Skleněný pokoj
Simon Mawer
Nevšedním způsobem vyprávěný příběh vzniku světoznámé vily Tugendhat. Na pozadí dvacátého století vypráví britský autor příběh mladého manželského páru, který se nechá v 30. letech okouzlit moderní architekturou a zcela propadne touze po "vznášejícím" se domu. Román však postihuje nejen životní historii hlavních hrdinů, ale i politické změny v nově vzniklém Československu, později příchod nacistů, aby nakonec příběh ukončil počátkem 90. let 20. století. Osudy lidí spojených s vilou se napříč léty proplétají, někteří se nenávratně ztrácejí, vila však neochvějně zůstává. Autor velmi dobře vystihl předválečné Brno i prvorepublikovou atmosféru.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2012 , Kniha ZlínOriginální název:
The Glass Room, 2009
více info...
Přidat komentář
Román napsaný tak, jak se čeká od románu určeného "širšímu čtenářstvu", tedy i mně. Známé a reálné místo je základem (pro nás z Česka je to ještě o něco zajímavější), kolem sviští (doslova, vždyť počet stran je na takové rozkročení nepatrný) dějiny 20. století (o kterých víme dost) a berou s sebou několik fiktivních postav propletených vzájemnými vztahy a pobytem na zmíněném místě. Vše je pojato velmi obrazově, jemně a především velice čtivě. Souhlasím s komentáři: působivý je účinek jak na rozum (chci se dozvědět o vile Tugendhat víc), tak hlavně na city (spoluprožívala jsem osudy postav, s nimiž dějinné události zásadním způsobem zamávaly).
Čte se to dobře a citové působení je až hmatatelné. Jenže právě tohle ve mně vzbudilo ostražitost a já si uvědomila, že mi už trochu vadily opakující se milostné trojúhelníky a čtyřúhelníky a že je až legrační představa existence latentní lesbické strunky v každé ženě (a že to patří jinam než do vážně míněného románu).
Je tam téměř vše: zrození a smrt, životní výhry i prohry, nálezy a ztráty. A mnoho milostného, bohužel na úkor nadhledu (a aspoň špetky humoru). Ale pocit z četby mám uspokojivý.
Knihu určitě doporučuji k přečtení raději, než film, jehož recenze nejsou moc příznivé. Čte se dobře a vtáhne vás do děje, prostě chcete vědět co dalšího osud (autor) postavám chystá. Ponechme stranou některé těžko uvěřitelné náhody, které svedly osudy lidí dohromady. Líbí se mi zasazení děje do vily Tugendhat a to, že zvídavého čtenáře kniha donutí dohledat si nějaké informace o skutečných obyvatelích vily a o domu samotném. Líbí se mi, že zahraniční autor udělal hezkou propagaci vile a tím i Brnu. Možná na mě bylo trochu moc prostoru věnováno vztahům či erotice. Také mě mrzelo, že jsme se nedozvěděli nic o osudu Katy, ačkoliv nás její existence provázela velkou část knihy. Ale jinak pěkné beletristické čtení.
Zajímavý nápad, postavit jako ústřední bod románu na svou dobu novátorsky vytvořenou stavbu. Určitě sehrál v popularitě knihy (aspoň v ČR) svou roli. I když obalit ji smyšleným příběhem, pokud je dohledatelný jiný, reálný, je asi diskutabilní.
Nicméně hlavní roli stejně hrají životní příběhy románové rodiny dům obývající. Kniha je čtivá, má schopnost vtáhnout do děje, udržet zájem, má nečernobílé a neromantizované postavy se zajímavými osudy. Ke slabším stránkám (pro mne) patřila ne moc uvěřitelná náhlá znovuobjevování se na scéně hlavních aktérů i násilně působící, přílišné vztahové propletence.
Tak tohle už je na hranici plného počtu hvězd. Skvělá! Krásný příběh s povedeným koncem.
Na obálce knihy je nápis inspirováno skutečným osudem vily,ale přitom je v úvodu,že se jedná o fikci,tak co si má člověk vybrat?Nicméně skvělé a určitě doporučuji jak knihu,tak film.
Po dlouhé době jsem četla (na můj vkus) dlouhou a hodně příběhovou knihu a musím říct, že jsem si to dost užívala. Jazyk, děj, postavy, místa, situace, autorovu znalost českých reálií, vypravěčův um. K tomu všemu téma architektury, domu/domova, židovství - všeho, co mě velmi zajímá.
Hlavní hrdinové mi nebyli příliš sympatičtí. Oslavné pasáže moderního domu mi byly velmi cizí. Navíc ony pochvalné popisy atmosféry domu byly na mě až příliš časté (uznávám, že to je spíš moje vina - převažuje u mě láska k historicky starším stavbám a naprosté nepochopení moderní architektury).
Velmi jsem ovšem oceňovala pohled na události druhé světové války očima exilantů.
Naprosto zbytečné mi přišly všechny ty erotické pasáže, jakoby autor nevěřil, že bez nich čtenáře zaujme. V první třetině knihy byly popisy nevěr jen náznakové (což mi v příběhu ještě nepřišlo nijak rušivé), ale jak kniha postupovala, stávaly se čím dál konkrétnějšími.
Také rovina naznačené homosexuality měla být buď rozpracovaná více (zasazena do kontextu tehdejší odmítavé doby) nebo neměla v knize figurovat vůbec. Aktuální podoba mi přišla nedotažená.
Abych však nebyla nespravedlivá, musím přiznat, že mě nadchl koncept sledovat osudy domu. V okamžiku, kdy původní rodina ztrácí od svých blízkých informace o vile, přestává do příběhu zasahovat (možná škoda, že se na konci knihy vrátili, příběhu by podle mě slušel více otevřený konec).
V krátké době další knížka Simona Mawera. Po "Provazochodkyni" ze špionážního prostředí to byl teď "Skleněný pokoj". Příběh vily Tugendhat, spletité osudy jedné rodiny, svědectví jedné temné éry naší historie.
Postavy v knize jsou smyšlené, píše se hned v úvodu. Ale...vážně jsou? Ať tak či onak, je to úplně jedno, protože záhy jsem byla vtažena do děje, připoutána k tomu neskutečně čtivě napsanému vyprávění. Nešlo přestat. Tak silný je to příběh, barevný, plný všeho, co život přináší a to přesně v té správné míře. Nic nechybí, nic nepřebývá.
A i když se to nemá, tak závidím vám všem, které ten zážitek teprve čeká.
"Určité věci se nezapomínají. Zůstávají v nás."
Nejsem úplně objektivní hodnotící zejména, protože jsem Brňák a protože miluju vilu Tugendhat. Číst o tom, jak vznikala, bylo pro mě jak pohlazení po duši. On je příběh rodiny Landauerů jiný než Tugendhatů, ale je napsaný velice čtivě a emotivně. Užívala jsem si každou stránku. Glasraum je skvostné místo a dá se říct, že tam se nic špatného prostě ani stát nemohlo. Pulsuje mírumilovnou energií, kterou do něj vsadil architekt Miese van der Rohe, v knize pojmený Reiner von Abt, a jeho obyvatelé. Za celé roky, kdy Němci a posléze komunisti zničili desítky kulturních památek, se vile podařilo do značné míry uchovat svou noblesu a dokonce mnoho jako zázrakem zrekonstruovat v novém tisíciletí do téměř původní podoby. Vřele doporučuju učinit ten krok a rezervovat si vstupenky na půl roku dopředu. Nechte se tím místem očarovat a pak znovu knihu přečtěte, to je pak krásný zážitek povýšený na skutečný prožitek.
V jednom místě si autor spletl ulice Drobného a Dobrovského. Brňák se na chvíli zarazí, jiný si nevšimne. Cítím v tom to obrovské "doma"...
Již dlouho jsem se na tuto knihu chystala a popohnala mě čtenářská výzva (od autora jsem ještě nic nečetla).
Výborné čtení, dala jsem ji za dva dny (pravda - o dovolené).
Vřele doporučuji :-)))
Spolu s Pádem nejlepší Mawerův román.Inspirovaný příběhem slavné brněnské vily a volně i osudy jejích obyvatel.Román klasicky vystavěný a zdařilý.
Základní esencí knihy je, že autor zasadil smyšlený příběh do reálného prostoru, který tak funguje jako pojítko lidských osudů napříč desetiletími. Podobných údělů bychom v životě a literatuře našli spousty, ale jen právě tyto se nám zhmotňují v brněnské vile natolik přesvědčivě, že bychom mohli snadno uvěřit v jejich skutečnost.
Dala jsem 5*, viděla jsem vilu, k tomu strhující příběh, ale ....
pak jsem si přečetla rozhovor s dcerou původní majitelky vily Tugendhat, která je v šoku z obsahu knihy s tím, že spousta lidí parazituje na její rodině, na vile. Kniha tak vrhá špatné světlo na otce i matku, skutečnost byla jiná. Nutno dodat, že autor na začátku knihy upozorňuje, že jde o fikci.
Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli mě baví vlastně samotný příběh vily, nebo vlastní životy hrdinů. Pokaždý převážilo něco jiného. Vykoupení nevěry za onyxovou zeď se mi vrylo do paměti. Nakonec mě to vtáhlo a spíš se ve mě uchoval tak silný odpor vůči hlavnímu hrdinovi, který pro vlastní pýchu a sobeckost nemohl rozhodnout, která žena je pro něj ta pravá. Autorovi se povedlo zachytit, že je mnoho podob lásky. I láska k místu a domu jako něčemu z dob dávných vzpomínek.
Z knihy mám dost rozporuplné pocity. Začátek se hodně táhl, skrz pro mě nezajímavé, zdlouhavé popisy. Když jsem se dostala do fáze, kde už se děj týkal převážně soukromého života hlavních hrdinů, příběh mě vtáhl. Co jsem ale nečekala je to, že ke konci, kdy se přetočili hlavní hrdinové, mě zase přestával zajímat. Za sebe nemůžu hodnotit lépe než průměrně
Zpočátku jsem se nemohla začíst, knížku jsem odložila, ale po měsíci mi to nedalo, opět jsem ji otevřela a po prokousání se začátkem mě kniha začala velmi bavit. Osud vily a Skleněného pokoje mě velmi zaujal, že jsem si na internetu hledala další informace i fotografie a přemýšlím, že bych se tam časem ráda vypravila podívat.
Kniha, ke které jsem se nevím proč nemohla roky dokopat, i když na mě čekala v knihovně. Byla jsem nadšená z popisu a stavby domu. Příběh se mi líbil, občas mě v ději šokovala surovost života, ale znovu číst knihu nebudu.
Výborná kniha - skvěle napsaná, živá, čte se jedním dechem, i když čtenář tuší, k čemu se asi schyluje, nejde o předvidatelný příběh. Charaktery hlavních postav i jejich vzájemné vztahy jsou popsány neuvěřitelně živě, uvěřitelně a přirozeně. Rozhodně si knihu přečtěte.
Štítky knihy
Brno architektura zfilmováno první republika, 1918-1938 vila Tugendhat Protektorát Čechy a Morava podle skutečných událostíAutorovy další knížky
2013 | Skleněný pokoj |
2010 | Mendelův trpaslík |
2012 | Dívka, která spadla z nebe |
2018 | Pražské jaro |
2013 | Pád |
Komentář kap66 pode mnou mi úplně mluví z duše. Knihu jsem četla před několika lety, a protože můj celkový konečný dojem z četby byl negativní a já jsem nechtěla psát odrazující komentář, raději jsem se komentování zdržela. Po letech jsem si ale řekla, že můj názor možná někomu poslouží, aniž by ho nutně od čtení odradil.
Takže klady: Kniha je napsána opravdu čtivě a kdyby pro nic jiného, tak pro to, že mě donutila se zajet podívat na Tugendhat na vlastní oči, ji stálo za to přečíst. Je to opravdu moc krásný dům.
A zápory: Ta milostná, potažmo erotická linka, včetně toho předpokladu „latentní lesbické strunky v každé ženě“ (jak píše kap66), mi v téhle knize ukrutně lezla na nervy a vadila natolik, že mi to čtení úplně znechutila (ačkoli jinak rozhodně nejsem prudérní). Přišlo mi to laciné, uměle naroubované na příběh jen kvůli „zatraktivnění“, takové skoro bulvární a hlavně úplně zbytečné. Prostě mi to v téhle knize nesedělo.
Tolik tedy můj dojem z četby, který nebyl úplně nejlepší. Nikoho ovšem neodrazuji, naopak. Myslím si, že tohle je klasický příklad knihy, na kterou si každý musí udělat názor sám.