Exil a království
Albert Camus
Camusův cyklus povídek Exil a království vyšel v r. 1957. Soubor šesti povídek Exil a království vznikal v období autorovy společenské izolace, kterou těžce nesl (klatba dosavadního Camusova přítele J.-P. Sartra a ostatních levicových intelektuálů), a osobní krize (opakované pokusy jeho ženy o sebevraždu). Patrně i to přispělo k posunu v jeho tvorbě od próz usilujících o změnu světa k dílům pojímajícím svět kontemplativně a nejednoznačně. Už sám název knihy, který neodkazuje k žádné obsažené povídce, je jistou hádankou. Každá z postav, ať už se jedná o Janinu (Cizoložnice) či Jonáše (Jonáš aneb umělec při práci), se pohybuje mezi těmito dvěma póly, vymezujícími jejich svět: „exilem“, tj. pocitem vyvrženosti a odcizení, a „královstvím“, tj. absolutním, až mystickým splynutím se skutečností. Snad nejpůsobivěji je tato oscilace vyjádřená v povídce Jonáš aneb umělec při práci. Dilema, zda malíř, izolující se od světa, po sobě zanechává na bílém plátně slova;...Jsem sám", či...Jsem s vámi", odráží i Camusovo rozpoložení v době vzniku Exilu a království.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2005 , GaramondOriginální název:
ĽExil et le Royaume, 1957
více info...
Přidat komentář
Přečtena po 12 letech, naposledy jsem ji četl v září 2010. Je to pro mne naprosto zásadní dílo neafektované lásky k člověku, která jde až na dřeň a zároveň se nevnucuje a nesoudí. Je to melancholické a samozřejmě myšlenkově hluboké dílo, jež ale svými myšlenkami na čtenáře nekřičí, spíše jen tak tiše šeptá a doufá, že někdo zaslechne… 6 úžasných novel, v nichž oceníte každou jednu větu, forma a obsah jsou v naprostém souladu. Camus byl génius a Nobelovku za literaturu dostal plným právem. A co je na této knížce kapesního formátu (ideální na cesty vlakem mimochodem!) též úžasné je její snadná sehnatelnost v online antikvariátech.
Asi to bude hloupé, ale, stejně jako u Moru, považuji všechny Camusovy povídky za příběhy o lásce. A to v různých podobách, jak je umí vycítit jen zkušený pozorovatel.
V Cizoložnici je to téma zjevné, touha po již neopětované lásce, která živoří v letitém stereotypu.
Odpadlík fanaticky miluje svého Boha (i boha), pro něhož je ochoten strpět mnohé, i děsivé mučení.
Němí - Yvars miluje svou ženu natolik, že přemůže i své přesvědčení, aby ji nevystavil zbytečné nejistotě.
Daru v Hostu představí klasickou lásku k bližnímu, tak jak ji hlásá křesťanství.
Jonáš opět v první řadě miluje svou rodinu, ať už je sám nebo s nimi...
Jen s Rašícím kamenem je to složitější, zde se spíše jedná o radost, než o lásku, ale i nezištná pomoc může být interpretováná jako láska. (Ostatně tato povídka, snad díky svému místu děje, se velmi blíží k mému oblíbenému magickému realismu.)
Inu, možná je to těžká nadinterpretace, ale tak to, přes veškeré výklady, cítím.
Rozhodně nechci být nějakým oportunistou, na to nemám potřebné vzdělání, ale ač jsou povídky existenciální, rozhodně nejsou beznadějné, nebo snad tragické.
Co je všem povídkám společné je rozhodnutí, které musí každý udělat sám, nikdo mu s ním ve finále nepomůže; ať je dobré nebo špatné, je naše, moje, a musím si za ním stát, minimálně do okamžiku, kdy se ukáže, že to bylo rozhodnutí mylné a je čas na další rozhodnutí...
Lyričnost povídek nemusí sice každému tak úplně sednout, ale já nějak v hloubi duše cítím, že jsem přesně toto nyní potřebovala. Pocítit na vlastní kůži království a zároveň exil vyprahlého Alžírska, jehož syrovost, bezútěšnost a prázdnota jako by se přelévala i do lidí, kteří v něm žijí. A kteří vlastně nezapadli, avšak jsou v této zemi doma.
Exil a království je dobrou knihou, asi autorovou nejlepší a nejčtivější. Povídka Host je dobrá a povídka Jonáš je výborná. Zbytek spíš průměr.
Poněkud náročnější čtení v porovnání s ostatními tituly, ale mám ráda ponuré témata jeho příběhů. Báječný autor.
Na začátku byl vtip - stojím v knihovně, koukám na Camusovu knihu a říkám si, to by byla legrace, kdybych zrovna já četla Camuse!
A byl to vtip s tou nejlaskavější pointou - já se zamilovala.
Nesouhlasím s komentáři, tahle kniha je super jedna A! I když uznávám, povídky jsou hloubavější a nepřístupnější než jiná díla nejslavnějšího z pied noir.
Tak tady už jsem se s Camusem skoro vůbec nepotkal a povídky jsem víceméně přetrpěl. Jedinou světlou výjimkou byla povídka o učiteli, který musí dovést odsouzeného k soudu nebo kam. A už ani to si nepamatuji pořádně. Naštěstí jsem si přečetl doslov, ve kterém se psalo, že Camusovi ke konci života docházela šťáva, takže jsem si oddychl, že jsem skvělý kritik a odhadl jsem knížku dobře. Jsem totiž intelektuál.
Do té doby, než jsem narazil na tuhle knihu A. Camuse, tak jsem byl jeho dílem uchvácený.
Tato kniha má však tak špatný překlad, tak neadekvátní, že se čte velmi nelibě.
Štítky knihy
Část díla
- Cizoložnice 1957
- Host 1957
- Jonáš aneb umělec při práci 1957
- Němí 1957
- Odpadlík aneb zmatení mysli 1957
Moje prvé stretnutie s poviedkovou tvorbou Camusa. A hneď na úvod poviem, že o čosi viac ma oslovili jeho dlhšie prózy (Mor, Pád, Cudzinec), hoci štýl má skvelý aj v poviedkach a vykreslenie prostredia i postáv na výbornú. Rozumiem aj myšlienkovým pochodom postáv, ako aj ich citovým hnutiam. Sú to vlastne ponory do ľudského vnútra, uvažovanie nad dilemou, či ostať sám alebo aspoň s niekým, kto ma miluje (Cizoložnice), či poslúchnuť zákon, ktorý je mi proti srsti, alebo počúvnuť svedomie (Host), či zotrvať pokorený v práci za nízku mzdu, hoci som žiadal viac, no situácia to nedovolí (Němí), či veriť v silu dobra alebo zla (Odpadlík), či nájsť naplnenie v tvorbe alebo v rodinnom živote (Jonáš), či sa dá nájsť duševný pokoj/zmysel života v malej pomoci druhému (Rašící kámen). Všetko sú to témy, ktoré sú vlastne večné a týkajú sa každého z nás. Len mi vždy u existencialistu chýba to rozhodné áno pre dobro a svetlo...