Sklepní práce
Egon Bondy (p)
Misantropicky podbarvená mozaika filozofických úvah, naturalistických popisů a hospodského folklóru. Vypravěč se stylizuje do polohy intelektuálského vandráka potloukajícího se po hospodách - hlavním námětem knihy je lidská bída, jejímž zosobněním je vypravěč sám.
Přidat komentář
bylo to napůl filozoficko-politologický zamyšlení a napůl jenom prochlastaný storky fyzicky i psychicky nemocnýho pražskýho frajera, což byla kombinace která mi teda naprosto učarovala
Rodit děti do světa, v němž je možno doufati v pohyb k lepšímu, je psychologicky pochopitelné. Je to prostě normálně biologické a i když normální biologičnost je blbá jako štoudev, přece ještě není aspoň perverzní, nebo lépe, aspoň ne jenom perverzní. Ale rodit děti do světa, o němž zřetelně vím, že bude čím dál horším a krutějším peklem, rodit děti, o jejichž budoucím osudu nemohu, byť bych byl sebevětším fantastou, předpokládat nic víc, než že budou stejnými bezprávnými otroky, jako jsem já sám (ne-li ještě ubožejší, i když budou mít televizi i na náramkových hodinkách) - to je možno označit jediným způsobem: že je to perverzní v tom nejhorším slova smyslu. Tady žádné omlouvání se biologičnem a přirozenými biologickými pudy tzv. rodičovskými nepomůže: neboť prohlašuje-li člověk o sobě, že je něco lepšího, tj. morálnějšího a rozumnějšího než zvíře, pak musí umět prokázat svou etiku i rozum právě proti duchaprázdnému biologičnu. Nedokáže-li to, pak nemá právo chtít se považovat za něco či někoho kvalitativně odlišného od slanečka.
A proto koukám s takovým zájmem na ty děti za mříží hospodského okénka a na jejich rodiče konstatující v šenku u piva, že ten život holt stojí za vyliž prdel.
Ovšem - věc má svoji úděsnou absurdní logiku a konsekvenci. Rodiče, kteří v zájmu všeobecného blahobytu budují nejen zbrojní fabriky, ale i mamutí podniky na „průmyslovou výrobu živočišných produktů“, o nichž se vychloubají, že v nich kuře za týden po vylíhnutí má už kilo a jde pod nůž, prase pak za pár neděl atd. atd., pyšní se tím, že vypěstovali kuřata bez peří, čímž ubylo práce s oškubáváním atd. atd., tito rodiče nevědomky zaujímají stejný poměr k lidem, a tak i k vlastním dětem: plodí je pro smrt, aniž by jim byli s to zaručit aspoň normální průběh životního cyklu, plodí je jen jako tu drůbež a dobytek pouze pro sešrotování v mašině „vyspělé společnosti“, jíž nelze uniknout a jejíž mír je stejně zhovadilý a stejné utrpení přinášející jako její válka, plodí je jako automaty, bez zamyšlení nad jejich skutečným osudem, jen tak pro nic za nic, jen aby se pingl házel, jen aby mašina měla co šrotovat, neboť při nedostatku lidského šrotovacího materiálu, by se nám chudák mohla porouchat a blahobyt by byl ohrožen.
Rodiče milující něžně svoje dětičky klidně participují - aktivně nebo pasivně, ale všichni ze všech sil - na zabíjení jiných lidí (čím dále od nás samotných, tím ovšem lépe, a když už to musí být blízko nás samotných, tak v separaci koncentračních táborů, abychom na to neviděli) a naprosto bezmyšlenkovitě připravují k témuž i svoje milované potomky, neboť ve své láskyplnosti vůči nim si ani na chvíli nepřipustí, že i tito jejich potomci se stanou obětí zabíjení, - a to, že se stanou nutně a v každém případě nástrojem zabíjení, to milujícím rodičům je už jaksi fuk.
Protože nejsem žádný idiot, je mi to taky fuk.
Protože pak jsem básníkem, musím veškerou poezii, svoji nevyjímaje, považovat tedy jen za faleš a pokrytectví. A v tomto vědomí nemůže člověk žít. Nezblázní-li se, musí spáchat sebevraždu. V tomto punktu mě žádná petřínská vědma neokecá.
(Egon Bondy: Sklepní práce. Olomouc: Votobia, 1997)
Jakýs takýs děj, kde hlavní hrdina jde po Petříně, setká se s věštkyní, jde do hospody, z hospody domů, zas zpátky, pak do opery... Ale ty úvahy stojí za to, pokud máte chuť se tím prokousávat.
První ucelená Bondyho próza ze začátku 70. let. Musím říct, že je dost náročná, a to hlavně svou chaotičností. Chvíli je vidět náznak příběhu, posléze ale jde o přepis Bondyho myšlenek či zprostředkované podání historie pohnutého života první poloviny 20. století. Celkově ale už prosvítá typický Bondy a jeho stání stranou, plynutí a nahovnoismus.
"nepotřebuje nikdo rentgen, aby viděl, že každý z nich má místo páteře devětkrát nalomenou hřídel a po ksichtech jim poznáš, že je to banda podvodníků, denunciantů, zlodějů, kolaborantů a všeho kromě poctivosti schopných individuí. A užívám-li slov příliš sprostých pro intelektuální konverzaci, tedy za a) já s vámi vůbec nekonverzuji, za b) dokažte mi jediným ověřitelným dokladem, že vám křivdu činím."
Tak tohle je opravdu dosti bizarní dílko. Bez ladu a skladu, byť asi chronologicky řazené, prolínají se v něm originální filosofické a socio-politické úvahy, hospodské příhody, brutální realita s jakýmsi fantazijním světem - výplodem autorova básnického ducha. Bondy je zjevně bystrý pozorovatel, člověk mimořádného rozhledu a vzdělání a originální myslitel, avšak tato kniha je poněkud chaotickou mozaikou útržkovitých příhod a nápadů, která jako by vedla odnikud nikam. Je však také možné, že mi chybí širší kontext autorova díla a životních okolností. Bondyho sarkasmus a zášť k nesmyslnému bytí a trápení stejně jako jeho vzdor vůči Bohu, před nímž se odmítá sklonit jen proto, že je mocnější, jsou mi pochopitelné a v mnohém i blízké, ačkoli asi nejsem tak radikální a (alepoň zatím?) jsem nedospěl k takovému životnímu pesimismu (nebo z něj již naopak vybřednul). Každopádně stojí za přečtení, ať už pro svéráznou poetiku nebo stejně neotřelé filosofické myšlenky.
„Jsem starý! Víš ty vůbec, co to znamená? Jsem nesmazatelně poznamenán mučidly, které blbci nazývají blahem života, a mám zodpovědnost za tato krvavá poznamenání a vykroucení údů, zodpovědnost ne před nějakým svým svědomím, na něž bych klidně sral, ale před mučiteli a budoucími mučenými. Jsem starý a přestal bych být sám sebou, kdybych z tohoto utrpení vyšel nelegitimně.
Že jsem nic nedokázal? To vím. Že bych něco dokázal, kdybych přestal být sám sebou a začal znova, to je však úplná nepravda. To musí začít a snažit se někdo úplně nový – a ten bude končit stejně jako já, to jest jako všichni lidé. A bude-li ti chtít někdo vykládat něco opačného, tak si to čtyřikrát promysli.“
Obrátil jsem se a klopýtal pryč. Ještě jednou jsem se zastavil a vykřikl v pláči: „Jsem starý. Ano, jsem proto unavený. Kdybys byla přišla před deseti lety, byl bych ti uvěřil. Teď však vím, že nemáš pravdu! Bohužel! Ty si jen myslíš, že jsi dívka, která hledá Egona Bondyho! Hledáš, jak uprchnout, a já už prchat nechci a nebudu. Budeš-li mít to neštěstí, že nezestárněš, pak budeš stále jenom prchat. A to je nejhorší trápení, co znám. Mohla bys mi věřit, před smrtí říkají aspoň takoví lidé, jako já, pravdu!"
Autorovy další knížky
| 2007 |  Bratři Ramazovi |
| 1991 | Invalidní sourozenci |
| 1997 | Cybercomics |
| 2006 | Šaman |
| 2006 | Buddha |
První setkání s panem Bondym a upřímně.. asi to nebude nic pro mě. V knize je spousta dobrých myšlenek, ale také hodně zdlouhavých a náročných pasáží, ze kterých mě až bolela hlava. Navíc musím upřímně uznat, že na některé části je má jazyková zásoba krátká a textu jsem tedy nejspíš ani správně neporozuměla. Jako ukázka díla od autora dobrý, ale moje oblíbená kniha to nebude.
"Máme neodolatelné nutkání vlézti do prdele a tím se domnívat, že jsme nejlíp v skrytu a v bezpečí."
"Rodit děti do světa, o němž zřetelně vím, že bude čím dál horším a krutějším peklem, rodit děti, o jejichž budoucím osudu nemohu, byť bych byl sebevětším fantastou, předpokládat nic víc, než že budou stejnými bezprávnými otroky, jako jsem já sám (ne-li ještě ubožejší, i když budou mít televizi i na náramkových hodinkách) - to je možno označit jediným způsobem: že je to perverzní v tom nejhorším slova smyslu."
"Budeš-li mít to neštěstí, že nezestárneš, pak budeš stále jenom prchat."