Přidat komentář
podobně jako u Čapkových Šlépějí: detailní analýza zdánlivě prosté události nevede k jejímu objasnění, ačkoli je zde logika jednotlivých jejích fází prozkoumána do nejmenších podrobností, ad absurdum
„Můj úděs nezhojitelný, doživotný můj úděs, hle, toť hrůza z viny mého života.“
Weiner variuje zážitek hrůzy, např. v povídkách Vůz (smrt je milosrdnější než život a zoufalství je horší než smrt), Prázdná židle (rozpor mezi banální situací a intenzitou pocitu, že nás opustil někdo naprosto jedinečný) nebo Hlas v telefonu (člověk nemůže nijak podstatně ovlivnit svůj osud)
Čtením jsem se protrápila, na mě příliš přechodníků, dnes již neužívaných výrazů, češtinu z 20. let 20. st. vnímám jako velmi těžkopádnou. Celkově mi povídky nic nedaly, za což může především forma, ale i obsahově mi to nesedlo.
Povídky o nevysvětlitelných hnutích hlubin emocí, díky kterým se drobná banální událost dokáže vzepnout do obludně obsesivních rozměrů ... neboť navzdory přirozeným vysvětlením vždy existuje ještě "jiná možnost". Koexistence mysli a iracionálního v nás, působící místy jako vzájemný výsměch.
Zajímavá jednohubka na jedno odpoledne, kterou ocení také každý milovník hravě košaté, vančurovské češtiny.
Na mnoha místech jsem se uprostřed čtení zarazil a došlo mi, že stejnou emoci, o jaké je v knize právě řeč, znám. Weiner popisuje ta subtilní chvění duše, ty prchavé dojmy, o kterých často pochybujeme, že je druzí také cítívají, pročež ani nemají jméno. Za naprosto skvélé považuji povídky Smazaný obličej a Prázdnou židli. Každého, kdo byl kdy zamilovaný se musí silně dotknout Hlas v telefonu a úplně odlišná atmosféra Uhrančivého města nutí poklonit se autorovu géniu, s jakým vystavuje emoci sálající z každé jedné malé prózy.
Weiner se v povídkách věnuje pokřivení (odtud Škleb). Ať už jde o pokřivení lidí, jejich psychiky, doby, společnosti a světa jako takového nebo o pokřivení vlastní tvorby a vlastního bytí. Vypořádává se s iracionalitou a přijímá ji. Nutí k zamyšlení. Geniálním způsobem pracuje s jazykem, čímž zvyšuje intenzitu p(r)ožitku. Zkrátka je to dílo velmi originální... Jiné.
Jedinečným způsobem popsané emoce a stavy lidské duše. Hluboké, intenzivní, místy záhadné a šílené.
Po přečtení Weinera mi Vančura připadal jako čtení na dobrou noc. Velmi působivě napsáno.
Část díla
Hlas v telefonu
1918
Prázdná židle
1919
Ruce
1919
Smazaný obličej
1919
Smířlivý akord
Autorovy další knížky
1990 | Proč nejsem komunistou |
1993 | Škleb |
1928 | Lítice |
1996 | Netečný divák a jiné prózy. Lítice. Škleb |
1998 | Lazebník / Hra doopravdy |
Čtení dost náročné, ale dost kvalitní. Kniha mi přišla pod ruku už o dost později než měla, ale klobouk dolů před všemi, kterým se velmi líbí.