Evangelium podle Jaroslava Foglara přehled

16.12.2023

POKRAČOVÁNÍ:

Zajímavá mi přišla analýza polarity mezi Stínadly a Druhou stranou, která mně díky Hoškovi zase evokovalo ono „My“ (Kultura) a „Oni“ (Příroda) z hlediska kulturní antropologie a etnografie. V tomto kontextu se musím s úsměvem ptát, co to o mně vypovídá, že já VŽDY sympatizovala s nositeli žlutého špendlíku.

s. 106–107: „Zřejmě nejnázornějším příkladem Foglarovy bezděčné „blízkosti archetypálnímu až mystickému vnímání světa“, který se podle řady znalců přímo nabízí jungiánské interpretaci, je polarita vědomí a nevědomí a hranice mezi nimi, vyjádřená polaritou Druhé strany, zastupované Rychlými šípy, a tajemných Stínadel, symbolicky oddělených hranicí v podobě Rozdělovací třídy. Rychlé šípy, symbolizující bdělé vědomí, jako nositelé řádu, podnikají výzkumné a nebezpečné výpravy do tajuplného temného, strašidelného světa Stínadel, která jsou neobyčejně výstižným symbolem nevědomí. (...) Čtenář se tak na jedné straně obvykle „vědomě“ identifikuje s hochy Rychlých šípů (s jejich osvícenskou racionalitou (...)), na druhé straně ale sám „nevědomě“ podléhá podmanivému kouzlu Stínadel a opakovaně se do nich vrací s příjemným mrazením v zádech. (...) Čtenářovo vědomí tak spolupracuje s Rychlými šípy, zatímco jeho nevědomí je spojencem Stínadel“

Svého času jsem svým propadnutím kouzlu foglarovek a identifikací se s jejich hrdiny byla ostatním k smíchu. Hošek mi pomohl najít slova, která toto období charakterizují a vysvětlují, proč jsou mi myšlenky foglaringu stále blízké a proč je mi v nich tak dobře. „Je to hra, která se stala životem“ (s. 50), „(...) tato hra se postupně stane čímsi jako způsobem bytí-ve-světě. Stane se určitou verzí světa, jistým typem vědomí, jakoby „vytapetovaného“, „vydlážděného“ či „vymalovaného“ určitým způsobem, vědomí vnitřně strukturovaného osobitou sítí symbolů, hodnot a orientujících se opěrných bodů v čase a prostoru“ (s. 159). Hezky to zrcadlí i citát Tomáše Vučky: „Nečetli jsme Foglara, nýbrž žili jsme Foglara.“ (s. 44) Pro mě byl ale nejvýstižnějším slovní obrat ze začátku knihy (s. 17), a totiž foglaring jako domov pro duši.

16.12.2023

„A právě proto, že Foglar svými knihami a svojí výchovnou činností provedl tisíce dětí úskalími a soutěskami dospívání, nabídl jim přesně to, co v tradičních kulturách prostředkuje náboženství, kdežto v té české nikoli. Nabídl jim obyvatelný „svět“, utkaný z příběhů, posvátných obřadů a symbolů, zvyků, pravidel a zákonů, a tím jim poskytl opětnou strukturu pro utváření identity, pro strukturování vnitřního světa, pro uspořádávání chaotického proudu pocitů, událostí a vjemů do smysluplného vzorce a řádu, ano, nabídl jim symbolický řád, který funguje jako předloha životní praxe, jako východisko životní filozofie a jako základ životního stylu.“ (s. 178)

Po opětovném probuzení a objevování krás Foglarova fikčního světa, dostala jsem se logicky i k publikacím, které se Jestřábovi věnují na poli teoretickém. Rozbory jeho díla mě potěšily už jen proto, že kdysi dávno, v prvotním náctiletém okouzlení, natáčela jsem sama se sebou rozhovory coby s odbornicí na Foglarovo dílo, analyzovala společné prvky jeho knih a vyvozovala závěry :-). (Existovat tehdy internet a webkamery, možná by mě dnes nazývali jako autorku prvních podcastů!) Dnes, po tolika letech, vidím, nejen že jsem nebyla sama, ale že jiní tuto tendenci dotáhli dál. Mrzí mě ovšem, že tehdy jsem neměla s kým na téma Foglar a foglaring takto zasvěceně debatovat. (Mimochodem: pojem foglaring je pro mě novum, ale ztotožňuji se s obsahem, který mu autor přiřknul, a moc se mi líbí.)

Kniha Evangelium podle Jaroslava Foglara je rozborem religionisty, který zkoumá, jaké prvky náboženství vykazuje foglaring jako myšlenkový a hodnotami zaplněný Foglarem vytvořený svět. Pavlu Hoškovi bych vytkla jedinou věc, za kterou jsem nakonec musela jednu hvězdu z hodnocení srazit, a totiž že jazyk, jímž píše, je velmi odborný. Nevím, zda publikace původně nevznikla jako akademické dílo, a množství použitých zdrojů a citačních odkazů by tomu nasvědčovalo, ale i když se ověnčena třemi tituly z oblasti humanitních věd považuji za intelektuálku, místy jsem měla problém se do textu začíst. Některé obzvláště krkolomné pasáže jsem předčítala manželovi a zlomyslně po něm chtěla, aby je převyprávěl vlastními slovy, přičemž ten velmi trefně konstatoval: „Rozumím tomu, ale proč to píše tak složitě?“

Posuď sám, čtenáři: „Lidská duše, a zejména to platí o jejích nevědomých vrstvách, je nadána určitou vnitřní dynamickou strukturou, určitou morfologií, která se v čase příliš nemění. Tato hlubinná struktura pak pochopitelně nachází svůj korelát v uměleckém vyjádření archetypálních motivů. Archetypální postavy a příběhy vyjadřují jakoby „základní slova“ niterného jazyka lidské duše.“ (s. 104)

Protože jsem knihu nečetla a priori kvůli akademickému obohacení, vnímala jsem hlavně autorovy myšlenky a to, jak na mě působí. Na mnoho aspektů Foglarova díla máme stejný názor, byť mě nikdy nenapadlo takto nad tím přemýšlet a explicitně to vyjádřit slovy. Kupříkladu to, že Jestřáb sice působil ve skautském hnutí, ale „jel po své koleji“. („Byl sice skautem, ale ne sektářem.“ s. 33) Sama jsem to měla podobně a možná to byla jedna z příčin mého rozkolu s Junákem, ačkoli možná šlo jen o to, že skaut, tak jak jsem ho vnímala a idealizovala si jej na základě Foglarových knih, nemohl v tomto srovnání obstát. A že jsem stejně jako jiní čtenáři nevyhnutelně musela selhat, když ne vlastním dospíváním, tak jen tím, že jsem byla dívka. („Každý čtenář „zradí“, protože každý čtenář dospěje.“ s. 172)

Nic to nemění na tom, že sama jsem četla foglarovky v tom správném věku a mohla tedy taktéž projít iniciací. Hoši od Bobří řeky byly mojí první knihou od JF, a to knihou, která způsobila zásadní obrat v mém myšlení a vnímání přírody i okolního světa. „(...) teprve díky pohádkám dokáže člověk znovu objevit a spatřit skutečnost v její oslnivé záři, neutlumené nánosem obeznámenosti. Pohádky tedy nepůsobí zkalení zraku snovými přeludy, spíš naopak, působí uzdravení očí.“ (s. 127) „Stačí otevřít oči (tedy nikoli zavřít!)“ – s. 139. (Jako pozoruhodnou vnímám pozornost, jíž autor studie věnuje Tolkienovi, protože i u mě JRRT „vystřídal“ Jestřába a hluboce mě ovlivnil.) Vše to vidím o to jasněji, že postupem času a vlivem denní reality člověk přestává některá kouzla, kterými je obklopen, vnímat, aniž by si toho třeba byl vědom. (De facto se stává dospělým tak, jak je vnímal Foglar, tedy někým, kdo už nepobývá v kouzelném světě dětství a žije svůj šedivý, možná i nudný? život.) Mně tuto dovednost vrátily moje děti a s o to větším nadšením se nyní vracím k foglaringu a prožívám radostné chvíle.