roman9739 komentáře u knih

Jediná kniha celého Souborného díla, kterou jsem nedočetl a zároveň jediná, kterou bych chtěl mít doma, pokud se mi nepodaří sehnat celou kompletní sérii.
Ta kniha je výjimečná ve dvou věcech: jednak se v ní čtenář dozví mnohé o Hesseho nitru, a pak je tu fenomenální studie na závěr celého souboru.

1 26.10.2019

Opět spousta zajímavých informací, které jsem potřeboval znát.

31.08.2019

Zajímavé a vzácné.

31.08.2019

Goetheho jsem objevil až díky četbě díla Hermanna Hesseho. Což je ostuda.
Tento titul jsem samozřejmě znal již z dob středoškolských studií, ale ukažte mi sílu, která, věčně opilého, sarkastického, všeobjímajícího pubescenta, donutí přečíst toto dílo? A přitom jsem nenapravitelný romantik a dnes jsem si celý příběh přečetl s láskou, která mu právem náleží.

12 31.08.2019

Asi už je to hloupé, jak se u posledních dílů Souborného díla duplikují mé komentáře:), ale je to bohužel nevyhnutelné: tedy dočetl jsem poslední Hesseho román a stojím v podstatě na samém začátku uchopení jeho díla a není úplně vyloučené, že si to dám ještě jednou dokola.
Hra se skleněnými perlami je kniha záhadná, často jsem si při četbě kladl otázku, kde se v Hessem vzala ona fantaskní vize a proč vystavěl román zrovna tímto způsobem? Ono fikční vyprávění, kdy takzvaně sestavujeme zprávu o Josefu Knechtovi není v Hesseho díle nic nového, ale přesto je to opět uchopeno jiným způsobem; abych tomu vážně porozuměl, přečetl jsem si výjimečně doslov, který mi mnohé poodhalil, ale nejlepší cestou bude opětovné přečtení a hlubší studie dostupných pramenů.
Již v průběhu příběhu je zmíněno, že "za možná nejcennější část naší knihy" budou považovány tři Knechtovy životopisy, které jsou vloženy na konec díla; a je to pravda, je to vskutku vyvrcholení celé Hesseho práce.

Je poněkud bizarní, že další komentář v řadě k této knize je opět ode mne, ale je to tak. Po deseti měsících jsem opět dočetl tuto knihu, tentokrát již v rámci chronologického čtení Souborného díla a mohu s klidným svědomím prohlásit, že Goldmund je nejlepší Hesseho román.
Do deníku jsem si při jeho čtení poznamenal toto:
3. 5. Tak jako jsem, ani ne v ročním intervalu, přečetl znovu Stepního vlka, nyní jsem se opět pustil do Narcise a Goldmunda; jsem uchvácen: tři roky po Stepním vlku vzniklo dílo, které je čistou esencí všech předchozích povídek a románů; děj je zasazen do 2. poloviny 14. století (dle mého odhadu) - ryzí přátelství, vášeň a láska, pochyby a myšlenky, bildungs román, pokání, nadsázka, příroda, řeky, roční období, smrt.
9. 5. Narcis a Goldmund jsou boží. Asi rozumím, proč Hesse zasadil děj do temného středověku - zcela mimo moderní vymoženosti, když byl ještě člověk "čistý" jako lilium. I když ono je to s tou čistotou značně pofidérní a záleží pouze na úhlu pohledu.
12. 5. Dočetl jsem Narcise a nadále ho považuji za nejlepší Hesseho román (i když je uveden jako povídka). Narcis a Goldmund jsou jedna postava, jedna bytost, jeden osud. = Goldmund zlatoústý = Co mě na tom románu nejvíc přitahuje , je ono silné přátelství mezi oběma protagonisty - i když je na počátku jeden učitelem a druhý žákem, stanou se z nich postupem času rovnocenní partneři (druzi). Tento přerod je v rukou Narcise, jakožto vyspělejšího z dvojice - a právě ona síla jeho osobnosti je nejkrásnějším tématem knihy.

Loni jsem nečetl Pozdní prózy, protože mi přišly stařecké - a oni jsou, ale v kontextu souboru už jim rozumím; a tak se kruh pomalu uzavírá, mé necelé dva roky s Hermannem Hessem se pomalu blíží ke konci, čeká mě jeho poslední román Hra se skleněnými perlami, který jsem už jednou rozečetl, ale podcenil jsem jeho délku. Proto si ho z knihovny, v rámci letní výpůjční doby, vezmu na celé léto a pomalu, s něžností, úctou a nostalgií, si ho užiju:)

1 29.05.2019

Pravdou je, že je to skvělá kniha, precizně napsaná, bravurně strukturovaná, srozumitelná - to je myslím pro knihy filosofů podstatné.
Nejzajímavější částí knihy je pasáž, kde se Dennett zabývá myšlenkou tzv. šovinismu měření času, tedy myšlenkovým přístupem člověka k plynoucímu času různých dějů.
Pokud bychom tedy připustili hypotézu, že rostliny cítí, a já mám tendenci se k této myšlence přiklánět, nikdy bychom to nemohli hmatatelně dokázat, právě proto, že odezva dané rostliny na náš podnět je zcela mimo časovou rozlišovací schopnost rodu Homo sapiens sapiens. U psa je naopak tato odezva v intencích tohoto vnímání.

1 02.05.2019

Vezmu to popořadě: už v předchozích dvou komentářích k Hesseho dílu jsem se zmiňoval o jeho osobním životě a toho se mi v Lázeňském hostu a Cestě do Norimberka dostalo vrchovatě - obdivu míru upřímnosti, kterou použil v obou těchto spisech.

A pak je tu Stepní vlk. Aniž bych to plánoval, přečetl jsem ho znovu takřka na rok přesně. Můj předchozí komentář k tomu dílu je datován 11. 4. 2018, ten dnešní ponese datum 17. 4. 2019. Rok se s rokem sešel, Hesseho dílo již čtu chronologicky, dle Souborného díla, a hlavně jsem Vlka přečetl v návaznosti na Cestu do Norimberka, Lázeňského hosta a povídku v předchozím svazku, tuším pod názvem O stepním vlkovi, nebo tak nějak.
Je to fantastický román a v mnohém jsem se k němu za ten rok přiblížil. Jsem přesvědčen o tom, že Harry, Hermína a Pablo jsou jedním Hermannem Hessem, že mnohé zmínky o humoru, jak ve Vlkovi, tak v Cestě, vedou právě tímto směrem. Ostatně tato vzájemnost často zaznívá i přímo v románu. Tato alter ega (a není podstatné, které z nich je ego), která nastavují zrcadlo právě ve chvíli, kdy propadáme vlastní důležitosti, jsou tu hlavně proto, abychom se do tohoto zrcadla vůbec mohli podívat.
A ta spousta osobností, která dohromady tvoří celek jedné bytosti, mně, je nesmírně důležitá, protože člověk by neměl zapomínat na všechny své lásky, poklesky, touhy a přání, ačkoliv je to rozpomínání se často nesmírně složité. Byl jsem to já, kdo se dokázal do němoty opít, byl jsem to já, kdo měl promiskuitní myšlenky a měnil je v činy, a byl jsem to také já, kdo si hrál na vojáky a střílel. (Můj syn střílí, nenabíjí, neumírá, tak jako Harry ve své apokalyptické představě.) A všechna tato já, jsem stále já, i když si to dnes nerad připouštím. Ale pokud se o to pokusím, neměl bych tak netrpělivě zestárnout jako Harry.
Jak říká v závěru románu Mozart Harrymu, " dáte se získat ke každé nehumorné a hloupé činnosti, vy velkorysý pane, ke všemu, co je patetické a bez vtipu. No, ale já se k tomu získat nedám, já vám za celé to vaše romantické pokání nedám ani groš..." Je snadné v tomto věku začít s askezí, ale rozhodně ne s tancem:)

17.04.2019

S těžkým srdcem musím tuto knihu odložit, protože mám z knihovny zapůjčený sedmý svazek Hesseho Souborného díla, na které je další rezervace a tak nesmím s četbou otálet.
Je to fantastický náhled do konce osmnáctého století, kdy je ještě cestování spojené s dobrodružstvím a údivem.

1 26.03.2019

Když jsem se naposledy, místo komentáře k pátému svazku Souborného díla, spíše vyznal ze své lásky k dílu Hermanna Hesseho jako takovému, nečekal jsem, že má řečnická otázka na konci zápisu bude v následujícím šestém svazku do velké míry zodpovězena.
Právě šestý svazek nejen, že obsahuje dva životopisné črty s pera samotného Hesseho, zároveň o něm mnohé vypovídá i jeho rozjímání v cestopisech zachycených v Putování a Obrázkové knize. O autorově povaze se zde dozvídáme mnohé a věřím, že to tak i autor zamýšlel; proto je tento svazek zvláštním pohledem na Hesseho niternost, která naštěstí neztrácí nic ze svého kouzla.
Vůbec nejpovedenějším kusem je bajka Evropan, která by se mohla předčítat před každým zasedáním Evropské komise:)

04.03.2019

První z autorů, které jsem objevil díky předchozí knize Svět ve slovech.
Aktuálně neumím přesně definovat proč se mi Walcottova poetika líbí, ale jeho mohutná síla mě dotáhla k rozhodnutí, pořídit si jeho Omeros v originále a pokusit se jím, s mou velmi slabou angličtinou, prokousat. Ostatně překlad této knihy, a nemám právo nikoho kritizovat, je důvodem proč jsem neudělil hvězdiček pět.

25.02.2019

To je naprosto výborná kniha - vůbec nejlépe ji charakterizuje jedna z posledních vět v poslední kapitole: Budoucnost literatury závisí na vzdělaní, nikoliv na technologiích.
A o technologiích je tu řeč stále - o kameni, o hlíně, o papyru, o papíru, o memorování, o přepisování, o tisknutí, o padělaní.
Průlet dějinami literatury je velmi čtivý, a jak sám autor přiznává, bylo mu doporučeno, aby byl v knize více přítomný. A podle mého názoru to doporučení bylo správné. Kniha tím získává onu osobní rovinu, která je v díle často zmiňována.
A je to i kniha inspirativní. Už v průběhu četby jsem si v knihovně rezervoval Goethovu Italskou cestu a teď, hned jak dopíšu tento komentář, se podívám po Walcottově Omerosu:)
Pravdou je, že se mi v určitých momentech zdálo, že si Puchner některá fakta trošičku ohýbá tak, aby mu lépe seděla do vyprávění, ale nejsem historikem literatury, abych o tom mohl nějak fundovaně polemizovat. A i kdyby to byla pravda, příběh je vystavěn skvěle a neměl bych mu to úplně za zlé.

3 27.01.2019

Tohle je zvláštní, ale obdivuhodná kniha. Obraznost a popisnost vizí je opravdu mimořádná a nelze se divit, že byla tato mystička blahořečena.
Je to pro mě úplně jiný, svěží pohled na starozákonní tématiku.
V úvodní kapitole o stvoření Anna Kateřina hovoří o okamžiku, kdy nad "čerstvě" stvořenou zemí poprvé nastává den - to je moc hezký obraz, který se mi vryl do paměti.

17.01.2019

Těžké čtení.

1 11.01.2019

Knihu jsem prozatím odložil; je značně nudná a nedosahuje kvalit, které jsem očekával po famózní biografii Steva Jobse.

1 11.01.2019

Původně jsem měl nachystaný referát na všechna díla obsažená ve svazku, ale nakonec jsem se, pod vlivem přečteného, rozhodl, že si po šesti knihách Souborného díla, z toho čtyřech (II, III, IV, V) v chronologické řadě, odpovím na základní otázku: Co se mi líbí na díle Hermanna Hesseho?
Mám Hesseho příběhy rád. Díky jeho raným dílům jsem se znovu zavítal do krajiny svého mládí, které jsem doposavad viděl pouze nostalgicky. Dnes ho nahlížím i kriticky a mám z toho velikou radost. Ty příběhy, které mne takto nasměrovaly, se dají rozdělit do tří skupin - totiž podle místa, kde se děj v převážné většině příběhu odehrává: příroda neboli putování, město a vesnice. Putovní příběhy jsou mi nejbližší, městské patří k těm nejlepším, no a ty vesnické jsou nejsyrovější a nejpravdivější.
Díky putování jsem si oblíbil Hesseho svět; kromě nezbytných reálií, bravurních popisů krajiny, počasí, řek, hor a stromů, jsou v Hesseho světě důležité mezilidské vztahy, samota, radost i utrpení, smutek i úspěch. Tyto veskrze lidské prožitky tvoří základní stavební kameny všech jeho děl.
A pak je tu duchovno a touha, tyto dva protiklady, navzájem těžko slučitelné, spoluvytváří další neodmyslitelnou část Hesseho tvorby - ať už je to v případě duchovna vyznání křesťanské, okultní, buddhistické nebo lesní, vždy je v ději silně zastoupeno a ve většině případů je i jeho silným hybatelem. Taktéž touha, v podobě lásky, vášně, či jen pouhé myšlenky hýbe každým příběhem a dostává nás k jednomu z nejdůležitějších prvků Hesseho tvorby: k ženám.
Hesse je k ženám obdivuhodně galantní. Pokud bych si z celé jeho tvorby neodnesl nic jiného, stačilo by mi to na celý život. Obzvláště dnes, v tobě emancipace, feminismu a #MeToo. A pokud jsou ženy hybatelkami příběhů, jsou muži, druzi, přátelé a jiné vedlejší postavy pilíři dějů; tyto silné postavy jsou pak mnohdy mnohem zajímavější, než hlavní představitelé románů a povídek.
Ostatně střídání kratších a delších formátů mi z počátku činilo potíže, protože povídky nemám rád, ale zpětně jsem za to vděčen, neboť jsem si mnohé z povídek nad míru oblíbil.
Spousta myšlenek, které Hesse zaznamenal, rezonují v mém vlastním reálném životě, mnoho popsaných situací jsem sám v určité míře podobnosti prožil. Právě tato neuvěřitelná trefnost, obecnost či archetypálnost mě stále vrací zpět na již přečtené stránky, abych se mohl znovu a znovu přesvědčovat o neobyčejném pozorovacím talentu Hermanna Hesseho.
Není to jen pozorování, ale i výjimečná schopnost zanést ono odpozorované na stránky svých knih. Literární vědě nerozumím, ale postupem času, s každým přečteným kusem, jsem začal nacházet drobné střípky, které lze spojovat do celkové mozaiky: jsou témata, která se opakují nebo rozvíjejí, jsou postavy, které podobně uvažují, ale jsou i stereotypy, které se nečekaně a mnohdy i překvapivě překračují a jsou myšlenky, které přetrvávají nejen u Hesseho, ale i u mnoha jeho vzorů, které v průběhu tvorby zmiňuje - Novalis, Nietzsche a další.
Jediná věc, které se opravdu bojím, je ten okamžik, kdy dočtu celé Souborné dílo a přede mnou bude viset poslední otázka: Mám si přečíst něco seriózního o autorově životě? Bojím se, že idylický obraz, který jsem si za tu spoustu měsíců vytvořil se sesype, jako domeček z karet.

19.12.2018

Trpím slabostí pro německé poutníky. Po Hesseho průzračných cestách, je tato zimní deprese příjemným zpestřením. Určitě to přitáhne mou pozornost k Herzogovým filmům.

1 17.12.2018

Náročná poezie s nepříliš dobrým překladem a s poněkud tendenční studií v druhé části.
Nutno ale podotknout, že pár okamžiků z četby mi zůstalo v srdci:)

03.12.2018

Panský dům: Naprosto hustý, neodhadoval jsem, že román bude mít takové vyústění. Vrchol manželské krize, jímž je smrt mladšího syna, a jenž končí zcela nepravděpodobný myšlenkovým souladem. Člověk dnešní doby se až podiví, jak málo možností měli Pierrovy rodiče při jeho "léčbě". Také rozumím skutečnosti, že pro nás už je smrt něco dalekého a cizího, že ještě na přelomu století uměli lidé se smrtí daleko lépe vycházet, ale překonat smrt milovaného syna výhledem na jasné zítřky, to mi prostě připadá, při vší úctě k Hessemu, přitažené za vlasy. I když jako určitá nadsázka, nebo pokus o archetypálnost, dobrý. Za podstatnější považuji onen fakt, že malíř potlačuje svou životní prohru zvýšenou horlivostí v práci. Tentokrát tedy nebudu pět ódu, i když se mi Panský dům moc líbil.
Kniha vyprávění je plná nádherných, nadčasových příběhů, z nichž bych rád vyzdvihl povídku Vandrovní den před sto lety.
A je to opět láska, touha, potřeba překročit sama sebe a také jisté náboženské pochyby, které naplno vytrysknou v Damianovy.
Knulp: Tohle už, jako zanícený čtenář Hesseho, znám/ - nejedná se sice o opakování banalit, ale tento přístup k vyprávění se už v Hesseho tvorbě objevil, včetně návratu do rodného Gerbersau:)

29.10.2018

Gertruda: Asi nikoho nepřekvapí, že se má preference děl Hermanna Hesse bude v průběhu čtení jeho tvorby měnit. Takže, pokud je Petr Camenzind mým nejmilejším, Narcis a Goldmund nejlepším, pak Gertruda je románem nejsilnějším.
Je neuvěřitelné, jak Gertruda plynule, ale v mnohém překvapivě, navazuje na předchozí sérii povídek Tento svět. V tomto přechodu podle mého spočívá největší Hesseho kouzlo: totiž, že s každým dílem dokáže překročit svůj stín a posunout svá pozorování a popisování světa, takže čtenáře nenudí zaběhlými stereotypy.
Nádherná opozice hlavních postav, mrzák a obsazovaný zpěvák v plné síle, ženy milující a žena milovaná, to vše může znít, takto napsáno, jako červená knihovna, ale v podání Hesseho jedinečného zkoumání světa je to prostě opět nesmírně silná skládanka osudů.
"Spokojeně jsme se na sebe dívali a nechávali věci nevyřčené."

Malý svět: protože jsem si musel udělat poznámku ke Gertrudě, tento soubor povídek stále čtu, ale zdá se mi, a je to opravdu jen pouhá domněnka, že v povídce Walter Kömpff klíčí budoucí osudové stigma Goldmunda - totiž genetická výbava versus rodová tradice.
Vlastně je celý soubor povídek o vzepření se - ať už krvi, tradici, osudu nebo jen náhodě. Musím se přiznat, že jsem v těchto povídkách našel velké zalíbení, hlavně proto, že jsou mi tématicky velmi blízké. Obzvláště trefná kritika měsťáckého života v povídce Návrat domů.

" Nějaký čas ještě lidé o jeho konci mluvili. Ale málokteří pociťovali něco z toho, co bylo jeho osudem. A málokteří mysleli na to, jak blízko my všichni přebýváme u temnoty, v jejímž stínu zabloudil Walter Kömpff."

Ale vůbec nejlepší povídkou je Ladidel; hlavně proto, že v krásném pojetí obsahuje veškerá témata, kterými se zabývá celý tento díl Souborného díla: Lásku, bolest, ponížení, objevování, napravení, opuštění zaběhlých pořádků. A má, překvapivě, dobrý a uvěřitelný konec.

05.09.2018