Skafander a motýľ
Jean-Dominique Bauby
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/283224/bmid_skafander-a-motyl-jex-283224.jpg
4
218
218
Dramatický príbeh sa začal odohrávať 8. decembra 1995. Po náhlej cievnej mozgovej príhode upadol Jean Dominique Bauby do hlbokej kómy. Keď sa prebral z kómy bol doslova uväznený vo vlastnom tele – nemohol sa pohybovať, jesť, rozprávať, ba ani dýchať bez pomoci. Pohyblivé ostalo iba jedno oko. Pomocou neho vytváral slová, vety a celé kapitoly nevšednej knižky. Dojímavý príbeh človeka, ktorému už nezostalo nič, len slová, je posolstvom zo sveta, aký si sotva vieme predstaviť…... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1998 , SofaOriginální název:
Le Scaphandre et le papillon, 1997
více info...
Přidat komentář
Strohé, místy smutné, místy tragikomické - a přeci krásné. Napsáno s humorem, mnohdy silně černým, bez patosu, bez zbytečného sentimentu. Nezbývá než se sklonit před odhodláním a vnitřní silou hrdiny, který se rozhodl "nedat smrti nic zadarmo" a zároveň o svých prožitcích informovat svět. Našel způsob, jak je zaznamenat a i přes své postižení je předat dál. Název je metaforou: skafandr odkazuje na vězení jeho těla, motýl naopak symbolizuje svobodu jeho mysli. Popis svého současného stavu, v němž se nachází, prokládá vzpomínkami - až v závěru dospěje k událostem toho dne, kdy se mu svět navždy obrátil vzhůru nohama a ochrnul. Je hrdý i na sebemenší pokrok, neklesá na mysli a stále doufá - jde o jakýsi "deník radostí", při jehož psaní mu pomáhá důmyslný systém komunikace, který vymyslela jeho asistentka.
Asi nejsilněji si uvědomuje, jak nezbytně nutná je pro nás řeč - a jak náročné může být jen samotné zapojení patřičných svalů k tomu, abychom "pouze" mluvili a jedli. Zajímavý námět, dovedné zpracování - při čtení si navíc každý uvědomí svou radost z prostého pohybu, s čímž souvisí i tak automatická činnost, jako je konzumace jídla či schopnost komunikace.
"Logopedie je umění, které si zaslouží, aby vešlo ve známost. Nedovedete si představit tu gymnastiku, kterou váš jazyk automaticky provádí při vydávání všech francouzských hlásek. Teď zrovna klopýtnu na "l", ubohý to šéfredaktor, který nedokáže vyslovit jméno vlastního časopisu. Když mám šťastný den, naberu mezi dvěma záchvaty kašle trochu dechu a energie a nahlas vyloudím pár hlásek."
"Daleko od tohoto randálu mohu ve znovunabytém tichu poslouchat motýli, kteří mi poletují v hlavě. Musím dávat velký pozor a soustředit se, protože tlukot jejich křídel je téměř neslyšitelný. Přehluší je i trochu hlasitější dech. Je to ostatně udivující. Můj sluch se nelepší, a přesto je slyším čím dál lépe. Musím mít motýlí uši."
"Automaticky jsem dělal všechny ty jednoduché pohyby, které se mi dnes zdají jako zázrak: oholit se, obléct se, vypít hrnek kakaa."
Je hrozné být uvězněný ve svém těle. Vůbec si to nedokážu představit.
Mám ráda tento typ knih, ale bohužel tato kniha mě neoslovila. Nebavila mě. Velice pěkně psaná kniha, podobná této je Zachránila mě slza, kterou vřele doporučuji.
"O půl deváté přichází fyzioterapeutka, aby vrátila funkčnost mým nehybným pažím a nohám. Říkají tomu rehabilitace nebo mobilizace a tato vojenská terminologie je směšná když vidíme pohublost vojska: třicet kilo dole za dvacet týdnů. Takový výsledek jsem opravdu nečekal, když jsem osm dní před nehodou začínal s dietou."
Smutný příběh muže upoutaného do svého těla, braný s nadhledem a jemným humorem. Tyto knihy jsou důležité, aby si člověk uvědomil pomíjivost svého života a vzácnost každého okamžiku, který dokážeme plnohodnotně prožít.
Kniha mě moc neoslovila, jistě mělo její napsání svůj význam, je to však velmi smutný příběh, který se těžko četl a představit si to člověk raději nechce....
Kniha sama o sobě by se mi nelíbila, kdyby nebyla napsána tak, jak byla napsána. Velmi smutný příběh člověka, který skončil jednoho dne úplně uzamčen. Kniha má pro mě jednoznačné poselství, užívat si života co to jde, protože nikdy nevíme, co se stane zítra. I přes to co se hlavnímu hrdinovi stalo, zůstával svůj a jeho humor byl i ve smutných chvílích vtipný takovým zvláštním způsobem :-)
Kniha má jakýsi "vyšší smysl", díky tomu jak a kým byla napsaná. Mě to bohužel neoslovilo, lépe řečeno, byť je mi až stydno to přiznat - mě to vyloženě nebavilo :( Tak možná někdy jindy, někde jinde :)
Podle mého názoru mistrovské dílo o muži jenž žil naplno svůj život a během okamžiku se změní jeho celý dosavadní život o 365 stupňů. Ani si nedokážu představit jaké to musí být žít uzamčený ve vlastním těle a s okolním světem komunikovat skrz levé oko. Jean si vymyslel svou vlastní představu světa, kdy je pouze uzavřen ve svém skafandru a naslouchá šumu motýlích křídel. Vzpomíná na to krásné, co ho v životě potkalo, na jídlo, kamarády, rodinu a díky terapeutce namrká tuto knihu. Popisuje jeho celodenní činnosti, bezvýznamné dívání se na televizi a na stupidní pořady, ale i to jak ho navštěvuje rodina a kamarádi. Člověk má hned chuť na všechno se vykašlat. Na práci, peníze a jen tak se projít a užít si čerstvý vánek...
Prvně jsem se s tímto příběhem seznámil v podobě filmu, který mě naprosto učaroval. Jelikož ale knížky nečtu poté, co se nejdříve podívám na film, tady jsem tak nějak musel. Hrozně mě zajímalo, jakými myšlenkami se v hlavě prodírá člověk, který je sám uvězněn v těle. A nebudu Vám nalhávavat, některé kapitoly byly hodně depresivní. Bylo znát to, že pan Bauby měl určité nadání a také to, že měl čas si každé slovo své kapitoly pořádně promyslet. Je fascinující, že něco podobného vzniklo, stejně tak, jako my máme možnost si tyto memoáry přečíst. Zvláštní, velice zvláštní.
Na tejto knihe, respektíve na jej autorovi bola obdivuhodná sila mysle, ktorá mu ostala aj keď telo ostalo slabé. V popise knihy sa ale uvádza, že po jej prečítaní sa bláznivo zamilujem do života a tiež, že je to jedna z najlepších kníh storočia...a to si myslím, že je dosť prehnané tvrdenie.
Nádherná obálka a ještě lepší obsah. Přečteno za týden. Zvláštní je, že před touhle knihou jsem četla knihu také o kvadruplegikovi. Takový život si nedokážu představit, raději zemřít než být živoucí mrtvola (legumes). Ale autor byl očividně milovník života. Z knihy sálá energie a chuť do života. Pan Bauby netráví svůj den sebelitováním a nadáváním na svůj zničený život ve "skafandru". Jako motýl létá po celém světě, do imaginárních krajin, zkrátka si dokáže život ve skafandru zpříjemnit. Má můj obdiv.
Člověk zredukovaný do pokřiveného a odumírajícího shluku nevzhledného masa a kostí - uzamčený v těsném prostoru uvnitř neviditelného skafandru, ze kterého kontaktuje „živý“ svět pouze skrze mrkání víčka levého oka. Ve svém doživotním exilu - uvnitř sebe sama - však tento pozemský kosmonaut, „zlověstný pták se zlomenými křídly“ a „papoušek bez hlasu“ zachytává kousky života, které vytvářejí magickou a krásně smutnou mozaiku - pro ty, kteří nejsou živoucími mrtvolami - banálního a přízemního bytí. Zatímco tělo je uzamčeno na tisíc západů a správný klíč pro jeho opětovné vypuštění do světa „chutnajících“ život neexistuje, duše si létá na výlety - jako motýl, skrze které její paralyzovaný zhmotněný představitel ochutnává a vstřebává všechno, čeho se dřív do sytosti nenabažil, a konečně tak chápe to pravé kouzlo existence. Bohužel až potom, co se do ní už nemůže plnohodnotně vrátit. To, co se vytváří uvnitř fyzicky zhrouceného a zdevastovaného člověka, je skutečný a jedinečný svět ze slov - ze slov a vět tak jedinečných a neotřelých, až to bere dech. Pro nezúčastněného je to exkurze do bájné země za hranice běžného chápání, jiná planeta, jiná galaxie, jiný vesmír, ohromující a neskutečně jímavá. Vášnivá touha po sebemenším doteku a šelestu života neprostředkovaného z dopisů přátel nebo obrazovky televize je bolestná, ale zároveň ohromující.
Kdyby člověk jen na pár chvil vnímal život tak, jako Jean-Dominique po jeho fatální nehodě, miloval by život jako nikdy. Burcující.
„Využívám Sandrine, abych slyšel své blízké po telefonu a zachytil tak v letu kousek života, tak jako chytáme motýla.“
„Nic mi nechybělo, kromě mne. Já jsem byl jinde.“
„Jakým paradoxem čas, který je zde nehybný, tak nezřízeně letí?“
„Existuje v tomto vesmíru klíč k otevření mého skafandru? Linka metra bez konečné zastávky? Dost silná měna na to, aby mě vykoupila na svobodu? Musím hledat jinde. Odcházím.“
„Nejenže jsem byl vyobcovaný, ochrnutý, němý, napůl hluchý, zbavený všech potěšení a zredukovaný na bytí medúzy, ale navíc jsem byl strašlivý na pohled. Byla to jen poslední rána po sérii katastrof, takže jsem dostal záchvat nervózního smíchu, a rozhodli jsme se brát to jako dobrý žert. Moje radostné chroptění nejprve Evženii zmátlo, ale pak se nakazila mou veselostí. Smály jsme se, až nám tekly slzy. Městská kapela začala hrát valčík a já jsem byl tak veselý, že bych rád vyzval Evženii k tanci, kdyby k tomu byla příležitost. Byli bychom kroužili po kilometrech dláždění. Od té doby kdykoli se dostanu do velké chodby, vidím u císařovny trochu jízlivý úsměšek.“
Četbou této knihy vlastně příjdete na to, že si nevážíte ničeho, co máte. A pokud ano, i tak Vám spousta věcí přijde samozřejmých. Možná je to dobře, to k mládí patří, ale co když o to všechno přijdete???
Úsečnost a roztěkanost odpovídá technice záznamu, nouzové a unikátní. Jiný by totiž knihu napsal takříkajíc bez mrknutí oka. Tady to ale vážně nešlo.
Ať text pojmete jako bilanční zpověď či poetické vzpomínky, vždy s ponětím, jak pracně a trpělivě se muselo každé písmeno - slovo - věta - kapitola nasnímkovat do leporela myšlenek. 8/18
Čtivě napsaný silný příběh, který mi velmi připomněl knihu Druhý dech.
Neni možné se zcela vcítit do autorových pocitů, protože podle mě si nikdo z nás neumí ani představit, jaké to je žít se syndromem uzamčení, pokud se můžeme volně pohybovat a není pro nás nic lehčího, než prostě promluvit, když chceme vyjádřit nějakou myšlenku.
Uvědomila jsem si, že všechny ty všední, samozřejmé činnosti, které denně vykonáváme by vlastně samozřejmostmi být vůbec nemusely. Někdy stačí jeden okamžik a vše je jinak.
Svět viděný očima člověka, který je upoutaný na lůžko a je velmi smutný. Krása této knihy je to, že po jejím přečtení si člověk uvědomí, jak dokáže být život pomíjivý.
Syndrom uzamčení je pro mne naprosto šílená a nepředstavitelná věc. Jenže jsou v životě situace, kdy prostě nemáme jiné možnosti. Karty jsou rozdány.
Myslím si, že kdyby měl autor možnost zapisovat si své myšlenky sám, kniha by byla úplně někde jinde. Nicméně oceňuji tu vůli dotáhnout věci do konce, zvlášť za takových podmínek.
Zamýšlím se i nad používaným systémem skládání slov. Přijde mi poměrně nezáživný a složitý.. asi bych se v té situaci pokusila o změnu.
Četla jsem v lednu 2013. Podle mých poznámek:
Knihu nadiktoval tím, že přivřel oko, úplně ochrnutý člověk.
Útlé, dobře psané.
Určitě v těžké situaci, ale nějak mne to nedojmulo.
Určitě obdivuhodné jakým způsobem byla kniha napsána,hrozné když si člověk uvědomí že je uvězněn ve vlastním těle a že už nikdy nebude žít vlastním životem,ale jinak mě kniha moc nezaujala.
Zajímavé čtení a obrovská poklona autorovi i jeho blízkým a pečovatelům, díky nimž se mohou čtenáři dozvědět, jak se žije s lock-in syndromem.
Člověk si při čtení mnohem lépe uvědomí co je v životě důležité.