik objevného, jako lesní moudrosti, či židovská mystika, ač mají všechna tato témata jedno společné - hlubokou úctu k přírodě, což bych řekl, je jeden z prvků, podle nichž klíčujete, vedle hluboké víry, svá témata.
Ve studii se často opakujete a jediným dynamický prvkem výkladu jsou Vaše vlastní otázky, ač povětšinou správně poležené, na můj vkus příliš často explicitně zdůrazňované - jako by ono vlastní bádání bylo na pomezí objevu a nudy...
Naštěstí jste stále sám sebou, druhá a třetí třetina čtvrté kapitoly patří k vrcholu celé knížky a rovněž k důvodům, proč mám Váš jazyk a způsob práce ve veliké oblibě.
Ne každá výprava se zapíše do našich srdcí stejně, ale z každé se vrátíme maličko pozměněni, což platí i do budoucna.

UPDATE 22. 3. 2021 - Zcela náhodou jsem v těsné návaznosti četl tuto knihu a knihu Pavla Hoška, Sloužím Tajnému ohni, a zcela náhodou se tyto dvě knihy zvláštním způsobem překrývají a doplňují.
V první řadě se musím oběma autorům omluvit za poněkud kritický náhled na jejich díla, neboť, jak se ukázalo po napsání obou komentářů, setrval jsem v jejich tvorbě dobu delší, než bych očekával.
Oběma knihám je společné zamýšlení se nad jazykem, slovem, vjemem a vnímáním, hledáním jazykového metasvěta, láska k tvorbě; u Vaňkové v mnohých citacích Skácela, Holana, Topinky, u Hoška, logicky, Tolkiena.
Již se stalo tradicí, že mi Pavel ukáže i jinou, než notoricky známou literární tvorbu, daného autora - v případě E. T. Setona to byly hlavně jeho bravurní povídky, v případě J. R. R. Tolkiena je to List od Nimrala a Netvoři a kritikové - na obé se náramně těším.
I básnická tvorba Miloslava Topinky mne, právě díky Vaňkové, oslovila a bez ní bych se o ní jen těžko dozvěděl.
Ano, knihy nám rozšiřují obzory, to není žádný závratný objev, ale není to jen v tomto rozhledu, kterým na mne tyto dvě knihy zapůsobily. U Ireny je to komplexnost tématu, souborný náhled na tématiku, což se projevilo i bezpočtu opsaných vět v mém deníku, u Pavla je to srdcové zaujetí pro daný problém a jeho zprostředkovaný výklad.

24.01.2021

Táto kniha od autora pôsobiaceho na Teologickej fakulte, rozoberajúca okrem iného súvis medzi Tolkienovým katolíckym vierovyznaním a jeho tvorbou, je pre mňa ako úplne nekatolíckeho čitateľa zaujímavým obohatením. S mnohými názormi (či už Hošekovými alebo Tolkienovými) sa síce nestotožňujem, ale na druhú stranu som si uvedomila mnohé, čo ma pred tým ani nenapadlo.....

zopár pekných citátov:

„I proto se Tolkien ve svém díle pokouší zobrazit přírodu jako tajuplnou, nebezpečnou a svébytnou říši, nezávislou na lidských potřebách. Jako fascinujúcí Podívanou, ze které se tají dech. A která ve velmi podstatném zmyslu není naše. Snaží se zbavit přírodu zlého kouzla pragmatického pohledu, aby mohla nově zazářit její jinakost, její nesamozřejmá „takovost“. Nejlépe dokáže ocenit nádheru přírody Tom Bombadil – právě proto, že nic nechce – ani Prsten moci. Nechce nic mít, a to je základ jeho moudrosti. Nic nevlastní, a proto je „Pánem lesů, vod a kopců.“.

„Proto Tolkien líči elfy jako bytosti úžasu. Elfové nejsou na rozdíl od lidí tolik poznamenáni zlem, aby stratili schopnost vnímat svět kolem sebe s úžasem.“

„To by znamenalo, pokud se to odvážíme doříci, že jednou, za branou smrti, provede Tolkien své vděčné čtenáře pěšinami Kraje, chodbami Morie a lesnými stezkami Lórienu.“

15.01.2021

Zasvěcený vhled do zákulisí Tolkienovy tvorby

Pozitiva:
Kniha popisuje ve svém začátku stručným způsobem Tolkienův život, jeho formativní zážitky a vztahy, zdroje a inspirace jeho tvorby a v dalších kapitolách autor postupně tyto vlivy rozkládá a analyzuje zvlášť s ohledem na stopy vlivu křesťanství a specificky katolictví, aby je na konci zase složil v holisticky podanou reflexi celého Tolkienova života a díla (jež jsou od sebe neoddělitelné) a po tomto důkladném procesu dochází v závěru vlastně k přitakání k Tolkienově vlastnímu výkladu. Kniha je psána vyváženě, konfesně nezatíženě a s upřímným zájmem o pochopení a zhodnocení Tolkienova díla. Poznámkový aparát zahrnuje jak odkazy na valnou část Tolkienova díla, tak i na již vydané životopisy, tolkienistické studie jiných autorů a Tolkienovy dopisy ve kterých sám vysvětloval své pozice. Nad to všechno kniha skutečně poodhaluje "světlo" které prozařuje Tolkienovo dílo a dává nahlédnout do "čarovné říše" natolik, že čtenář zakouší bezmála stejné okouzlení jako při četbě samotného Tolkiena.

Negativa:
Na knize mi lehce vadily snad jen dvě věci. 1) autor má tendenci vyzdvihovat Tolkienovo podivínství a téměř freudovsky hledat kořeny jeho světonázoru v prožitých traumatech čímž vlastně omezuje svobodu a sílu jeho vůle a tím i velikost jeho životních rozhodnutí. 2) k závěru knihy se autor začal poněkud opakovat tím, jak gradoval k závěrečné odpovědi na hlavní otázku které se v knize věnuje.

Celkové hodnocení:
Z knihy jsem upřímně nadšen a žasnu do jaké hloubky autor zašel a jak upřímně a důkladně se snažil na své otázky hledat odpovědi. Pro všechny milovníky Tolkienova díla a zvláště pro ty kteří se sami ptají po vlivech pohanství a křesťanství na obraz Středozemě knihu doporučuji jako povinnou četbu a hodnotím pěti hvězdami.

01.01.2021

Jedna z nejzajímavějších tolkienovských studií, které jsem četla. Psáno kultivovaným jazykem, čtivě, přitom nezůstává jenom na povrchu a je vidět, jak hodně má autor sám nastudováno. Opakovaně se mu povedlo výstižně formulovat myšlenky a pocity, které člověka při čtení Tolkiena napadají. Kniha rozhodně není určena těm, kdo jenom viděli film, a i čtenáři, kteří jsou obeznámeni pouze s Hobitem a Pánem prstenů, mohou tápat nebo jim část kontextu unikne.