Silný člověk
Stanisław Przybyszewski
Jedná se ve skutečnosti o trilogii. Díl 1. Silný člověk, díl 2. Osvobození silného člověka, díl 3. Posvátný háj silného člověka. V originále vyšly knihy v letech 1912 - 1913. Toto dílo napsal autor polsky. Dnes už poněkud neuvěřitelný příběh dramatika, který se stane slavným zcizeným dílem.
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1978 | Křik |
1993 | Satanova synagoga |
1901 | Satanovy děti |
1996 | Království bolestné |
1928 | Silný člověk |
Strhující thriller o nadaném chlapíkovi, který se hodlá vymknout morálce a dosáhnout společenského úspěchu a moci cestičkami poněkud nepřímými. Drsný děj, ostré zvraty a hlavně Henrikova schopnost manipulovat s lidmi jsou čtivou a mrazivou záležitostí. Przybyszewski je mistr v rokreslování vnitřních stavů a pochodů postav, což je v tomto mravně provokativním příběhu dost cenné. Díky svému jazykovému mistrovství se to navíc dělá pomocí fascinujících expresivních obrazů. Je až neuvěřitelné, jak barvitě a nápaditě dokáže myšlenkové pochody prokreslovat. Obzvláště Henrikovy souboje se svým svědomým, nebo jeho snaha sebe sama z praktických důvodů důsledně obelhat, jsou velmi pravdivé sondy do fungování lidské duše.
Je znát, autor že člověku rozumí velmi dobře a své postavy ukazuje ve velké, dramatické rozpolcenosti. Ani hlavní sviňák Henrik nemůže být dokonale oddaný zlu - i on přes všechnu svoji snahu "podléhá" vlivům dobra, které narušují jeho plány. Chvíle, kdy se rozloží takřka mezi dvě osobnosti a vede sám se sebou tvrdé spory, je fascinující. Velmi sugestivně umí autor vystavět i charakterové typy z opačné strany barikády, než jsou jeho hrdinové. Naivisticky čistý kníže je krásně zachycený i smutný příklad ušlechtilosti.
Blbé je, že Silný člověk je skutečně silný jen v první ze tří částí. Ve zbytku už se Przybyszewski začíná strašně moc opakovat a točit v kruzích. Jako by byl najednou bezradný a neuměl tématem dál pohnout. Postavy, i ty vrcholně zajímavé, nerozvíjí - místo toho neusátle přichází a odchází z děje někdo nový, dle potřeby. Skvěle vystavěný základ se mu tak postupně rozpadá pod rukama a poutavé postřehy se mezi nezáživnou vatou objevují čím dál řídčeji. Zdá se, že Przybyszewskému více seděly méně rozsáhlé žánry - viz koncentrovaná novela Křik.
Přesto, že samotný závěr je skvělý a promyšlený k poctivé, pravdivé pointě, celkově kniha upadá do únavnosti. A taková pecka to mohla být...