Škola hry na kytaru pro začátečníky přehled

21.02.2024

Jirmal není určen pro nauku hry k táboráku, prosím!!! To je klasická hra na kytaru (myslí se tím klasická španělská kytara s nylonovými strunami!!), kde jsou popsány úplné základy včetně správného stříhání nehtů, stoličky pod levou nohu, názvy části kytary, hra v polohách atd. Hrála jsem z ní n ZUŠ, základy perfektně předala, přehledná, krásné etudy a od poloviny již poměrně vyšší náročnost. Ještě doplním, že je potřeba umět noty!! Zde nejsou tabulátory, nebo akordové značky jako v Já, písničce!
Kdo chce hrát u táboráku, musí jinam ;-)

06.08.2022

Stojí poslušně v koutě mého pokoje a zpoza svého obalu na mne upírá svůj vyčítavý pohled: vyzývá mne k tomu, abych ji zase vzala do rukou a pomazlila se s ní. Dobře vím, jak moc touží po tom, rozehrát své struny a znít prostorem, tak, jak to umí jen ona. Ale cosi mi v tom vždy zabrání, podivný ostych a strach, snad ta věčná touha po dokonalé souhře... Už téměř třicet let mi dělá společnost, moje dřevěná láska, moje španělka s malým š.
Učila jsem se na ni hrát poměrně pozdě, až ve svých 13 letech, přičemž celé to zanícení trvalo pouhé dva roky, ale s těmi základy si bohatě vystačím dodnes. Podobné znalosti totiž člověk už z hlavy nevygumuje: jakmile si je jednou osvojí, přejdou mu do krve, ani neví jak, a pak už se jenom veze. A tak jsem zpívala u táboráků: rozumělo se samo sebou, že vytáhnu kytaru a hned začne jízda, k ohni zpěv patří a bez kytary to nikdy není ono.
Tohle znají všichni: Motgomery, Dívka s vlasem medovým, Řekni, kde ty kytky jsou, Buráky, Japonečka, Rosa na kolejích... je jich spousta: prostě základy trampské klasiky, odvar, který zvládne každý začátečník, jenž umí akordy C, D, E, A, G a další.
Skoro třicet let... Ona se mnou dospívala a stárla, parťák do pohody i nepohody... Zažila se mnou mnohé: chvíle, kdy se hřála na výsluní a užívala si své slávy, kdy jsem ji brala do společnosti, kdy hrála jak o život a šla z ruky do ruky, jakmile se sešlo muzikantů vícero... a časy, kdy se na ni v koutě jen prášilo, jako třeba teď. To nad ní mi tekly potoky slz, když jsem se trápila... u ní jsem se naplno vztekala a zlobila tak, až mne svou prasklou strunou kolikrát švihla přes obličej, a její nekonečné ladění mne dovádělo k zuřivosti... Vedle ní jsem se smála, snila s otevřenýma očima, zpívala s vervou z plných plic, abych vykřičela své štěstí... ale také jsem i demonstrativně mlčela...
Hraní je vášeň, ale i dřina, spojená s bolestí a odříkáním. Kdo chce hrát, musí si napřed na bříškách prstů levé ruky vytvořit pořádné mozoly, jinak se nedostane nikam. A já hrála vždycky "až na dřeň", doslova až do krve, téměř do úplného sebezničení, dokud jsem si o kovové struny dočista nerozedřela kůži na palci pravé ruky. Došlo k tomu tolikrát... a stejně jsem si nedala pokoj a svou společnici jsem nikdy nevybavila strunami z nylonu, jež jsou sice vlídnější k ruce, nemají však tu úchvatnou akustiku.
Akorát že já svou milovanou španělku téměř zničila. Je to jejich prokletí, když stárnou, ty křehké dřevěné dámy, přestože je hýčkáme v sametových pouzdrech a opatrně je přenášíme na vlastních bedrech, nebo jimi jen tak přehazujeme z ruky do ruky. Je to cena za jejich zvuk, jímž nás obdarovávají: u táborových ohňů "teplem roztávají", lak puká, praská a deformuje se jim "krční páteř". To pak s nimi bývá těžké pořízení, poněvadž se "vychýlí ze své osy"... a nastává jejich nevyhnutelný konec: struny od hmatníku najednou "odstávají" v tak nepřirozené výši, že nejdou zmáčknout... a milá společnice je najednou zcela k ničemu. Protože nikdo, ani ten sebelepší interpret, nevydrží dostatečně dlouho vyvíjet takový křečovitý tlak: je to nesnesitelné.
A já té své "dřevěné lady" tedy dávala pořádně do těla, rozhodně jsem ji nijak nešetřila, kolikrát jsem do ní bušila jak divá... Asi největší nářez dostala, když jsem na ni instalovala jedny z nejsilnějších kovových strun, které existují, kvůli zvuku a z vlastní blbosti, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Moc jsem pro ni brečela, jak mi to pak bylo líto... ale do "starého dřeva" její cesta naštěstí nevedla - zjistila jsem, že je možné ji spravit. A tak dostala druhou šanci. Nebylo to nijak levné, ale operace se podařila: prošla dlouhou rekonvalescencí a nyní je zase připravena hrát.
A já věřím, že jednou najdu odvahu zase s něhou prohrábnout její vlásky, a znova zakusím ten zvláštní pocit souznění. Umím skutečně jen základy, znám i noty, a spoustu skladbiček z této knihy přehrávám zpaměti, což na určitou formu "muzikoterapie" bohatě stačí. Příručka "Škola hry na kytaru" mi dodnes slouží dobře, přestože je "léty značně opotřebená" a změnila konzistenci na salátovou. Ráda se k ní vracím a mohu ji jen doporučit: není vhodná pro samouky, hodí se do rukou spíše žákům, jimž nebude vadit cvičení pod vedením zkušeného učitele. Pokud chceme něco víc, tedy klasiku, bez not se rozhodně neobejdeme, a je dobré učebnici doplnit o další cvičebnice a případné zpěvníky.