Skály
Alois Jirásek
Po Bílé Hoře nastala v Čechách těžká doba. Evangelíkům byl zabavován majetek, mnozí emigrovali. Skály, samota v Orlických horách, zůstaly jako jediné panství nekatolickému rodu Křineckých z Ronova. O vše ostatní rod Křineckých po Bílé Hoře přišel. Na Skály přijíždí rodina Křineckých. Před nimi tam dorazili dva jezdci, aby připravili jejich příjezd, mezi nimi doktor Voborský, který hned na počátku svého pobytu zachrání nemocného správce. Voborský je synem Valentina Kochana z Prachové, který byl jedním z popravených na Staromětském náměstí. Aby mohl v Čechách zůstat, musí používat jiné jméno. Skály jsou díky své poloze místem, kterým odchází mnoho exulantů z Čech. Voborský se s nimi velice záhy seznamuje – i s těmi, kteří se díky shovívavosti pana Křineckého ukrývají na hradě – jsou to dva knězové, starý Adami a Matouš Ulický, a Ulického sestra Eva. Voborský a Ulický připravují velký plán na povstání proti novému režimu. Čekají na vhodnou příležitost, která by byla pro jejich plán nejpříznivější. Události třicetileté války jsou však jako na houpačce. Docházejí zprávy, že císař dal spálit privilegia českého království. Bylo vydáno nové nařízení, podle kterého musí Beáta Křinecká jako nekatolička do půl roku odejít ze země. Voborský s Ulickým se chopí příležitosti. S požehnáním od Beáty Křinecké vedou selské povstání, které však díky nedisciplinovanosti sedláků končí neúspěchem. Voborský je zraněn, Ulický díky zradě zajat při návštěvě své nemocné ženy, uvězněn a poté jako vůdce povstání popraven. Beáta Křinecká odolá naléhání jezuity Machovia, aby přestoupila na katolickou víru, a odchází s dětmi do exilu. Její panství Skály přebírá Voborský, který naoko přestoupil na katolickou víru, aby jí mohl panství spravovat a posílat výnosy z panství. Voborský se ožení s Evou a doufá, že se vše změní – své naděje vkládá do protestantského švédského krále Gustava Adolfa. Voborskému se přestává dařit. Nejenže ztratil víru v lepší budoucnost, ale po narození syna umírá jeho milovaná žena Eva. Navíc se prozradí, že na katolickou víru přestoupil pouze naoko, a musí emigrovat. Devět let po Voborského emigraci nastává kýžená změna. Švédský král zaútočil na rakouská vojska, a na Sasy, kteří se dostanou dokonce až do Prahy. Voborský a synové Beáty Křinecké se vracejí do Čech jako vojáci švédského vojska, Beáta Křinecká s dcerou pod ochranou švédského krále. Další naděje je však opět zmařena. Švédové jsou Valdštejnem vyhnáni. Voborský i synové Křinečtí musí znovu, a již natrvalo emigrovat. Aby toho nebylo málo, Voborskému se ztratí desetiletý syn, hledání je marné… Skončila třicetiletá válka. Ještě dlouho po ní dojde k dalšímu selskému povstání, které vede mladý potomek českých exulantů a stařík nad hrobem, Voborský. Skončí však opět neúspěchem. Voborskému, tolik zkoušenému osudem, se však alespoň jedno přání splnilo – po dlouhé době se setkává se svým ztraceným synem, který je nyní kanovníkem. Jako dítěte se ho ujali katolíci a vychovali jej. I když je Voborský zpočátku nešťastný, že je jeho syn katolickým knězem, nakonec se s tím smiřuje – chápe, že i jeho syn může bojovat jako katolický kněz za stejné ideály jako on. Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Přečetla jsem jen pár knih od Aloise Jiráska. Musím si přečíst i tuto, máme 9. vydání z r. 1927 - tedy ještě za života autora - musel být tedy dobře prodávaný, v dovětku se píše, že bylo vydáno 200 číslovaných výtisků na ručním papíře s podpisem autorovým.
Hrozně smutná knížka o jedné národní tragédii a o několika osobních tragédiích jednotlivých postav. Ale taky o silné vůli, odříkání a někdy možná až zaslepenosti a neústupnosti, což já jakožto ateista zřejmě nemůžu pochopit. Když se na to podívam racionálně, tak z mojeho pohledu mi jednání Voborského přijde z části pochopitelné, ale na druhou stranu je to jako hlavou proti zdi. Těžko se vžívá do tehdejší situace a doba ještě zřejmě nenahrávala kompromisům, každý měl tu svojí pravdu, která je pro mě právě tak těžko pochopitelná - víra v jednoho Boha a přitom tak rozdílná, že je člověk ochoten pro tu svojí pravdu (nebo víru) vraždit jiného. Ač i zde byly postavy, naznačující, že vše je hlavně o člověku jedinci, jako třeba správce Chodek, ač příjmající pod jednou, tak tolerující lidi příjmající pod obojí, zřejmě z vděku ze záchrany života, ale o tom to taky je.
Moc hezky se mi to četlo, ač teda smutný téma, mam rád tehdejší češtinu a Aloise Jiráska mam doma ještě dost, takže se mam určitě na co těšit. Hezky a poutavě napsáno.
Právě letos jsem strávil během léta pár dnů ve Skalách. Rozhodně je tam cítit genius loci časů minulých a Jirásek plně vystihl zvláštní odlehlost tohoto místa, které ve skutečnosti zase tak odlehlé není. Příběh a popis těsně pobělohorského období je opět úžasný. A jak už jsem si u Jiráska zvykl, nenadržuje žádné straně a nechává plně vyniknout všechny rozpory té doby i spornost jednání jednotlivých postav. Prostě úžasné.
Takže mne pouze mrzí, že jsem román nepřečetl před návštěvou tohoto místa. Pokud má někdo tu šanci, vřele doporučuji.
Svým způsobem vcelku zajímavá kniha, spíše svým dojmem, který zanechá, než samotným příběhem. Nezabývá se ani tak historickými tématy (ty jen využívá) jako spíše vnitřními bolestmi a utrpeními té doby. Z dnešního pohledu ještě mnohem zajímavější. Příběh o lidech, kteří vyznávají stejného boha, svou víru posilují knohou, v nichž jim ten bůh přikazuje nezabiješ, a přesto se navzájem nenávidí a zabíjejí (dokonce i když jsou stejné kultury i národa - byť tohle Jirásek v rámci trochu zakrývá). Snad i proto, že svůj vcelku krátký román časově rozprostřel hned na několik desetiletí, dává vyrůst vnitřní bolesti, trhání duše i mysli, například, když jedna z hlavních postav přeje svému vlastnímu dítěti raději smrt než jiné myšlení a víru, než má on. Román jako celek si prostě jen tak plyne, aby se dostal k lehce katarznímu závěru, silnému a spoustu myšlenek vyvolávajícímu. Tohle na Jiráskovi mám hodně rád. I ve své jisté a nezakrývané jednostrannosti (pochybuje snad někdo, že ke krutostem, nenávisti a špatnostem docházelo na obou stranách a z obou stran? Proč by to z jedné strany mělo být vnímáno jako dobro?), dokáže i po těch desítkách let zaujmout a přimět k zamyšlení.
Tuto knihu jsem přečetl během jednoho večera, což byl div vzhledem k tomu, že jsem ji četl poprvé jako puberťák. Skvělé čtení a skvělý příběh.
Můj první román od Jiráska. Přečetl jsem jej poté, co jsme na Skalách strávili úžasný pobyt. Světě div se, ale ono to tam pořád vypadá stejně, aspoň podle ilustrací v knize:) tím, že jsem tam nějakou dobu pobyl, mi některá Jiráskem popisovaná místa přišla povědomá a u některých jsem si byl téměř jistý, že je znám.
Doba to musela být neskutečně krutá. Vůbec jsem rád, že jsem si tuto knihu mohl přečíst a neznám tak tuto dobu pouze z dějepisu. Vlastně až při čtení této knihy jsem si uvědomil, jaká musela být poprava pánů v Praze, stíhání a exil. V tomto je kniha skutečně velmi popisná.
Moc mě teď mrzí, že jsem za mlada nedával větší pozor v dějepise:) knihu bych bez obav zařadil mezi mých top 10. Těším se na další Jiráskovy knihy
Další pěkný zářez do bibliografie pana Jiráska. Starou češtinu už skoro nevnímám, příběh je jednoduchý, plyne pomalu, znovu se jako ateista podivuji, za co všechno se mohlo bojovat a umírat.
Nechápe-li někdo, proč bolševici neustále viděli v Jiráskovi průkopníka socialistického realismu, nechť sáhne po této knize. Až naturalisticky zobrazený boj mezi proletáři a vykořisťovateli (pardon, tedy mezi selským lidem a šlechtou) je tak autentický, že i čtenář neznalý historických faktů má místy chutě popadnout vidle a připojit se k osvobozeneckým bojům hlavních hrdinů.
Naprosto souhlasím s předchozím hodnocením. Také já považuji tento román za jeden z nejlepších od autora. Líčení osudů příslušníků českobratrské církve v období po roce 1620 nejprve v Čechách a potom po jejich odchodu do ciziny je napsáno poutavě a věrohodně.
Nejlepší román Aloise Jiráska. Moc mě bavil. Líbí se mi tématika vyhnaných evangelíků. Jirásek je geniální spisovatel. Nikdo nikdy nenapsal tolik kvalitních děl jako on. A historický realismus je prostě věrohodný a zábavný.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Prý nejlepší Jiráskův román? Nu, asi nejsem cílová skupina. Za mně něco jako červená knihovna říznutá těžkým údělem českých bratří. Atmosféru to má, jazyk nádherný, ale jinak nebýt úvodu s pověstí a závěru s kanovníkem silný podprůměr.