Skleněné ztráty
Veronika Doskočilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/480958/bmid_sklenene-ztraty-PZc-480958.jpeg
4
30
30
Druhá světová válka. Vlastně kterákoliv válka... Tento příběh vznikl podivným způsobem. Ti, kteří ho psali, jsou už dávno mrtví, a ti, kteří ho prožili, nikdy neexistovali. Spojila se slova s osudy, aby se opravdoví živí lidé našli v nesmrtelném příběhu o křehkosti života, krutosti, přátelství, lásce a sebeklamu. Historické okolnosti a hlavní hrdinové knihy nejsou podstatní. Vše na světě se opakuje v mnoha lidských životech znovu a znovu. Příběh, který vás napadne jen tak bez důvodu, slyšíte o pár měsíců později z úst pamětníka, jako by vyprávěl ten váš vymyšlený. Příběhy z této knihy jsou vyprávěny mnohokrát v téměř totožné podobě a připomínají, že lidé minulosti a současnosti se neliší, odlišují je pouze data a místa. Ten, kdo má slyšet, uslyší, a ten, kdo má vidět, pochopí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Velice čtivé vyprávění prolínající současnost a minulost v období holokaustu.Tři kamarádky z Terezína-Vilemína,Emma a Lotta...nešťastnou (?) záměnou se z Terezína dostává Vilma a z jejího "průvodce" se stává její osudový muž.Dokáže po zbytek života hrát hru,se kterou začala a které se podvolil i její Henry-John?Lze utéct před vším,co během 2.SV musela prožít?Jak se vyrovnat se ztrátou svých nejbližších a žít dál? Pomůže alespoň částečně zmírnit bolest vyprávění svého příběhu veřejnosti,ikdyž svou 13.komnatu nikomu nepoodkryji?Nemohla jsem se od knihy odtrhnout ,potřebovala jsem co nejdříve zjistit,jak to vše dopadne.
Kniha rozvíjí velmi zajímavé téma odpuštění a vyrovnání se s vlastní minulostí a s minulostí svých blízkých, a to na půdorysu výborně vystavěné zápletky. Úvodní část knihy, odehrávající se za války, má navíc švih, umocněný sugestivní formou vzpomínání na veřejné přednášce. Já tyhle explicitní popisy hrůz koncentračních táborů nesnáším moc dobře, takže jsem si svým způsobem oddechl, když jsme se přesunuli o padesát let blíž k současnosti. Jenže brzo jsem zbystřil: frázičky jako "malý bílý domeček v romantické čtvrti" a "dotěrné chomáčky plné prachu, drze pobíhající po zemi" začaly knihu přibližovat příběhům časopisu Žena a život a bohužel jsem se této pachuti už nedokázal zbavit. Postavy mi čím dál víc připadaly nereálné, neživé, strnulé a moje počáteční nadšení z knihy vyprchávalo. Třeba takový strýc Hubert, něco takového se snad vyskytne jen v laciných magazínech. Šablonovitě v knize probublává téma kolektivní viny (já jsem nebyl jako ONI, Němci = nacisti). Dorazil mě jazyk: všichni mluví spisovně, jen zásadně místo "být" říkají "bejt". Co to má sakra bejt, pokus o jihoanglické nářečí?-) S takto nedůvěřivým nastavením se mi kniha dočítala jen velmi těžko; quebecká pasáž to trochu napravila, ale závěrečné dopisy to pak definitivně pohřbily. Z knihy mi zůstal dojem promarněné šance: téma skvělé, zápletka výborná, příběh ucházející, ale vlastní zpracování žalostné.
Za mě krásná kniha, děj mě pohltil,takže velmi rychle přečtená. Také jsem již na toto téma četla spoustu knih,takhle ovšem byla jiná, nabidla spoustu myšlenek k zamyšlení.Již druhá kniha od stejné autorky a nezklamala,tahle paní spisovatelka má talent.Nezbývá než doporučit.
Veronika Doskočilová - Skleněné ztráty
Prvotinu této autorky, Přítel z domova, jsem loni zcela nečekaně zařadil na první místo mnou přečtených knih, proto jsem byl zvědav na tuto její druhou knihu.
Téma příběhu se opět týká 2. Světové války, ale naprosto odlišným způsobem.
Sledujeme život dívky, která se dostane do Terezínského gheta, které přežije, až do dnešních dní. Příběh možná není tak chytlavý jako v první knize, nicméně jeho poutavost je daleko větší.
Obzvláště, když jsme loni Terezín 2x navštívili
Protože moje krevní skupina je sci-fi a fantasy, tak to možná nepojmenuji úplně správně, ale podle mne je to psychologický román.
Krom osudu oné dívky je v knize spousta témat k zamyšlení. Dá se vymanit ze společenské škatulky? Tím, že stále ustupuji milované osobě, činím náš vztah lepší? Dokážu se smířit se svojí či partnerovou minulostí ?
Doporučuji číst naráz nebo po větších celcích. Já to kouskoval a není to ono.
Skleněné ztráty jsou opět napsány velmi dobře, poutavě, čtivě. Opět bude patřit k tomu lepšímu v knihovně. Navíc u obou knih je naprosto úžasná obálka.
Nejsem až takový znalec, ale určitě by mohla najít místo povinné četbě humanitních oborů.
Abych jen nechválil. V jednom místě je záměna příjmení a jméno, aby to časově sedělo. Prkotina.
Co je ale, z mého pohledu, horší a co se bohužel nese celou knihou, tak kategorizace Terezína. První, co se při návštěvě gheta dozvíte je, že v Terezíně NIKDY nebyl koncentrační tábor. Bohužel celou knihou se nese synonymum Terezín/koncentrační tábor.
Toto bohužel mé hodnocení sráží řekneme na 4.25. Kniha je opravdu dobrá. Hodně dobrá .
Terezín, dvě kamarádky a záměna jména, která jednu osvobodí a druhou pošle do pekla koncentračních táborů. O mnoho let později sledujeme, jak se hlavní aktéři příběhu vyrovnávají s tímto tajemstvím a dalšími svými osobními traumaty. Měla jsem si lépe přečíst recenze, protože podle anotace (která je dost tajemná) jsem očekávala něco jiného. V kontextu toho, že knižní trh je tímto tématem už přesycený říkám (a omlouvám se za to) - jen další příběh o "koncentráku". V kontextu toho, kolik je autorce let říkám - klobouk dolů. Některé myšlenky a emoce jsou vážně zajímavé.
(SPOILER) Tohle bylo zvláštní. Přečetla jsem relativně hodně knih o koncentračních táborech, holocaustu a válce, ale kniha je jiná. Málokdy mě napadlo přemýšlet nad tím, jak moc velký dopad mají prožité události na přeživší, jak se s tím musí celý život vyrovnávat a zda se to vůbec dá. Jestli je možné nikoli zapomenout, ale odpustit. A jak moc je to důležité! Tahle kniha mi ukázala zase úplně jiný pohled na téma. Četla se dobře, jen Vilma mi přišla (v době po válce) jako poměrně nesympatická, sobecká postava, její pasáže jsem četla s mírným sebezapřením. A přitom se není čemu divit, že byla taková jaká byla.
Kniha mne trochu zklamala.. stále a to stejné dokola.. na mne zbytečně natahovaný děj..
Uffff....To bylo.... velmi, velmi zajímavé.
Veronika Doskočilová ve své knize otevřela téma 2. světové války. Ale pozor, otevřela ho tak trošku jinak, než je v knihách s touto tématikou běžné. Pozvala nás totiž mezi stárnoucí hrdiny, kteří si v mládí prošli krutostmi koncentračních táborů.
Už je to tolik let, co válka skončila, přesto v některých z nich stále je. Jak se jejich osudy proplétají vám nechci prozrazovat, ale nikdo z nich to nemá jednoduché, i když je dávno po válce. Každý si nese svou bolístku.
Příběh je to smutný. Uvěřitelný, ale svým způsobem smutný. Dovolí nám nahlédnout do života těch, kteří se nezvládli s osudem svého života smířit. Nahlédneme však i do života těch, kteří smíření nalezli.
Kniha Skleněné ztráty ve mne vyvolává zvláštní emoce. Směsicí emocí. Z knihy si odnáším smutek. Ale také špetku naděje. Špetku lítosti i racionality. Je to kuchařka emocí…. ale ne zase tak hlubokých emocí, jak by se dalo očekávat. Způsob vyprávění mi přišel takový…. surový. Racionální. Trefný. Nezabředávalo se do extrémní hloubky, přesto tam ten náznak hloubky byl. Možná právě proto na mne působil příběh tak, jak na mne působil.
Co musím autorce vyzdvihnout byl ten originální pohled na 2. světovou válku. Všude čteme o hrůzách koncentračních táborů, ale v tomto příběhu o nich zase tak moc číst nebudeme. Kniha je spíše o důsledcích na psychice, se kterými se hlavní hrdinové museli následně potýkat. Za mě je to zcela originální uchopení této tématiky.
Promyšlenost děje se mi taky líbila. Hezky to do sebe zapadalo. Jedna část mi přišla trošku táhlá a možná bych řekla, že to mohlo působit lehce ospale. Ve své podstatě, i když se v knize něco dělo a čtete vývoj příběhu, jako by se celý příběh odehrál jen v několika málo dnech. Za mne se jedná o opravdu velice zajímavou knihu. Nic podobného jsem nikdy dříve při čtení necítila.
Kapitoly v knize mi přišly trošku delší. Ničemu to však nevadilo.
Měla bych také zhodnotit popis osob a prostředí, ve kterém se příběh odehrával. A abych byla upřímná, tohle se mi z nějakého důvodu hodnotí těžce. Osobně bych možná šla více do hloubky popisu duševního stavu hrdinů. I když jsem jim rozuměla, tak jsem měla pořád pocit, jako by…. mezi mnou a hrdiny byla jakási neviditelná stěna, která mi znemožňovala k nim skutečně proniknout. Na jednu stranu mi to vadilo, ale na druhou stranu právě proto kniha působila takovým…. surovým dojmem.
Pokud máte rádi příběhy, které se dotýkají 2. světové války, myslím, že by vás tato kniha mohla zaujmout. Já i teď, když píšu tuto recenzi, mám z knihy velice rozporuplné pocity. A nemyslím to nikterak ve zlém.
Krásná kniha. Čtivá, četla jsem ji jedním dechem, ukápla i slzička. Nemohla jsem ji odložit. Je o lidech, kteří zažili hrůzy války a chtějí a snaží se s tím celý život vyrovnat, najít cestu... je o vztazích, odpuštění. Rozhodně doporučuji.
„Zavzpomínal, jak se celý život snažil každému vyjít vstříc. Nikdy nikomu neodmítl pomoc. Nedokázal se ani pohádat, natož zvýšit hlas. Že by to byl doopravdy stud za vlastní minulost a pouhopouhá snaha napravit všechny nestvůrnosti, kterých byl svědkem, a nebyl dost silný jim zabránit? Co všechny ty bezesné noci nebo sny plné násilí a ta obklopující bezmoc, když se vzbudil?“
Umístění výchozí zápletky do literárně lákavého prostředí terezínského ghetta by mohlo vyvolávat obavu, že se mladá autorka snaží vzbudit zájem o svůj román jeho vnějškovou atraktivitou. Ale ono je to právě naopak! To nejpodstatnější a nejpoutavější se neodehrává v dějích v koncentráku, ale ve vnitřním světě postav. Je to právě možnost sledovat přemýšlení hlavních hrdinů – Hanse, Vilmy a Lotty -, která je největším pokladem knihy. A je opravdu o co stát, protože všechny postavy mají svoji hloubku, svoji vnitřní integritu a logiku. Každá má svůj příběh, který je důkladně promyšlený, konzistentní a psychologicky reálný. Všechna čest, že to Veronika Doskočilová ve svém teprve druhém románu dokázala takhle zvládnout, že dokázala rozprostřít dějová a emocionální těžiště příběhu mezi tři protagonisty tak, že to dohromady všechno skvěle fungovalo - a když se ještě povedlo napsat přesvědčivě i dialogy a interakce hrdinů, vznikla kniha, která je stejnou mírou jak věrohodná, tak i čtivá a dějově strhující.
Hlavním motivem románu je reflexe osobní historie. Každá z postav se s tím nějak potýká. Každá z postav se tak či onak musí vyrovnat s faktem, že dlouhý stín vlastní minulosti zasahuje i do současného života. Že své minulé já není možné zakopat, zazdít, schovat je před druhými, a hlavně před sebou. Ne, člověk nakonec bude vždy postaven před to, co v životě nedořešil. Člověk bude nakonec vždy nucen rozbít tu skleněnou ohradu, kterou se chtěl ochránit před kostlivci ze své skříně.
Veronika Doskočilová ve své knize nabízí i řešení. Každý z trojice hrdinů se sice nejprve musí dostat do vnitřní krize, aby poznal nezbytnost změny přístupu ke svému životu, každý ale nakonec dospěje k podobnému závěru: že je zapotřebí maximální otevřenost a upřímnost – k druhým, ale zejména k sobě – k tomu, aby se staré rány otevřely a mohly se vyčistit. Aby se duše mohly zbavit zátěže neupřímnosti, člověk mohl přijmout sám sebe a mohl se znova zhluboka nadechnout.
Ale protože nežijeme na světě sami, k vyrovnání vztahů je zapotřebí také odpouštět. Veronika v příběhu ukazuje, jak je to ozdravující, ale jak je to zároveň složité. Právě v tomto rozměru (zobrazení nutnosti smíření se s druhými i se sebou) mi román přišel nejsilnější a nejvíc se dotýkal mého vlastního života – a pomohl mi si mnohé uvědomit! Zejména spolu s Hansem jsem jeho trápení prožíval, promítal svoje vnímání do jeho osudu a přemýšlel i nad vlastními špatně srostlými vnitřními zlomeninami. A stejně jako Vilma jsem si uvědomoval potřebu dobrých druhých lidí pro samou podstatu své existence - její úpěnlivé „Prosím, ať nejsou zlí...“, které sama sobě šeptá při setkání se svými zachránci zapadá tak dobře i do mého vlastního prožívání.
„Život je životem ve chvíli, kdy z něj vypudíte nenávist. Ta totiž život neplodí ani nešíří. Jediné, co šíří, je zase nenávist. Nenávist je koncem všeho živého. Nenávist zabíjí.“
Když poslouchám třeba Příběhy 20. století plné drsných detailů, občas mě napadá, zda pamětníci něco zapomněli, vytěsnili, zamlčeli, překroutili...
Skleněné ztráty naznačují, že tomu tak být může. A taky ukazují, že popření vlastní tragické minulosti pravděpodobně dříve nebo později povede k další tragédii. Pravdivost, integrita a schopnost odpuštění jsou vlastnosti nezbytné pro důstojné žití (a přežití a dožití).
Já vím, píšu to z domácího tepla pohodlného ušáku, tak se mi to kecá, že jo...
Štítky knihy
tajemství války ghetto Terezín ze života odpuštění, odpouštění psychická traumata válečné rományAutorovy další knížky
| 2020 |  Přítel z domova |
| 2021 | Skleněné ztráty |
| 2022 |  Hotel Ville |
Hodně mě zaujala hlavní dějová linka, vlastně z pohledu dnešních příběhů Paměti národa. Jen tak trochu taky z opačné perspektivy. Toho si na příběhu hodně cením.
Nakonec hlavní (a možná nejvíc sympatická - pardon) postava byl Hans. Na něm příběh stojí a padá.
Stejně paradoxně jsem v průběhu líčení poválečných časů dokázala pochopit Vilemínu. Docela rozumím tomu, proč si onu obranou zeď kolem sebe a Johna vystavěla...tyhle pohledy do zápasů o odpuštění a pravdivost byly výborné.
Byly chvíle, kdy mě příběh bavil a nedokázala jsem se odtrhnout, ale při pohledu zpět převažovaly ty, kdy mi celek nedržel pohromadě a přišlo mi zpracování povrchní a barvotiskové.
Omlouvám se mladé autorce, ale hloubka a šíře perspektivy, kterou rozehrála, zůstala za mě nedotažená a docela povrchní... Pravdou určitě je, že směr přemýšlení nad dlouhodobými traumaty války je zejména pro mladší čtenáře zcela ok!
Dobře to vše vystihl Juagustin! Strýček Hubert je vskutku postavička k pohledání :o)
Tři za čtivost, téma a nádhernou obálku.
3/2