Slavnosti sněženek
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/170063/bmid_slavnosti-snezenek-ZmS-170063.jpg
4
529
529
Nezkrácená sbírka Hrabalových povídek o Kersku a jeho svérázných obyvatelích. Povídky o lidech, kteří si uchovali pohled první lásky na tento svět i na často nelehký život. Lidé z Hrabalových podobenek jsou obyčejní venkované z oblasti Kerska, kam se autor vrátil do krajiny svého mládí, aby psal a psal. Toto vydání vychází z autorem zamýšleného souboru, který v nezkrácené a necenzurované podobě poprvé vyšel až jako součást Sebraných spisů Bohumila Hrabala v roce 1993.... celý text
Přidat komentář
Musím přiznat, že to nebyl zrovna můj šálek čaje, ale našlo se v knize i pár povídek, které mě bavilo číst. Naprosto nejlepší pro mě byla povídka ,,Maminčiny oči'' a pak ,,Leli'' a nakonec asi ta nejznámější ,,Hostina''. Nakonec jsem rád, že jsem si knihu přečetl.
Velmi mě ovlinil film Jiřího Menzela. Ten jsem viděla jako první. Pak až se mi do ruky dostala kniha. Neměla jsem ani ponětí,že jde knihu povídkovou. Hrabal psal dost osobitým stylem. Ta jeho dlouhá souvětí stojí za to a když říkám dlouhá, tak jsou opravdu dlouhá. O obyvatelích Kerska dokázal psát lehce a nenuceně. Nicméně tu zmiňovanou poetiku mu vdechl nebo spíše vypíchl právě až Jiří Menzel.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Musím říct, že jsem dost zklamaný. Film miluju, ale jako povídky to bylo dost depresivní a dost to postrádalo humor. Teda, nemůžu říct, že ba tu nebyla jediná vtipná povídka, ale tem kde se u filmu pokaždé usměju, tady bylo prázdno. Nechci kritizovat, protože Hrabal byl určitě skvělý spisovatel, dokáže vše pěkně podat, ale u piva s kamarády určitě slýchávám lepší historky. Jen je vydat já, tak po nich neštěkne ani pes.
Pokud se ke knize dostanete jen díky filmu, na film zapomeňte, nebo vám to opravdu zkazí požitek.
Film je už notoricky známý. Ale i samotná knížka je prostě výborná. Citlivě a vtipně ztvárněné příběhy každodenního života mnoha obyčejných lidiček z Hrabalem milovaného Kerska. To celé napsáno nádherným poetickým jazykem a zároveň s velkým citem ke kráse okolní přírody. Nelze než doporučit.
Po nespočetném zhlédnutí Menzelova skvělého filmu a nedávné návštěvě Kerska, včetně zastávky u Hrabalovy chaty a obědě v Hájence, jsem dostala chuť se s touhle klasikou seznámit i v její originální podobě a byla to vážně nádhera. Z knížky na mě kromě jedinečné atmosféry kerských alejí provoněné borovicemi polesí čišela i Hrabalova životní moudrost, pokora, láska k lidem a k přírodě, nadhled a smysl pro humor.
Kapitola Maminčiny oči, která se stejně jako pár dalších ve filmu neobjevila, mě dojala jako už dlouho nic.
Hrabalovy povídky o postavičkách a jejich životě v jeho milovaném Kersku, které jsou vtipné, místy tragické, ovšem všechny psány s tak velkou láskou. Střídající se zde jeho nálady radosti a smutku, štěstí a tragédie. Hrabal byl mistr jazyka, který uměl nádherně popsat obyčejné věci v životě tak krásně až i např. z obyčejného posezení v hospodě u piva, stvořil poetické dílo. A všechny ty "obyčejné" místní figurky, zahrádkáře, hasiče, myslivce, umělce, alkoholiky, zemědělce dokázal tak neskutečně živě vypodobnit. Podle mého názoru nejlepší povídka v této sbírce jsou Maminčiny oči. Toto je prostě kniha o životě.
Krása Hrabalova jazyka je nepopiratelná. Některé z povídek jsou geniální a řezal jsem se u nich smíchy (mj. Na zahrádce). A stejně jako u Postřižin střídají stránky plné vtipu a uvolněné nálady ty smutné, vážné i drsné. Překvapila mě také až bradburyovská ve sbírce se vyjímající povídka Maminčiny oči. Tematicky mi ale Slavnosti sněženek moc nesednou, sbírka všelikerých postaviček Kerska a jeho okolí pobaví, ale jako celek to pro mě nebylo úplně nosné.
Autorův návrat do rodiště v němž se nenarodil, k nepokrevním sourozencům vlastní duše. Kdo jiný by měl naplnit ono křesťanské "všichni lidé bratry jsou" než On? Ač jsem ducha veskrze racionálního, Hrabalova poetika mě vždy dostane. Vřele doporučuji.
Kdo by neznal od Hrabala toto skvostné dílko. Jak ho známe, je popsáno vše co život dává. Od humoru po smutek, lásku, porozumění nebo jen ponaučení. Díky zfilmování si myslím, že je toto dílo nesmrtelné.
Vršení v lepším případě banálních, v horším přímo patetických zápletek, které postrádají překvapivé či alespoň trochu originální vyústění. Vše končí buď smrtí nebo laciným morálním ponaučením. Povídky tak vyzní do ztracena, mnohdy čtenáře prvoplánově citově vydírají či se snaží za každou cenu dojmout. Něco tak fádního jsem dlouho nečetl. Na druhou stranu potěší jazyk a reflexe staré dobré české nátury a hospodské kultury. Celkově ale bída.
Pořád si nejsem stoprocentně jistá, jestli rozmotávání Hrabalova klubka - vtipnosti, krutosti, něhy, krásy, tragiky, řezničiny a poetiky – mám ráda, nebo se ho děsím. Asi obojí. Spíš mám ráda. A někdy mě to hodně děsí. Občas je toho na mě moc, a jindy se nemůžu nabažit. Právě v té provázanosti spočívá ale Hrabalova originalita a genialita, ne? A já, která vykřikuju, že realismus není pro mě to pravé, musím přece Hrabalovo pábení milovat; a taky že miluju. Naprostou většinou.
Moje dcera, citlivá duše, vzdálená od základní školy víc než desetiletí, má dodnes trauma z jedné hodiny literatury (moc nepřeháním): v jejich čítance někde na 2. stupni ZŠ byla povídka Maminčiny oči. Autoři čítanek, mějte slitování!
Slavnosti sněženek jsem začala číst před lety, ale asi po pěti stránkách jsem je odložila. Vůbec mě to nechytlo. Teď přišel jejich čas. Podle mě je to jedna z knih, do které musí člověk dozrát.
Melancholické, hořkosladké povídky o osudech několika bizarních lidí a zvířat.
Moje kafe, žádná třeskutá sranda, nádherná čeština, hořkosladké - prostě život.
Jedna z nejnádhernějších knih pana Hrabala. Roztomilý příběh o myslivcích a všech lidech z Kerska.
Je to kniha o vztahu k místu, vlasti, lidem, tradici. Laskavá kniha, směs příběhů a fantazií. Moc hezké čtení.
Určitě nejhezčí kniha od pana Hrabala, z těch které jsem přečetl. Nádherně popsané postavy a příběhy z Kerska.
Další pomník mé úcty ke klasickým spisovatelům padl. Hrabal je neskutečný packal a senilní trouba.
"Slavnosti Sněženek" jsou sborníkem povídek bez příběhu, naplněných žvatláním rádoby zajímavých postav a popisem všeho, co mě nezajímá. Žádná z povídek téměř vůbec neobsahuje příběh, nebo alespoň myšlenku. Paradoxně nejvíce vyčnívá a nějaký dojem zanechá povídka "Maminčiny oči", která těží z té nejlacinější formy bolestného sentimentu. Ale zpracovat ho takhle nenápaditě a klišovitě si dnes nedovolí snad ani sedmileté děcko při psaní slohu ve škole.
Nechápu, jak se tohle mohlo stát klasikou. Snad jen proto, že někdo rozhodl zařadit tenhle škvár do osnov a stádo poplatné myšlení, že co je slavné, musí být dobré, ho pojalo za klasiku. Pokud v tom někdo vidí minimálně "klasickou Hrabalovskou poetiku", nebo nějakou podobně vybájenou kokotinu, tak se nejspíš snažil mnohem více, než sám autor při psaní tohohle odpadu.
Část díla
Beatrice
Čekání na chleba
Hostina
Hostinec u Bernarda / Hostinec u Bernardýna
1975
Jeden dětský den
Autorovy další knížky
| 2000 | Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 | Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Milá knížečka o prostých věcech, o zcela obyčejných lidech a jejich každodenním životě a samozřejmě o Kersku. Působí to, že právě v takových obyčejných dojmech spatřoval Hrabal krásu, kterou zpracoval skutečně s citem.
Některé povídky byly humorné, některé smutné, ale s celkem jsem měl problém se ztotožnit. Způsob vyprávění ani obsah není bohužel úplně můj šálek kávy.