Škola noci

05.04.2022

Antologie začíná rozhovorem Eckermanna (Hovory s Goethem) s Goethem: E. poukazuje na to, že každý zná jen Shakespeara, avšak skvělých renesančních básníků bylo tehdy v Anglii mnohem víc. Goethe na to, že Shakespeare vskutku přečnívá, avšak kdybychom postavili Montblank na čistou rovinu, užasli bychom nad jeho výškou, mezi ostatními horami sice přečnívá, ale chápeme, odkud se zvednul. Anglické básníky vyzvedla doba rozkvětu Evropy v pokolumbovské době velkých objevů a cest. „Škola noci“ byl název tehdejšího okruhu spřízněných básníků, asi něco jako náš „Devětsil“ nebo jako spolek „Žaludečních realistů“ z Bolaňových „Divokých detektivů“ (haha, jestli tu knihu chcete brát vážně), zapátrejte v paměti a další básnické družiny vám určitě vytanou na mysli.
Když pominu své oblíbené Shakespearovy sonety, určitě bude mou oblíbenou v antologii „Poslední sbohem“ od Michaela Draytona. Drayton byl Shakespearův přítel a prý jeden z nejuniverzálnějších alžbětinských básníků. Jistě, byli i dokonalejší veršotepci než W.S., ale jak napsal F.X. Šalda: „Shakespeare žije proto tak intenzívně, že nám dává možnost dotvářeti ho, domýšleti ho, spolupracovati s ním. Požár, který rozdmýchává požár jiný. Dílo může žíti tak dobře svými takzvanými vadami jako takzvanými přednostmi...“
Hronova antologie není rozsáhlá, je přehledná a bude se vám dobře číst. Je svědectvím o šťastné době, dozajista šťastnější než je ta dnešní, plná nejistot.