Skleník
Karel Václav Rais
Půvabná povídka z konce 19. století vypráví s lehkou nadsázkou o problému mladé novomanželky na malém českém městě.
Přidat komentář
Četla jsem kdysi u babičky a pamatovala jsem si knedlíky s hrušicemi, mňam. A když jsem tenhle malinký skvost našla v Knihách do vlaku, byla hned moje. Budu muset najít nějakou na výměnu.
Vynikající povídka! Vždycky si vzpomenu na mou prababičku (kterou jsem ovšem nezažil), ta výstavní skleník měla, a na mou babičku, která měla trojdílnou kredenc, a - světe div se - obé je stále ještě funkční!
Staré časy nám jsou dost často podávány jako ideální doba, kdy si byli lidé tak nějak bližší. Ale tento ideál má dost trhlin a tady je popsáno členění do "kastovního systému", závist a přetvářka. Je přítomná ale i světlá strana, mladí novomanželé, kteří nechtějí přijmout způsoby horních vrstev ... a pomůže jim v tom obyčejná/neobyčejná kredenc.
Vtipná a čtivá povídka, autor humornou formou kritizuje maloměšťáctví a závist mezi "honorací" malého města, podle ilustrací z mého vydání se předlohou zřejmě stala Sobotka. Aktuální v každé době.
Kniha o maloměšťáctví, o tom, jak může malicherné okolí škodit spokojenému páru. Kdo nemá skleník (zasklenou polici), není přijat mezi společenskou smetánku. Mladý pár si z ostatních lidí nechce nic dělat, ale společenský tlak je nepříjemný. Je otázka, kolik z tohoto díla je dnes aktuální, zda-li jsme se změnili, či ne.
Žádná tragédie to není, rozuzlení je vtipné.
Skleník mi doporučila i darovala babička, ale trvalo mi asi pět let, než jsem se odhodlala ke čtení, ale stálo to za to. (Není to žádná bezvýchodná tragédie jako Kalibův zločin.) Jako k odpočinkovému letnímu čtení se ke Skleníku jistě brzy vrátím.
3. kniha v krátké době, kde si nevím rady, jak se poprat s příběhem. Jak se lidi k sobě chovají v té době minulé.
Bohužel, když se nad tím ale člověk zamyslí; dnes jsme k sobě možná více upřímní (až to bolí) a pokrytečtí jiným způsobem než v těchto knihách popsáno jest.
♥
Nadčasové a pořád ještě aktuální. Mladá, slušná a nepříliš majetná žena se nastěhuje k novomanželovi. Místní drbny okukují její nábytek a výbavu . Podle toho ji společensky zařadí. Tohle znám osobně. Znám fifleny, které mají na sobě značkové hadry ale v hlavě slámu a ještě pokálenou a jsou oblétávané a jsou tu lidé, skromní, vzdělaní a ochotní pomoc a ti jsou přehlíženi. Protože to podstatné je očím neviditelné.
Neskutečně aktuální - klasická ukázka maloměšťáctví a opovržení v hlavní roli. A proč? Kvůli skříni. :-)
Moc pěkné! Aneb příběh o tom, co řeší lidé, kteří nemají skutečně starosti a co všechno se dokáže stát stredobodem jejích vesmíru- tady je to kus nábytku, ale můžem si dosadit téměř jakoukoliv 'malichernost'. Krásná satira, doporučuji :-)
Nenápadný příběh, který vtipně charakterizuje maloměstské prostředí. Televizní adaptace (http://www.csfd.cz/film/275786-sklenik/prehled/) je podobně zdařilá.
Knížečka na mě nedávno koukala v knihovně ještě po babičce - a musím říct, že ač jsem se vytrvale bránila jakýmkoli formám ženských románů, tuhle tu knížku jsem otevřela a přečetla hned na zemi u knihovny a fakt byla moc milá - taková nečekaná návštěva, na kterou rádi vzpomínáme.
Hezky napsaná povídka o tom, jací lidé dokážou být docela zlí kvůli malichernostem. A lidé takoví byli, jsou a budou, bohužel. Snobství, pýcha, závist, zloba, pomlouvačství, tyto vlastnosti se ale nejvíc projevují na malém městě, a to dodnes, mám ten dojem. Ve velkém městě si lidé ostatních ani moc nevšímají a na vesnici bývají lidé prostší, více k sobě přátelští.
Tak takoví jsme byli! Nebo snad stále jsme?
Rais snad nejlépe z českých spisovatelů dokáže věrně postihnout realitu života českého venkovského lidu konce 19. století. Přestože si v povídce Skleník bez servítek bere na paškál celou škálu směšných vlastností maloměstských obyvatel, je z povídky cítit, že je měl skutečně rád.
Tuto relativně hutně napsanou povídku doporučuji i čtenářům, kteří zrovna neholdují klasice, ale mají rádi humor a satiru.
Oddechová kniha, která hezky vykresluje maloměšťáckou společnost, závist, předsudky a hodnocení lidí dle výše majetku a postavení. Paní pojezdná se s s touto společností vyrovnala se ctí.
Mladý pan pojezdný si přivede do městečka svou novomanželku. Zdánlivě nic nestojí v cestě jejich štěstí, ovšem v městečku se začne proslýchat, že mladá dvojice nemá skleník. Nebyl to jen kus nábytku, ale znamení vážnosti a bohatství. Manželé napřed nechápou, co je jim bráno za zlé a pak z principu odmítají řešit tak malicherný problém. Jenže, není skleník, nejsou společenské styky
Autorovy další knížky
| 1972 |  Cestička k domovu: výbor povídek a básní |
| 2010 |  Kalibův zločin |
| 1965 | Zapadlí vlastenci |
| 1974 | Z křišťálové studánky |
| 1961 | Výminkáři |
I přes své "stáří" je příběh neuvěřitelně dobový.