Skalpel, prosím
Valja Stýblová
Román z lékařského prostředí vypráví o životě a práci úspěšného neurochirurga a o osudech jeho pacientů. Hlavní postavou příběhu je stárnoucí zkušený lékař, stojící před riskantní operací malého pacienta "Uzlíka", jehož mozkový nádor označil celý tým neurochirurgů za příliš pokročilý na to, aby byl úspěšně operován. Během pár hodin, které do operace zbývají, nahlédneme do profesorových vzpomínek, seznámíme se s jeho soukromím a prací na klinice ...... celý text
Přidat komentář
Vcelku čtivě napsáno, ovšem na každé stránce je poznat, jak moc je tato kniha zastaralá. Nejde jen o operační postupy, ale předevšim o mezilidské vztahy - ať už jde o vztahy mezi manžely, vztah lékaře k pacientům, vztah rodičů k dětem.
Knihu jsem ve svém životě potkala vícekrát.Jako mladá studentka jsem ji nerozuměla, chápala jsem snad jet tragičnost Uzlika a dědečka. Vůbec mně nedošlo, že I neurochirurgové jsou lidi, co mají svůj osobní život a řeší po práci své problémy ať uz se zdravím, s láskou , s dětmi. A přesto ráno obléknou bílý plášť, starosti musí z hlavy vytěsnit ( jak to dokáží , tak to fakt nepochopím) a jdou někomu operací mozku zachránit kvalitu života. Tihle lékaři mají mou pokoru a úctu. Jiná véc jsou lékaři , podotýkám, ne všichni, kteří jsou za trest, či Bůh ví proč v nějaké okresní nemocnici,kde se jim pacienti klaní pomalu v předklonu ovšem arogance její výsostinedovolí zhlédnout z výšin. Jak je možné, že docenta na špičkových odděleních s vámi jednají s úctou a někteří lékaři z menších okresních nemocnic jsou jedna velká arogance??,?
Milovaná Valja Stýblová, top autorka mých dívčích let. Kolikrát jsem četla třeba Dům u nemocnice a Až bude padat hvězda? Ach, mockrát. :)
Skalpel, prosím - taky fajn, ale nebyl úplně na vrcholku žebříčku (i když se mi líbil film). Teprve teď, o hodně let později, vím proč. Vnímám jej s pokojným vnitřním porozuměním, které tam předtím nebylo. Nemohlo být. Tak proto.
Byla jsem z knihy nadšená. Kdysi jsem viděla film, ale kniha mě překvapila tím, že se to vlastně netočí celé kolem Uzlika, ale celý doktorův příběh se mi moc líbit! Poslouchala jsem ji jako audio a Martin Preiss ji úžasně nacetl
Četla jsem delší dobu ve velmi těžkém osobním období, ale přestože jsem zrovna v tuto dobu byla na lékaře velmi opravdu velmi nazlobená, hodnotím velice kladně. I s odstupem času, nebo možná právě proto.
Kniha mě zaujala i určitou přidanou hodnotou, jíž jsou tematizovaná zranění a následné operace mozku, což je lékařský obor, který mě opravdu zajímá. Autorka, v civilu profesorka neurologie na UK, zde plně zužitkovala svoje vědomosti v oboru.
Je pravda, že hlavní postava profesora a jeho rodina jsou přece jen poněkud idealizovány. Co jsem ovšem v lékařském prostředí měl možnost poznat (zdůrazňuji, že jde o vlastní pozorování a nedělám si rozhodně právo na všeobecnou platnost), lékařské kapacity se ve svých kruzích těší značné úctě a obdivu, možná ještě větší, než se jim dostává od pacientů. Předobrazem knižního hrdiny byl zřejmě generálmajor prof. MUDr. Zdeněk Kunc, DrSc., odborník světového významu. Vůbec se tedy nedivím, že si ho autorka - neuroložka mohla idealizovat a svůj názor pak promítnout do svého románu. Který mohu směle doporučit, je zajímavý tematicky, pohledem na provoz nemocničního oddělení i psychologií postav.
Kniha je rozdělena do osmi kapitola a autorka píše ze svého prostředí neurochirurgie. V osmi kapitolách je zaznamenána zpověď neurochirurga, který před oslavou svých šedesátin, hodnotí svůj život a rekapituluje své postoje. Připomíná si dvě riskantní operace, kde pacienti neměli zrovna moc velkou možnost na přežití. V prvním případě se jednalo o kamaráda a bývalého spolužáky Mikeše a v druhém případě šlo o malého kluka Víťu. Jen díky vysoce kvalifikovanému a sehraném týmu odborníků byl zákrok u obou pacientů úspěšný. V retrospektivách se primář vrací k zážitkům jak z lékařského, tak i osobního života. Primářovy zážitky jsou asociativní.
Knihu doporučuji k přečtení, byla i zfilmována. Kniha i film mě hodně zasáhly, a to jsem ani netušila , co mi osud v budoucnosti připraví.
Moc pěkný a zajímavý příběh z lékařského prostředí, z oddělení neurochirurgie, 80. léta, 20. století
Případy z oddělení jsou veselé, ale i smutné a tragické. A moc se mi líbila ze soukromého života pana profesora akce maringotka a jak si děti hrály na Řád práce.
Já mám knížku s filmovou obálkou a na začátku knihy jsou i fotky z filmu, ale film vůbec neznám.
Předlohou hlavního hrdiny se stal zakladatel československé a světové neurochirurgie pan profesor Zdeněk Kunc. Velký respekt a klobouk dolů
Také mně tento román ani filmové zpracování nijak neuchvátily. Jinak mám paní Stýblovou ráda, ale tady jsem se prostě nějak nemohla hnout z místa.
Asi půjdu proti proudu, ale kniha mne nezaujala. Na seznámení s nemocničním prostředím špičkové kliniky před 40 lety fajn, ale… Trošku zde cítím propagační závan socialistického zdravotnictví. Profesor je takový polobůh, který je dokonalý ve všech směrech, v práci, pro kterou dýchá, ale i v rodině, která je rovněž jako z odborového letáku OÚNZ. Snad ani primář Sova neměl všechno tak dokonalé. Znám velmi dobře pár doktorů osobně, ale nevěřím, že v této oblasti, kde jsou všichni už od studia přesvědčováni a přesvědčeni o své výjimečnosti a nadřazenosti, může někdo takový vůbec existovat. Navíc se mi zdá, že myšlenkové pochody profesora jsou převážně ryze ženského charakteru, muži uvažují jinak; toto se autorce opravdu moc nevyvedlo.
Tak teď přemýšlím, zda knihu poslat do oběhu či ji zařadit do poličky mezi pohádky a báchorky.
Kniha sepsaná jako vzpomínání a bilance profesora neurochirurgie s blížícím se jubileem. Velmi čtivé, dobře zpracované, bez patosu.
Zajímavý pohled do života špičkového chirurga, jak do jeho pracovního, tak i osobního života. Hodně mě bavila postava Jitky, manželky hlavního hrdiny. K páté hvězdě mně trošku chyběla výraznější dějová linie, nějaká "třešinka na dortu". Ale i tak rozhodně stojí za přečtení.
Sáhla jsem po této knize do maminčiny knihovny, kvůli knižní Výzvě z lékařského prostředí. I když jsem knihu četla v mládí a film viděla, opět mě příběh dojal a zjišťuji, že ho vnímám trochu jinak, když jsem starší. Moc dobře napsané.
Knihu mi vybrala teta, když jsem ji poprosila, jestli by neměla něco, co by se mi hodilo do ČV. A vybrala opravdu dobře. Ze začátku jsem se velmi obávala, co mě na stránkách čeká, ale jsem potěšena. Trochu poučné, překvapivé především však velmi zajímavé čtení.
Skalpel, prosím! Je jednim z mych nejoblibenejsich filmu.
Nemela jsem potrebu cist knihu, ale to by byla chyba a velka. Je totiz fakt dobra a budu se k ni vracet stejne jako k filmu. Je tam toho mene i vice. Je to strasne jednohubkove ctívo ;)
Nad cim hodne premyslim je Volejník v knize, Volejníková ve filmu (???).
Po letech jsem se vrátila k této knize. Mám ráda příběhy z lékařského prostředí. Skláním se před odborníky z oblasti neurochirurgie. I neurochirurgové ale žijí úplně obyčejné životy jako my všichni. Mají své radosti, ale i starosti a trpí všemi možnými neduhy jako my všichni ostatní. Autorka podrobně a se znalostí problematiky prostředí, jež je nám hodně vzdálené, popisuje život a práci jednoho z nich - stárnoucího lékaře, který začíná svůj život pomalu a jistě bilancovat. Nechává nahlédnout čtenáře do jeho mysli.... A přivádí tak i nás k zamyšlení nad sebou samým, k zamyšlení nad smyslem života a našeho konání. Čtivé,poučné, zajímavé, plné emocí, krásné.
Štítky knihy
lékařské prostředí zfilmováno česká literatura nemocnice, špitály psychologické romány lékař a pacient lékaři romány neurochirurgovéAutorovy další knížky
| 1970 |  Mne soudila noc |
| 1959 | Dům u nemocnice |
| 1966 | Až bude padat hvězda |
| 2001 | Nenávidím a miluji |
| 1984 | Princ a Skřivánek |
Celé je to takové o životě a o smrti. Neskutečně složitá práce chirurgů a jejich životní výhry a prohry. Já mám moc rád film, Macháček a jeho promluvy k sobě samotnému i k lidem kolem. Atmosféra Motola, a příběh docenta Krtka a jeho dcery. Tady jsem byl v příběhu ještě hlouběji, dojímaly mě všechny ty malé příběhy, detaily a starosti. Obyčejní hrdinové a jejich malý svět. Moc hezky se to četlo, naplní to člověka něčím lidským a pokorným. V kníže se mi moc líbilo jak popisuje svůj vztah s manželkou a dětmi když byly malé. Jeho život a práce...četl jsem to opravdu s láskou.