Slavná románská filmová klasika
Ondřej Slanina
Italská a francouzská kinematografie patří k evropskému filmovému dědictví a pro mnohé obě románské kinematografie znamenají velké zážitky a často i krásné vzpomínky. Samozřejmě, že o obou kinematografiích vznikaly publikace, ale jsou často zatížené dobou svého vzniku i skutečností, že o nich psali autoři, kteří tyto země nikdy ani nenavštívili. A proto vydáváme průvodce románskou kinematografií, která pamětníky těchto filmů potěší a snad i navnadí nové diváky více než osmdesátky vybraných filmů románských kinematografií, jež jsou v podstatě spojenou nádobou. Většina klasických filmů obou zemí totiž vznikla ve vzájemné spolupráci. Tato publikace bude vaším spolehlivým společníkem na cestě po objevování obou klasických evropských kinematografií, které nosí mnozí z nás ve svých srdcích. Kniha je barevná s množstvím barevných a černobílých fotografií a s dvojicí krásných ilustrací suchou jehlou od Tomáše Hřivnáče znázorňujících Jeana Paula Belmonda a Pierra Richarda.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
2013 | Slavná česká filmová klasika |
2018 | Poutník světem fantazie |
2011 | Slavná světová filmová klasika |
2016 | Česká animovaná klasika |
2012 | Výkladový slovník exotických materiálů |
Počíst si o francouzských a italských filmech není špatný nápad. Já bych vybírala jinak, ale vkus je subjektivní, takže o tom mluvit nebudu.
Co ale zmínit musím je, že už jsem dlouho neměla v ruce něco tak špatně napsaného. Nejde jen o obrovské množství různých překlepů, chybějících písmen a někdy i hrubek (korektorka Lenka Klecánová by se měla velice stydět), ale o kostrbaté věty typu:
'Jeden z nejlepších filmařů současnosti Jean Pierre Jeneut (sic!) při natočení filmu Příliš dlouhé zásnuby velmi poctivě pracoval s retrospektivou a filmaři v Nedotknutelných sice takovou potřebu přímo nemají, ale v jedné scéně, kdy je třeba lámat chleba ukáží nebývalé množství invence, které sice běžný divák nepostřehne, ale jako filmař je musím ocenit.' - Běžný divák nepostřehne a zde se nedočte, takže běžným divákem zůstane. Co se dá dělat.
'Film je to každopádně velmi silný a pro lidi, kteří si nedávají do knih jako záložky víčko od masové konzervy budou závěrečné obrazy příjemné asi jako švihnutí prknem po zátylku.' - Co tím chce básník říci?
'Je to Giovanniho hlavní motiv v jeho filmové tvorbě, a pokud přežijete vlastní smrt, kdy máte skončit pod gilotinou, je docela logické, že se pak ozýváte, aby se už nic takového nestalo.' - To vypadá zajímavě, možnost dozvědět se něco o režiséru Giovannim, který asi běžnému českému čtenáři není příliš povědomý. U zmíněného filmu (Černý talár pro vraha) už toho ale více není, čtenář, který touží vědět, jak to bylo s Giovannim a trestem smrti, dojde uspokojení až o dvacet stránek dál, u režisérova dalšího filmu (Dva muži ve městě).
Také jsou tu autorovy různé osobní postřehy:
'Já v té době kamarádil s dívkou, která se začala chovat jako Amélie. Roztomilé? Ve skutečnosti je to peklo, milí čtenáři.' - To je vše. Hm, tak jo.
'I z toho důvodu budou cinefilové vždy stranit Godardovi před Truffautem, a to je přesně ta hloupá intelektuálská chyba.' - Ptal se všech cinefilů?
'Potíž je ale pochopitelně v tom, že filmoví kritici mají zřídka smysl pro humor.' - Těžko posoudit. Na Kamila Filu to pravděpodobně sedí.
Nějaké zajímavé informace se tu dají najít, otázka je, nakolik se jim dá věřit. Na dvou (!) místech je zmíněno, že Romy Schneider a Alain Delon byli manželé a že Schneider zažádala o rozvod poté, co se jí zdálo, že Delon je v příliš úzkém styku s jistým režisérem. Je známým faktem, že se nikdy nevzali (čehož Delon ve stáří údajně litoval) a že snad jejich bouřlivou romanci opustil dopisem. Na jiném místě je zmíněno, že Schneider pocházela z herecké rodiny, otec i babička se profesi věnovali. Ani zmínka o její matce, o které legenda praví, že byla oblíbenou herečkou Hitlera. Nicméně se asi čtyřikrát dočteme, že dcera Jeana Gabina pracovala jako skriptka, takže to bude důležitá a nejspíš pravdivá informace.
U filmu Tři muži na zabití je na jedné stránce jednou správně uvedeno Dalila Di Lazzaro a jednou Dalida Di Lazuro.
Hlášky z Veselých Velikonoc by potěšily, ale jsou přepsány z jiného dabingu, ne toho, který je v ČR natolik oblíbený, jinak si to nedokážu vysvětlit. 'Jak přežité' nemůže nahradit 'smutné dědictví minulého režimu'.
Mrzí mě, že musím být tak kritická, ale ač je kniha vytištěna na luxusním křídovém papíře, je dost obtížně čitelná.