• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Bohové jste vy - Pavel Hošek

Spisovatel a doktor práv Bohumil Hrabal prošel řadou profesí: byl skladníkem, výpravčím, pojišťovacím agentem, dělníkem v hutích, baličem starého papíru. Myšlen... detail knihy

Nové komentáře u knih Pavel Hošek

Židovská teologie křesťanství

„„Opakovaně vycházejí najevo dvě pozoruhodné a poměrně málo známé skutečnosti: vliv křesťanské teologie a zbožnosti na židovství byl zřejmě větší, než se obvykle předpokládá. S tím zřejmě souvisí druhá skutečnost: celá řada autenticky židovských prvků, motivů a myšlenek byla v dějinách judaismu do jisté míry opomíjena mimo jiné proto, že zněly židovským učencům poněkud příliš křesťansky‘. Vzhledem k tomu, že se židovství vůči křesťanství po většinu svých dějin vymezovalo polemicky (mimo jiné v důsledku misijního nátlaku ze strany křesťanské většiny, střídaného násilnými projevy křesťanského antijudaismu), řada motivů a idejí organicky vyrůstajících z biblické tradice (například výkladové možnosti písně o trpícím Hospodinově služebníkovi v Izajáši) nebyla v rabínském judaismu nikterak zdůrazňována, protože se těchto motivů a idejí zhostili‘ křesťané. Obě tyto skutečnosti jsou pro současnou židovskou teologii křesťanství nesmírně důležité.“ Je to docela zvláštní, ale i přes roky svého teologického studia, ve kterém jsem se hodně věnoval Starému zákonu a jeho teologickým reflexím z pohledu křesťanství, nikdy mě vlastně nenapadlo se ptát, jaký je opačný pohled. Tedy: jak hodnotí Nový zákon a křesťanskou tradici judaističtí teologové. A možná by moje ignorantství trvalo dál, kdybych si nevšiml, že se tématu věnoval můj oblíbenec Pavel Hošek, a že je tak velmi pravděpodobné, že mi bude předloženo čtivě a poutavě. No, a taky že jo! Uznat hodnotu náboženství národa, se kterým máme staletí sporů, to není úplně snadné, předsudky a stereotypy jsou v nás někdy hlouběji, než si myslíme. Ale zkušenost holokaustu byla tak otřesná, že nemohla nebýt impulsem pro snahu o ohlazení třecích ploch, vstřícnost a toleranci. Křesťanská teologie má v tomto úsilí svoji roli: bez snahy o pochopení shod i rozdílů by se jednalo o pouhou toleranci. Ta sice není špatná, jen je to málo. Tolerance pouze znamená, že nebudu pohrdat názorem druhého nebo za něj trestat, ale ještě to není vykročení k dialogu, který může znamenat obohacení i pro nás. A židovský postoj ke křesťanství? Ten není z principu konfrontační. Rabínský výklad příběhu o potopě světa mluví o tzv. noachitské smlouvě Boha se světem, podle ní Bůh mimožidovské monoteisty zavazuje k dodržování sedmi pravidel (a nenutí je trápit se všemi 613, které předepsal vyvolenému národu), do této kategorie jsou s jistým váháním křesťané zahrnutí. A pak Maimonides: ten ve 12. století psal o tom, že křesťanství je užitečný nástroj pro šíření zvěsti o biblickém Bohu pohanům (kteří by ho v čistě starozákonní podobě nepřijali). Křesťané by podle něj neměli být obraceni na židovství, jsou součástí Božího plánu jako křesťané (a dochází ke spáse skrze křesťanství, nikoli navzdory). Judaisté v novověku to posouvají ještě dál: mluví o tom, že Boží sdělení pro Židy a křesťany zde mohou stát vedle sebe, jedna smlouva různě formulována pro dvě skupiny adresátů. To zní dobře, vstřícně, tolerantně, že? Prostě všichni při druhém příchodu uvítáme Spasitele světa a nebudeme se ho ptát, jestli je tady poprvé nebo podruhé. :-) Jen nelze zapírat, že tento pluralismus se musí vyrovnat s otázkou pravdivosti - může být Kristus spasitelem pro všechny (jak věří křesťané) a zároveň jím může nebýt (jak tvrdí Židé)? Může něco být pravda a zároveň nebýt pravda? Obhájci této teorie říkají, že je to otázka Božího tajemství, no, to je sice elegantní odpověď, jen trochu úhybná. :-)) I přes existenci problematických otázek jsem přesvědčen, že židovsko-křesťanský teologický dialog je oboustranně užitečná věc a je třeba ho dál rozvíjet a postupovat v něm. Z křesťanské strany bylo učiněno docela dost na druhém vatikánském koncilu, progresivní judaismus došel daleko v dokumentu Dabru Emet (hebrejsky „Řekněte pravdu“) z roku 2000, který připomíná, že obě náboženství věří v téhož Boha a uznávají stejné Písmo a nesou stejnou odpovědnost za stvořený svět (velmi podobná etická pravidla jsou obecně dobrým výchozím bodem komunikace!). Upozorňuje se na trvalé odlišnosti a originalitu obou náboženských tradic, která nemají být vzájemným sbližováním stírány - židovství má zůstat židovstvím a křesťanství křesťanstvím. Čeká nás ještě dlouhá cesta, zastánci dialogu musí překonávat nedůvěru nejen u partnerů z druhé tradice, ale u vlastních souvěrců (což je zvlášť u židů poměrně pochopitelné, po těch dvou tisíciletích křesťanské šikany), ale jsem si jist, že to stojí za to. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že lépe pochopíme Boha, když pochopíme, jak mu rozumí jiní. A že lépe pochopíme sebe, když uvidíme, jak náš vztah k Bohu vidí jiní.“... celý text
— mirektrubak

---

Je to náš příběh: Teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury

„Velmi svěží a k mnoha zamyšlením vybízející knížka. Moc hezky se čte a určitě doporučuji i některou z přednášek Pavla Hoška.“
— Marla

---

A bohové se vracejí

„Přestože to v proklamativně ateistickém Česku není tak vidět, doba, ve které žijeme, je právem nazývaná dobou post-sekulární. Tomu by před pár dekádami nikdo nevěřil, protože podle sociologů 20. století mělo přece náboženství pomalu zanikat. V této knize Pavel Hošek nejprve popisuje, jaká byla doba náboženská, jak odešla a proč, a jak a proč se nyní vrací náboženství/spiritualita do společnosti. A popisuje to opravdu výborně, kniha je čtivá, přehledná, stručná, argumentačně umírněná i argumentačně poctivá. Prostě skvělá! Na dobu, kdy náboženství tvořilo zeď proti chaosu světa nebo bylo stabilizačním faktorem společnosti se zde nenahlíží s nostalgií. Je to pryč a už se to nevrátí – a ohlížet se přes rameno na jednotu a bezpečí posvátného baldachýnu z nás udělá vlastní vinou jen nehybné solné sloupy. Masivní pokles společenského významu náboženství byl proces, který měl své příčiny, ideové i neideové (zkušenosti náboženských válek, touha po autonomii člověka a jeho vykročení z "dětských kalhot" a další). To autor analyzuje nejen sociálně-historicky, ale reflektuje to i teologicky, což je mimořádně zajímavé, protože dokáže předložit i teorie, které sekularizaci vidí pozitivně – třeba mizení Boha jako Boží výchova k samostatnosti a zánik nezralých forem víry, tedy postupné zrání člověka před druhým příchodem Krista. K hlubšímu promýšlení zve také přemýšlení nad tím, že sekulární kultura není samonosná, ale žila a žije z morálních modelů křesťanství (a bez nich? komunismus, nacismus...) tak moc, že je vlastně implicitním nositelem křesťanské tradice. Zajímavé… Jenže lidská duše nikdy sekularizovaná nebyla, je plná démonů, draků a příšer. A potřeby bezpečí a velkého příběhu. A s tím souvisí návrat náboženského vnímání – ekonomický růst v tomto selhal, stejně jako různé ideologie. A globalizace na jedné a atomizace na druhé straně jako určující prvky našich životů? To nás leckdy tak děsí, že k náboženstvím utíkáme, protože ta vytváří celostní alternativu utrápeným a nejistým duším (ale také riziko úspěchu sekt a bizarních hnutí). Rozpolcenost světa zkrátka vede k volání po jednotě a stabilitě – to funguje i jako kompenzace úzkosti, nejistoty a ohrožení. Nemusí to být vždy negativní, ale nelze přehlédnut značné riziko fundamentalismu, fanatismu a náboženskému násilí jako „divadlu hrůzy“ v kosmickém boji Dobra a Zla. Jaké bude vracející se náboženství? Jistě jiné, protože doba je jiná: v „supermarketu svobody“ nutně musí dojít také k demonopolizaci náboženské nabídky. Jak na to reagovat? Církve se mohou přizpůsobit duchu postmoderně roztříštěné doby a smířit se s tím, že budou jen dodávat kamínky do mozaiky. Ale to pak o některé tradiční věci z církevní nabídky nejspíš velký zájem nebude: pokora, sebezápor, pokání, askeze... Na druhé straně budou církve, které se proti duchu doby zatvrdí a radikálně odmítnou dobu, aby byly ostrovem bezpečí. Církvím prvního typu může chybět „slanost“, církvi druhého typu pak hrozí pýcha a falešně horlivá zbožnost. Ale je možná nějaká zlatá střední cesta? Nějaký matematický průměr? Obecně platí, že je třeba se vyvarovat radikálnímu odmítnutí (ale bez ztráty kritické funkce, kterou církve nesou a mají nést) i automatické legitimizaci světa. Radikální odmítnutí vede k sektářskému myšlení a vyhrocenému vztahu se světem (z obou stran), falešnému pocitu „obce dokonalých“. Na opačné straně hrozí, že církev ztratí ze svého pokladu to, co aktuální doba nepovažuje za hodnotné a bude jen poskytovat duchovní rozptýlení. „Důležité je rozumně a citlivě volit správný mix pro každý konkrétní okamžik působení ve světě. Úkolem církve je vnášet do světa víru, naději a lásku a zpřítomňovat zde Boží království. Být zároveň prostředím autentické spirituality a zároveň otevřeným společenským hnutím vnímavým k otázkám doby.“ Naštěstí máme oprávněnou naději, že budoucnost církve neleží na nás, ale že je dílem Ducha svatého. To ale neznamená, že budeme sedět na zadku a čekat na parusii. Když už jednou víru máme, musíme ji rozvíjet a něco dělat (Bůh nemá jiné ruce než ty naše, říká se), ale zase na druhou stranu víme, že osud církve nezáleží na našich skvělých pastoračních nápadech a evangelizačních strategiích, ale na milosti Ducha. Je to paradox, jasně, ale jen zdánlivý, platí přece Ignácovo: „Modli se, jako by všechno záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen“.“... celý text
— mirektrubak

---

---

Sloužím Tajnému ohni: Duchovní zdroje literární tvorby J. R. R. Tolkiena

„„V Tolkienově osobní zbožnosti měla příroda a její krása opravdu významné místo. Krása podle jeho přesvědčení oduševňuje hmotu. Je bytostně spjata se smysly vnímatelnou skutečností a zároveň je to kvalita duchovní povahy. Krása je v důležitém smyslu nebeského původu‘ a kdekoli se objeví, svůj nebeský původ prozrazuje a zvěstuje‘. Krása je kvalitou Ráje, a kdo ji spatří, rozpomíná se na Ráj a touží po něm. Tolkien byl podobně jako Hans Urs von Balthasar přesvědčen, že Bůh hovoří k člověku jazykem krásy, protože krása je v důležitém smyslu vlastně odleskem Boží slávy. Proto Tolkien líčí elfy jako bytosti úžasu. Elfové nejsou na rozdíl od lidí tolik poznamenáni zlem, aby ztratili schopnost vnímat svět kolem sebe s úžasem. Stvoření zvučí nebeskou Hudbou, příroda je prostoupena svatou přítomností nebeského Světla. Úžas je tedy zcela náležitou odpovědí. Ti, kdo žasnou, mají pravdu.“ Jako mnoho dalších ve své generaci, i já byl Tolkienovým mýtickým světem ovlivněn, zejména Pán prstenů pro mě znamenal mnohem víc než jen dobrodružný příběh. Ale detailní znalost postav a zápletek nemám (ani tehdy jsem ji neměl a teď už vůbec), takže jsem přistupoval k téhle studii s trochou obav, jestli se v duchovním průvodci Středozemě a dalších prostor nebudu ztrácet. Ale nebylo nutné se bát, profesor Hošek naopak varuje před tím, abychom četli Tolkienovi příběhy jako metafory (protože sám Tolkien až na naprosté výjimky zcela konzistentně popíral smysluplnost takového čtení svých příběhů). To se mi moc líbilo: redukovat unikátní dílo Tolkienovi fantazie jen na alegorii nebo zašifrované převyprávění biblických námětů by znamenalo připravit Tolkiena o notnou část jeho kouzla. Recept na správné čtení duchovní pronikání tedy nespočívá ve snaze rozklíčovat, která postava z LOTR nebo Silmarillionu má předobraz v které postavě z Písma nebo která starozákonní či evangelní perikopa se zrcadlí v té či oné zápletce. Zde se dopustím teologické poznámky: podobné varování dávají biblisté i pro výklad evangelních Ježíšových podobenství: tedy že například v příběhu o milosrdném Samaritánovi není nutné tento rozebrat na jednotlivé aspekty a pak je každý nějak vyložit. Ona je to sice hezká intelektuální kratochvíle, které se věnoval třeba i věhlasný biskup Augustin, ale vposled zde jde pouze o pomník lidské fantazii, ne o službu plnějšímu porozumění Ježíšova poselství. Zkrátka: exegeze (nacházení smyslu v textu) nesmí být eisegeze (vkládání zdánlivého smyslu do textu, který tam ovšem nebyl zamýšlen). Znamená to tedy, že vliv Tolkienova křesťanství na jeho literární tvorbu je nepatrný? Ne, to ani náhodou. Přesto je to svébytné dílo člověka, který je sice ovlivněn křesťanským viděním světa a svojí zkušeností s katolickou naukou, etikou i liturgií, přesto je odpovědným autorem a pánem svého stvořeného světa (asi nejvýraznější rozpor s křesťanským světonázorem je v pohledu na zlo, které Tolkien vidí jako integrální součást symfonie krásy stvoření). Potvrzuje tím teorii, že Tvůrce (ten jeden, s velkým T) tvoří tvůrce (s malým t) aby proces tvoření stále svobodně pokračoval. V tomto smyslu se mi zvlášť líbil důraz Pavla Hoška na „tvořivou moc slova“, v té se podobnost Tvůrce a tvůrce silně projevuje. Stejně jako Bůh stvořil svět myšlenkou (vždyť na počátku bylo přece Slovo) i mistr Tolkien skutečně přivádí k životu Ardu a všechno další svojí obrazností. A pak také na hlubokou jistotu, že dobro (které je sebe-darující Láskou) nemůže než vyhrát, že zlo může mít vždy maximálně předposlední slovo. „Tolkien poctivě věří, že to není náhoda, že pohádky končívají ujištěním, že láska je silnější než smrt. Není to ani neohrabaná pedagogika nevěrohodného happy endu pro děti. Je to projev správného tušení o tom, jak se věci mají, tušení, které do lidských srdcí vložil Ten, který je stvořil.““... celý text
— mirektrubak

---

Sloužím Tajnému ohni: Duchovní zdroje literární tvorby J. R. R. Tolkiena

„Keď som dostala do rúk knihu "Sloužím Tajnému ohni", netušila som, aký hlboký zážitok ma čaká. Pavel Hošek napísal skvostnú štúdiu, ktorá odhaľuje duchovné a literárne zdroje, ktoré formovali dielo J. R. R. Tolkiena. Ako fanúšička Stredozeme som bola nadšená, že sa mi naskytla príležitosť pohľadnúť na Tolkienovu prácu z úplne iného uhla. Hoškova kniha ma okamžite vtiahla do hlbokých a fascinujúcich tém, ktoré presahujú rámec bežného čítania. Autor skvele osvetľuje, ako Tolkienova viera, jeho láska k mythológii a osobné skúsenosti prenikajú do jeho literárneho diela. Čítanie tejto knihy mi otvorilo obzor a umožnilo mi lepšie pochopiť, prečo sú Tolkienove príbehy také nadčasové a univerzálne. Každá kapitola je ako nový objav, ktorý ma pozýva zamyslieť sa nad hlbokými témami dobra a zla, nádeje a obety, ktoré sú v Tolkienových príbehoch tak silne prítomné. Týmto spôsobom sa mi kniha stala nielen cenným zdrojom informácií, ale aj inšpiráciou. Uvedomila som si, akú moc má literatúra, keď dokáže preniknúť do našich duší a oslovit nás na hlbokej úrovni. Pavel Hošek mi pomohol objaviť nové vrstvy Tolkienových diel, a za to mu patrí moja úprimná vďaka. "Sloužím Tajnému ohni" je pre každého, kto má rád Tolkienovu prácu a chce sa o nej dozvedieť viac, nezabudnuteľnou cestou. Odporúčam ju všetkým, ktorí túžia po hlbšom porozumení a duchovnom obohatení, ktoré literatúra môže ponúknuť.“... celý text
— 1Klárka1