roman9739 komentáře u knih

Tato druhá kniha Souborného díla výborně funguje jako celek - v tom je největší síla tohoto obsáhlého souboru, v chronologickém spojení tvorby. Ať už to v byl v předchozím (mém) případě kontrast mezi Narcisem a Poutí nebo v tomto případě nádherné rozvíjení témat lásky a mladí.
To jsou samozřejmě témata, která čtenáře Hesseho nepřekvapí, pozoruhodné ale je, jak moc se mne samotného dotýkají. Zhodnotit vlastní mládí, vztah k rodičům, konfrontovat své ideály, vzpomenout si na své první zamilování, to jsou velmi osvěžující procesy.
A tak se musím ptát, spolu s Hessem, zda jsem se dokázal radovat ze dnů svého mladí?, což je v přicházející čtyřicítce poněkud nečekaná otázka.
A pak je tu ještě jedno, možná okrajové téma, které se táhne celou knihou - galantnost. Nebudu se tu o tom příliš rozepisovat, jen chci poznamenat, spíše pro sebe, že jsem si uvědomil, jak moc mi chybí a jak se o ní, v rámci svého vzdělání, budu snažit.

3 22.08.2018

Je s podivem, že na toto dílo nejsem schopen napsat žádný komentář. Stále dokola začínám, mažu, začínám, mažu a stále to není ono. Narcis a Goldmund se nedá popsat, ten se musí přečíst. V kontextu Hesseho díla, které jsem doposavad přečetl, je to prostě jedinečný kousek, který nelze uchopit pár větami.
Pouť do Země východní je v tomto ohledu jednodušší. Atmosférou navazuje "jen" na Stepního vlka a tuto rovinu Hesseho imaginace mám tuze rád. Je to zcela odlišný styl vyprávění a díky soubornému dílu, kde je tato povídka zařazena hned za, pro mě slovy neuchopitelného, Narcise a Goldmunda, může čtenář zažít celou šíři Hesseho geniality.

23.07.2018

V první řadě se musím přiznat, že jsem zatím knihu nedočetl, protože mi skončila výpůjční doba v knihovně, takže mé hodnocení je spíš osobní poznámka.
Kniha je to těžká, nenápadná, propracovaná, se záhadnou atmosférou, která se v mnohém podobá zcela odlišné knize Katyni od Pavla Kohouta (hovořím pouze o atmosféře a je to zcela osobní pocit). Rozhodně se k ní vrátím, byla by ostuda ji nedočíst.
Dodatek 23. 7. 2018: myslím si, že je vrcholem triptychu po Stepním vlkovi a Pouti do Země východní.

1 02.07.2018

Nejprve jsem viděl Atlas mraků; na ČT2, takže bez reklam, díky čemuž dílo neztratilo nic ze svého strhujícího vyprávění. A tak jsem objevil Davida Mitchella.
Přišlo mi zbytečné pustit se knižně opět do Atlasu a tak jsem si vyhledal Mitchellovu prvotinu - už jsem někde uvedl, že prvotiny mám tuze rád:)
Hybatelé mě nezklamali - obsahují všechno to, co jsem očekával. Mistrně napsané příběhy, které se v jemných nuancích proplétají, jsou tak fantasticky vystavěné, že máte nejen pocit, že čtete vícero knih najednou, ale já měl v některých pasážích pocit, že už jsem je někdy četl. To samozřejmě zavání mitchellovskou mystikou, ale já mám spíš pocit, že jsou to zápletky natolik archetypální, že je jistě použili i jiní autoři. A také jsem někde četl, že Mitchell některé postavy s Hybatelů právě rozvíjí v Atlasu mraků, tak je možné, že se mi to všechno motá dohromady.
Za vůbec nejlepší části z hlediska sletu vyprávění a jeho stylu považuji Petrohrad a Londýn.
A, aby to přece jen bylo trochu bláznivé, přerušil jsem Hybateli své hesseovské období a tak mě ani nepřekvapilo, že Mitchell Hermanna Hesseho letmo zmínil. A tak mi to do sebe všechno zapadá a s klidem v duši se vracím k německému rodákovi:)

3 06.05.2018

Obsáhlá kniha, která zcela převyšuje mou rychlost čtení a délku výpůjční doby v knihovně - musím se k ní vrátit, nebo si jí raději rovnou koupit.

11.04.2018

Je to úchvatná, ale těžká kniha, kterou jsem nedokázal uchopit po prvním čtení - a to hlavně z toho důvodu, že jsem měl neustále tendenci pokračovat dál, abych se dozvěděl, jak to celé dopadne, a neulpíval jsem na detailech a myšlenkách, které jsou pro tuto knihu tak podstatné. Vůbec ona zápletka s knihou v knize, kdy Stepní vlk, čte o Stepním vlkovi, je fenomenální, neboť i já jsem měl několikrát pocit, že čtu knihu sám o sobě - což je samozřejmě jen vnucená nadsázka.
Takže ke knize se jisto jistě vbrzku vrátím, stejně jako jsem to udělal s Petrem Camenzindem:)

6 11.04.2018

Jsem nesmírně rád za tento první soubor. Čtenář v něm prochází zráním autora k prvnímu románu, jímž je Petr Camenzind, kterého jsem předtím smlsnul v samostatném výtisku. Přesto jsem si ho na závěr toto souboru dal znovu v témže měsíci, protože jsem nemohl odolat té návaznosti, která vyplývá z předchozích textů souboru. Nejsem teoretikem literatury, ale právě zde vidím přerod z romantického romanopisce ve velikána ověnčeného Nobelovou cenou.
"Ukažte mi v širém světě člověka, který zná oblaka a má je rád víc něž já!"

2 13.03.2018

Útlá, ale nabušená knížka - tedy v případě, že Vás zajímá život Františka z Assisi. Vlastně abych to řekl správně, život Františkův Vás ani zajímat nemusí, spíš pokud Vás zajímá vlastní život na pozadí života Františkova.
Člověk nemusí být věřící, aby ho fascinoval světec. Bobin tohoto světce nazírá z pohledů, které mohou být kontroverzní, ale zdají se mi uvěřitelné - z pohledu dítěte, z pohledu třináctého i dvacátého století, z pohledu Bible. A samozřejmě z pohledu rodičů.
A jak píše na straně 58: mít oba rodiče je pro dítě dobrá věc, jeden ho chrání před druhým: otec před požíravou matkou, matka před panovačným otcem.

4 05.03.2018

Já nevím, co napsat - tuhle knihu nejde popsat, jako beletrii. Je to sice útlé dílo, ale zatraceně těžké. Budu se k němu muset časem vrátit.

2 05.03.2018

Nestává se mi tak často, abych knihu po přečtení ještě nějakou dobu nosil v tašce a nechtěl se s ní rozloučit - závěrečnou část Petra Camenzinda jsem za poslední dny přečetl dvakrát. V té knize je síla; mám teď hessovské období, hltám jednu knihu za druhou.
Skvělý bildungsroman, z počátku poněkud krkolomný, ale právě v závěrečné části hrdě nesoucí autorův klasický, až ikonický rukopis.
Ačkoliv nejsem přítelem zveřejňování vzletných citací (i s ohledem na fakt, že za pár let je budu vnímat zcela jinak, viz můj komentář k Siddharthovy) nemohu si v tomto případě pomoci: Všechny drobné neřesti, jimiž si kazíme a hatíme svůj krásný, krátký život - hněv, netrpělivost, nedůvěra, lež -, všechny tyto odporné, špinavé vředy, které nás zohavují, spálilo v tomto člověku dlouhé a důkladné utrpení provázené velikými bolestmi. (Argo, 2010, strana 147)

1 23.02.2018

Není štěstím každého autora, aby jeho kniha rostla s jeho čtenářem.
Siddhárthu jsem četl již dávno; knihu jsem chápal jako příběh o indických naukách, jejichž duchovnu jsem rozuměl pramálo.
Ani dnes jim nerozumím, ale knize jsem porozuměl mnohem lépe: dospěl jsem, mám děti i názor na svět a také mnohem více otázek.
Fascinující příběh, který nám Hesse předkládá, neodpovídá na všechny, ale určitě ukazuje cestu - a jak je známo, i cesta může být cíl.
Dovolím si poznámku pod čarou - knihu jsem měl zapůjčenou z knihovny a některý z předchozích čtenářů si zatrhával důležité pasáže. Byly to stejné pasáže, které bych si před lety zatrhl i já; přitom při nynějším čtení jsem považoval za důležité zcela jiné pasáže, jichž se tužka čtenářova ani nedotkla.

4 11.02.2018

Jednodenní lahůdka, která splnila má očekávání - chtěl jsem se dozvědět základní informace o Giovannim Bernardone z pera klasika:)
DODATEK 18. 12. 2019 - Knihu jsem vyhledal znovu, jako pamlsek na závěr své františkánské série, a znovu musím jen chválit a chválit. Možná Hesse nezabíhá do podrobností, některé okamžiky Františkova života míjí, jenže oproti jiným františkánským knihám obsahuje celé znění Laudes creaturarum, krátké legendy a krátkou fikční povídku ze života malého Františka.

2 02.02.2018

Jsem hlupák, který díky své mladické nerozvážnosti a pubertální nabubřelosti, nečetl v době studií doporučená díla klasiků. Možná bych se myšlenkami v této útlé publikaci neřídil, ale věděl bych, že existují.

3 31.01.2018

Knihu jsem si koupil v roce 2006. Od té doby jsem ji přečetl třikrát. Poslední čtení jsem dokončil dnes a protože jsem při předchozích čteních nepsal žádné komentáře, zapěji ódu dnes.
Pro mě je to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl a poslední čtení mě v tom utvrdilo. Fantastický jazyk vyprávění, strhující popisy vztahů mezi lidmi a nepřetržité tempo nedovolí knihu odložit.
Robert Mohwinkel je hrdinou, kterým není, se kterým se dokážu ztotožnit. Ačkoliv nejsem stejná povaha jako on, jeho úděl a většina jeho úvah rezonuje v mém srdci.
V polovině knihy jsem pocítil smutek, že za chvíli skončí.

19.01.2018

Rukověť každého, kdo nechce "jen" fotit.

11.01.2018

Ačkoliv jsem knihu celou nepřečetl, našel jsem zde spoustu zajímavých informací. Styl knihy je čtivý a znalosti autora jsou obsáhlé.

11.01.2018

Nejsem rád kritikem, protože mám ke spisovatelům úctu, ale tohle není dobrá kniha. Ačkoliv je vcelku dobře napsaná, její téma je nudné a omšelé. Co se dozvídáme o životě a o světě, když ji dočteme? Že je tvrdý a nespravedlivý? To ale přece dávno víme. Archetypy postav a jejich jednání, nepravděpodobná setkání, duchovno, odkazují zřejmě na tradici mýtů a eposů, ale čím je postava Namiho archetypální, čím nás právě tento příběh obohacuje? Snad jen uvědoměním si ekologické katastrofy způsobené na Aralském jezeře a jejím dopadu na místní obyvatelstvo...

11 08.01.2018

Je to velmi těžká kniha, kterou jsem ani nezvládl dočíst do konce, tím pádem nemohu hodnotit předloženou teorii jako celek.

08.11.2017

Mám k této knize ambivalentní vztah.
Je velmi dobře napsaná, vyprávění má tempo, vtip i nápad, obzvláště oceňuji skvěle vystavěné dialogy; na druhou stranu nihilismus, neochota nebo nemožnost výstupu ze svého vlastního stínu, je po delší době ubíjející a nejsem si jist, že tento monotématismus prospívá autorovu záměru.
Co obdivuji je nuselský patriotismus, je knihou nádherně prostoupen a vrhá zcela jiné světlo na tento kout Prahy.
Samotný fakt, že jsem, i přes výše zmíněné výhrady, dočetl knihu až do konce, nahrává spíše kladnějšímu hodnocení.

3 31.10.2017

Pravda, hrůzy jakékoliv války nejsou úplně můj šálek kávy, ale knížka je to skvělá, i když trošičku poplatná současnému tlaku na styl psaní románů.

1 05.10.2017