Škola hry na kytaru pro začátečníky
Jiří Jirmal
Škola hry na kytaru pro začátečníky Jiřího Jirmala se od svého prvního vydání před třiceti lety stala jednoznačně nejužívanějším pedagogickým materiálem pro výuku kytarové hry. Na základě kombinací technických cvičení a skladeb hudebního klasicizmu probírá všechny základní technické postupy nutné pro zvládnutí tzv. klasické hry na kytaru. Důsledná je rovněž i hudebně-teoretická průprava, najdeme zde i přehled akordů v kontextu jednotlivých tónin.... celý text
Přidat komentář
Stojí poslušně v koutě mého pokoje a zpoza svého obalu na mne upírá svůj vyčítavý pohled: vyzývá mne k tomu, abych ji zase vzala do rukou a pomazlila se s ní. Dobře vím, jak moc touží po tom, rozehrát své struny a znít prostorem, tak, jak to umí jen ona. Ale cosi mi v tom vždy zabrání, podivný ostych a strach, snad ta věčná touha po dokonalé souhře... Už téměř třicet let mi dělá společnost, moje dřevěná láska, moje španělka s malým š.
Učila jsem se na ni hrát poměrně pozdě, až ve svých 13 letech, přičemž celé to zanícení trvalo pouhé dva roky, ale s těmi základy si bohatě vystačím dodnes. Podobné znalosti totiž člověk už z hlavy nevygumuje: jakmile si je jednou osvojí, přejdou mu do krve, ani neví jak, a pak už se jenom veze. A tak jsem zpívala u táboráků: rozumělo se samo sebou, že vytáhnu kytaru a hned začne jízda, k ohni zpěv patří a bez kytary to nikdy není ono.
Tohle znají všichni: Motgomery, Dívka s vlasem medovým, Řekni, kde ty kytky jsou, Buráky, Japonečka, Rosa na kolejích... je jich spousta: prostě základy trampské klasiky, odvar, který zvládne každý začátečník, jenž umí akordy C, D, E, A, G a další.
Skoro třicet let... Ona se mnou dospívala a stárla, parťák do pohody i nepohody... Zažila se mnou mnohé: chvíle, kdy se hřála na výsluní a užívala si své slávy, kdy jsem ji brala do společnosti, kdy hrála jak o život a šla z ruky do ruky, jakmile se sešlo muzikantů vícero... a časy, kdy se na ni v koutě jen prášilo, jako třeba teď. To nad ní mi tekly potoky slz, když jsem se trápila... u ní jsem se naplno vztekala a zlobila tak, až mne svou prasklou strunou kolikrát švihla přes obličej, a její nekonečné ladění mne dovádělo k zuřivosti... Vedle ní jsem se smála, snila s otevřenýma očima, zpívala s vervou z plných plic, abych vykřičela své štěstí... ale také jsem i demonstrativně mlčela...
Hraní je vášeň, ale i dřina, spojená s bolestí a odříkáním. Kdo chce hrát, musí si napřed na bříškách prstů levé ruky vytvořit pořádné mozoly, jinak se nedostane nikam. A já hrála vždycky "až na dřeň", doslova až do krve, téměř do úplného sebezničení, dokud jsem si o kovové struny dočista nerozedřela kůži na palci pravé ruky. Došlo k tomu tolikrát... a stejně jsem si nedala pokoj a svou společnici jsem nikdy nevybavila strunami z nylonu, jež jsou sice vlídnější k ruce, nemají však tu úchvatnou akustiku.
Akorát že já svou milovanou španělku téměř zničila. Je to jejich prokletí, když stárnou, ty křehké dřevěné dámy, přestože je hýčkáme v sametových pouzdrech a opatrně je přenášíme na vlastních bedrech, nebo jimi jen tak přehazujeme z ruky do ruky. Je to cena za jejich zvuk, jímž nás obdarovávají: u táborových ohňů "teplem roztávají", lak puká, praská a deformuje se jim "krční páteř". To pak s nimi bývá těžké pořízení, poněvadž se "vychýlí ze své osy"... a nastává jejich nevyhnutelný konec: struny od hmatníku najednou "odstávají" v tak nepřirozené výši, že nejdou zmáčknout... a milá společnice je najednou zcela k ničemu. Protože nikdo, ani ten sebelepší interpret, nevydrží dostatečně dlouho vyvíjet takový křečovitý tlak: je to nesnesitelné.
A já té své "dřevěné lady" tedy dávala pořádně do těla, rozhodně jsem ji nijak nešetřila, kolikrát jsem do ní bušila jak divá... Asi největší nářez dostala, když jsem na ni instalovala jedny z nejsilnějších kovových strun, které existují, kvůli zvuku a z vlastní blbosti, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Moc jsem pro ni brečela, jak mi to pak bylo líto... ale do "starého dřeva" její cesta naštěstí nevedla - zjistila jsem, že je možné ji spravit. A tak dostala druhou šanci. Nebylo to nijak levné, ale operace se podařila: prošla dlouhou rekonvalescencí a nyní je zase připravena hrát.
A já věřím, že jednou najdu odvahu zase s něhou prohrábnout její vlásky, a znova zakusím ten zvláštní pocit souznění. Umím skutečně jen základy, znám i noty, a spoustu skladbiček z této knihy přehrávám zpaměti, což na určitou formu "muzikoterapie" bohatě stačí. Příručka "Škola hry na kytaru" mi dodnes slouží dobře, přestože je "léty značně opotřebená" a změnila konzistenci na salátovou. Ráda se k ní vracím a mohu ji jen doporučit: není vhodná pro samouky, hodí se do rukou spíše žákům, jimž nebude vadit cvičení pod vedením zkušeného učitele. Pokud chceme něco víc, tedy klasiku, bez not se rozhodně neobejdeme, a je dobré učebnici doplnit o další cvičebnice a případné zpěvníky.
S touto knihou jsem se setkala v pozdějším věku a nebyla pro mě nijak přínosná. Klasiku nemusím, hraji spíše k táboráku.
Pro samouky, co se s hudbou setkávají poprvé, je tahle kniha asi tak na koupení a na vyhození, ale pokud máte učitele, může být výborná, nic méně pro mě pouhých 250 vyhozených do kanálu.
Autorovy další knížky
1999 | Škola hry na kytaru pro začátečníky |
1993 | Základy kytarové techniky |
1999 | Cesty české kytary |
Jirmal není určen pro nauku hry k táboráku, prosím!!! To je klasická hra na kytaru (myslí se tím klasická španělská kytara s nylonovými strunami!!), kde jsou popsány úplné základy včetně správného stříhání nehtů, stoličky pod levou nohu, názvy části kytary, hra v polohách atd. Hrála jsem z ní n ZUŠ, základy perfektně předala, přehledná, krásné etudy a od poloviny již poměrně vyšší náročnost. Ještě doplním, že je potřeba umět noty!! Zde nejsou tabulátory, nebo akordové značky jako v Já, písničce!
Kdo chce hrát u táboráku, musí jinam ;-)