Slon na Zemplíně
Andrej Bán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424495/bmid_slon-na-zempline-jm3-424495.jpg
4
137
137
Česko má Mariusze Szczcygła a jeho Gottland. Upřímné svědectví o přítomnosti i minulosti našich slovenských sousedů napsal výjimečný reportér Andrej Bán. Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Reportér a fotograf Andrej Bán zná Slovensko jako vlastní dlaň. Třicet let brázdí jeho prašné i asfaltové cesty a při tom poznává lidi a jejich příběhy. V jeho textech je znát pozorné oko fotografa, v jeho fotografiích zas přesný postřeh výborného vyprávěče. Kniha Slon na Zemplíně je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Je to klikatá cesta z východu na západ, od Čierné nad Tisou po Bratislavu, a taky dlouhá pouť v čase, od Jánošíka, přes Jozefa Tisa, až po italskou mafii ´Ndranghetu a „naše lidi“, kteří si užívají výhod spojených se známostmi na nejvyšších místech. Reportáže z knihy Slon na Zemplíně jsou pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji možná ze všech nejméně. Andrej Bán, spoluzakladatel organizace Člověk v tísni za tuto knihu získal prestižní Cenu Nadace Tatra Banky za umění v kategorii literatura.... celý text
Přidat komentář
Chcete nahlédnout pod pokličku Slovenské nacionality? Tak vzhůru do této knihy. Skok přímo po hlavě. Odkud se vzala národní hrdost, co s Jánošíkem, osadami, Ficem, Mečiarem a Tisem? Za mne dost mrazivé čtení, vzhledem k ohlednutí za současným děním. Naši bratia, je mi smutno....
Road trip k východním hranicím Slovenska není žádným výletem ve stylu filmu Bezstarostné jízda s Peterem Fondou, ale tvrdým setkání s realitou vzdálených koutů této svébytné země. Autor postupně projíždí jednu obec za druhou a zastavuje se na krátká setkání s dějinami, které přesahují do dnešních dnů. Mnohá místa jsou již bolestivě bezvýznamná, ale dávají tušit, že zde bylo líp a nesou to velice těžce. Každé zastavení je však ve svém významu stejně důležité a dává nám možnost pochopit, proč je Slovensko stále nejenom naším v mnoha ohledech nejbližším sousedem, ale také důležitou zemí na mapě Evropy, která má stále světu co říct. A je dobré ji nepřehlížet.
Příběh plný bizarních událostí sesbíraných za 30 let na Slovensku... Celkem depresivní čtení. Knížku jsem často odkládal a přečetl mezi tím jinou. Nechce se mi věřit, že je to až tak zlé, a říkám si, jestli bych při cestách po ČR sesbíral něco podobného. Nevím. Každopádně stojí za přečtení.
Na pozadí právě proběhlých voleb na Slovensku a vítezství Fica a jeho Smeru, jsem si vzpomněla na tuto knihu, kterou jsem loni četla. Až neuvěřitelný popis šílené reality na slovenském venkově. To co Andrej Bán popisuje se zdá tak absurdní, že to nemůže být vůbec možné. Bohužel je. Velmi zajímavý a řekla bych, že i důležitý náhled do slovenské reality, ač očima jen jednoho novináře. Rozhodně doporučuji přečíst. Nyní můžeme jen držet Slovensku palce, aby nebylo ještě hůř.
Sú autori, ktorí vidia svet čiernobielo; Bán ho očividne vidí len čierno :-). Jeho Slovensko je drsné, skorumpované, bezprávne, absurdné, s rovnými a rovnejšími, so zlými a ešte horšími, s postavami a postavičkami, ktoré pôsobia, ako by patrili buď do väznice alebo do psychologickej či psychiatrickej ambulancie. Rada som sa s jeho pohľadom zoznámila, pre vyváženie mi tu však chýbala aj tá druhá strana; optimistickejšia, príjemnejšia, vľúdnejšia. Lebo aj taká je. Mimochodom, ako rodenú Zemplínčanku ma chvíľami bavilo a chvíľami štvalo Bánove videnie/vykreslenie Východu ako "divokého Východu". Byť Západniarkou či dokonca Češkou, asi by som sa napríklad do takých Michaloviec bála ísť obdobne ako do krajín tretieho sveta. Bánovi to však nevyčítam, má právo na svoj pohľad (a hlavne má relevantné argumenty pre svoj pohľad). Viac mi však prekážalo, že vážne kauzy (napríklad tú s poľnohospodármi alebo s ubitým Rómom) "prerieďuje" hlúpôstkami typu Jánošík či exot v Sečovciach. Ak už chcel pranierovať slovenskú temnotu, tak prosím naplno, nech to má dosah, nech to má efekt. Úvahy a kuriozity inokedy, inde.
Z tohohle reportážního výboru by se zdálo, že Slovensko je divoký východ, kde silou zbraní vládne mafie jménem Smer. Nemyslím si, že by to byla celá pravda, ale Bán si každopádně vybírá k zaznamenání temné stránky národního svérázu. Krom státem tolerovaného bezpráví také rasismus, úpadek regionů, poněkud nezdravý výběr národních hrdinů, mlčením přecházenou válečnou arizaci. Nikde jsem neviděla lásku k zemi jako takové, nějaké "ale na druhou stranu", náklonnost snad autor chová jen k některým jednotlivcům.
Nepříjemná, byť zajímavá kniha. Pro pochopení je dobré znát moderní slovenskou historii a politiku.
Při čtení knihy Andreje Bána jsem pocítil touhu znovu objevovat tu rozporuplnou zem. Znovu se podívat na místa, která znám. A podívat se tam, kde jsem ještě nebyl. Zatoužil jsem procestovat Slovensko se svým synem. Ukázat mu zem, která je momentálně jeho domovem. Nadchla mě myšlenka této roadmovie a jen doufám, že bude uskutečnitelná vzhledem k tomu, že co se momentálně děje.
Ne – kniha Slon na Zemplíně rozhodně není rozverný cestopis, díky kterému pocítíte touhu Slovensko okamžitě navštívit. Bánovo reportážní cesty se naopak brodí tím nejšpinavějším blátem. Pere se tu to nejšpinavější prádlo. A přesto ta kniha není depresivní. Je plná laskavých záblesků. Mezi řádky, i přímo v nich, bydlí milí lidé a dějí se tu věci dobré ba i pozitivní. Kniha je samozřejmě i plná smutku a zdánlivé beznaděje. Prostě – úhly pohledu. Správný novinář je má mít takto pestré. Protože pak začne být jednostranně nudný. Život je sice entropický – i ten na Slovensku, ale my už přeci víme (ehmm), že tento chaos je jen zdánlivý, a že hluboko v sobě ukrývá nadějné vyhlídky.
Knihu si určitě lépe užijí ti, kteří alespoň trochu slovenskou realitu znají. Lidé dnes sice díky sociálním sítím a internetu ví téměř vše o celém světě, ale já bohužel často ve svém okolí zjišťuji, že titíž lidé vůbec netuší, co se děje v jejich obci, natož kdesi na dalekém východě. A i přes momentální obrovskou česko-slovenskou kulturní integritu, cítím, jak se vytrácí znalost slovenštiny i potřeba o této zemi cokoliv vědět. Málokdo zná slovenskou politickou scénu, málokdo se zajímá o to, co tuto zemi momentálně trápí, případně v čem se jí daří. Příští rok to bude dvacet let, co se naše země rozdělily. Za dalších pár desetiletí už tu nebudou ani žádní „čechoslováci“. Zůstane jen sousední země, jejíž řeči budou lidé trochu víc rozumět.
Jezdím na Slovensko přes třicet let. Předpokládám, že další třicet jezdit budu. Považoval jsem tu zemi za svůj skutečný domov. Jsou věci, které mi nicota vzala, ale věřím, že desítky či stovky jiných najdu… Takže už se těším, až s Juniorem budeme konečně „on the Slovakia road“…
Pestrý a všímavý průjezd napříč Slovenskem, o kterém jsem, jak jsem se taky dozvěděl, věděl trapné minimum. A Bán na to jde celkem rafinovaně – všímá si spíš detailů, marginálií, periferie – z toho všeho však lze vyvodit celkem komplexní obraz slovenského národa, byť občas chybí spojitosti a hloubka.
Začátek knihy mi přišel vůbec nejsilnější. Východ Slovenska, v němž se snad kupí všechny neduhy líčené i později (z toho pramení taky jistá monotónnost). Je toho mnoho: vylidněné vesnice, absence služeb, spory s ostatními národnostmi/etniky, bezpáteřní podnikatelé, působení italské mafie, pofidérní nakládání s dotacemi, necitlivá péče o památkové bohatství atd. Celkově jde poznat, jak to vypadá v zemi, kde očividně naprosto selhává státní aparát, jak nedostatečné jsou jeho zásahy, jak státní místa obsazují akorát úplatkáři. Například u policie: strážníci sice nemají ani potřebné vybavení, aby mohli pronásledovat pytláky, jinde si však policisté svoji nadřazenost hýčkají násilím vůči Romům. A vůbec: péče o veřejný prostor je minimální. Musím říct, že jsem měl při četbě často otevřený mobil a hledal jsem si uvedené vesnice/města. Byl to smutný pohled, když na stránkách obce rozklikl okénko "Kulturní a společenské akce" a poté, co se po dvou minutách nic nenačetlo, mi bylo jasné, že se taky už nic nenačte. Však i měsíčník městského úřadu dokáže situaci vystihnout výstižně, když jelšavský dorostenecký fotbalový tým prohrál 7:0: "(...) Možná jen na omluvu tolik, že jsme nastoupili pouze v deseti a z toho byli dva brankáři." Zoufalost tohoto prostoru je rapidní i v tom, že zatímco třetina obyvatel nemá práci, někdo měl v plánu si koupit slona či zaplatit si posedový odstřel medvěda.
Téměř na každé stránce autor promlouvá s nějakým místním či odborníkem, celkově jde poznat silné sepjetí s daným územím. Územím, ve kterém doznívají pozůstatky socialismu a naopak se vrší produkty kapitalismu – a obojí ne zrovna ve tvaru, který bychom si přáli. Žánr kapitol se rozkládá mezi črtou, reportáží, cestopisem a historickým exkurzem. Někdy je to však málo; nestačí přijet, vidět zajímavé věci, vpašovat je do územím vymezeného textu a dělat, že dobrý. Právě mi občas chyběla propojenost jednotlivých střípků, aby to nebyla jen koláž historek a pozorování, ale také to k něčemu tíhlo. Příliš výživně se nejeví ani texty, v nichž převažuje historický ponor, mnohdy bohužel nepříliš poutavý, zatímco na spojitost se současností se téměř rezignuje. Oželil bych některé opakující se názorové vzorce (SMER = ŠPATNÉ, potřeba to zmínit pokaždé, jasný, víme), případně vysvětlování (minimálně pro československé čtenáře, pro cizojazyčné čtenáře by nebyl problém přidat poznámku překladatele) naprostých samozřejmostí, jako je například tuzex.
Ale jinak mě to vlastně moc bavilo a spousta postřehů pokládám za velmi nosné, třebaže se může jednat o zdánlivé fádnosti. Třeba případ psa komunitního psa Ťapky, za kterého se kdo kdo postaví, zatímco lidské problémy není schopen ani zaregistrovat, případ zbitých Romů odbyde slovy "ti si to zasloužili" a podobně. A mrtvého zajíce taky nikdo neodklidí, vždyť přece nemusí! Tu pinoživost a malost některých postav nabourává také hrstka angažovaných občanů, kterým jejich rodné místo není ukradené a snaží se zde pečovat, o co se dá (Zamagurské noviny). A vůbec, lze se vůbec za tu malost občanům smát, když čtenář vidí, jak se zmítají v mocenských hrátkách?
Je to vlastně dost smutný čtení: hromada památek UNESCO, skvostní tetřevové hlušci a slovenská inteligence se dostává do konfrontace s bezohledností a mocichtivostí oligarchů. Pak není divu, že se lidi upínají ke Kotlebovi, k patetickým sochám národních pseudohrdinů (skvělá demytizace Jánošíka) a k práci na černo. Jistoty nejsou a lidé neví, co s tím.
Fotky moc pěkný, to bych v reportážních knihách uvítal i častěji.
"Žiju tu od narození, bylo to hezké městečko. Měli jsme kino, koupaliště i hotel. Teď tu není nic. Úpadek nastal po pádu socialismu," vzdychne si v lednu 2018 viceprimátor Čierné nad Tisou, nominovaný za dnes vládnoucí maďarsko-slovenskou stranu Most-Híd, a dodá: "Kdysi jsme se těšili, že přivezou mandarinky a pomeranče." Exotické ovoce je dnes samozřejmost, není se už ani na co těšit.
(s. 33)
Některé reportáže jsou lepší, některé slabší. Kniha se čte celkem dobře. Občas mi unikaly některé souvislosti, protože slovenskou politiku nesleduji nijak podrobně, ale to není chyba knihy.
Imaginární „road movie“ novináře Andreje Bána z jeho cest po vlasti za posledních tři dekády. A často vypráví dost neveselé příběhy ze země, na kterou Češi mnohdy hledí svrchu jako na „divoký východ“. A právě v „černém bermudském trojúhelníku střední Evropy“ na samém východě Slovenska u maďarských a ukrajinských hranic pouť začíná. Mám tam polovinu rodiny, a tak mohu potvrdit, že tam sice (slovy Roberta Fica) „nic není“ a zbohatnout se tam rozhodně nedá prací (která tam není a pokud přece ano, tak jedině za minimální mzdu), ale pro mnoho kujónů je to úplné Eldorádo, ať už díky pašování cigaret nebo migrantů z Ukrajiny, daňovým podvodům nebo tunelování dotací… Příběh daňového defraudanta Mikuláše Varehy, který vystavěl na okraji hraničního Slovenského Nového Města obskurní Disneyland a snil o slonovi (než ho zavřeli), působí ještě jako úsměvný východní kolorit. Naopak dost zamrazí při líčení kartelu polomafiánských byznysmenů napojených na policisty a roky vládnoucí stranu Smer, kteří pobírají dotace na pole poctivých farmářů a sklízejí jejich úrodu, čemuž s rukama v kapsách přihlížejí státní orgány… Andrej Bán umí pojmenovávat takové ty slovenské paradoxy a na svou vlast hledí se sympatickým nadhledem. Skrze různé střípky skládá plastický obraz Slovenska, ze kterého zřetelně vystupují některé hluboce zakořeněné a neřešitelné problémy. Třeba ten s romskými osadami, kde je naděje na dožití asi padesát let a které připomínají ty nejnuznější slumy v Africe. Jenže co dělat v zemi, kde byli z jedné německé vesnice vyhnáni všichni obyvatelé a byli kompletně nahrazeni Romy, kteří k místu nemají žádný vztah…? V zemi, kde jsou protiromské nálady tak silné, že policisté kdesi na Spiši neváhají vykonstruovat zcela falešné obvinění vůči místnímu Romovi a jiného v Magnezitovcích umučí na služebně…? Palčivým tématem je také první „nezávislost“ v podobě Slovenského štátu, který byl tak věrným hitlerovským satelitem, že dokonce platil nacistům za každého Žida, který byl odvezen ze země do koncentračních táborů. Příznačný je v tomto směru rozporuplný příběh spišského biskupa Jána Vojtaššáka, který byl sice vězněn komunisty, ale také se aktivně podílel na arizaci za druhé světové války. Inu, jak to shrnul jeden z respondentů: „Bydlí se tu dobře, ale žít se tu nedá.“ (9/10)
Kniha sa mi veľmi páčila, bol to taký roadtrip po Slovensku. V knihe sa striedali príbehy so spomienkami, politika s kultúrou či jazykom. Autor má neuveriteľný dar písania. Odporúčam, pre tých, ktorý chcú s reportážnou literatúrou začať. Prajem príjemný zvyšok dňa.
Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přijde mi, že moje generace lidí, kteří vyrůstali už ve svobodě, toho o Slovensku a už vůbec o Slovácích moc neví. Přijde mi to škoda, protože Slovensko a Slováci jsou nám v mnohém blízcí. Kniha Andreje Bána je pozváním poznat současnost i minulost Slovenska lépe. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, nemusí se vám líbit všechno, o čem píše. Ale tohle je druh knihy, která se nechce zalíbit. Spíš chce provokovat – v tom nejlepším slova smyslu. Provokovat k přemýšlení, k hledání nových cest do budoucnosti. A ruku na srdce – mnohé problémy, které jsou na Slovensku, jsou u nás také. Když se díváme na druhé, můžeme si často lépe uvědomit své vlastní chyby.
Tentokrát slabší absyntovka. Některé kapitoly (arizace, Jánošík, kauza Karola Sendreia ad.) nepřesahují rámec wikipedie, novinářského článku či jedné odborné práce. Z toho, že se starostka Humenného pohádá s představiteli místní umělecké školy, bych taky nedělal senzaci. Za zdařilé kapitoly považuji ty o německé menšině či agrodotační mafii (tady už jde vysledovat kvalitní reportérskou práci).
Táto kniha je plná príbehov, ktoré sú naozaj zaujímavé a ktoré sa oplatí prečítať. Väčšinou ma tieto príbehy prekvapili (a to nie veľmi pozitívne). Tiež nám táto kniha predkladá mnohé zaujímavosti, či už historické alebo zo súčasnosti. Autor sa tiež venuje aj politickým kauzám – toho som sa spočiatku bála, pretože politika nie je môj šálok kávy, ale vôbec mi to tam nevadilo, naopak, som rada, že som sa dozvedela veľa nových informácií. Tiež ma potešilo, že sa tam mihlo aj moje rodné mestečko (a nie až v takom negatívnom obraze ako tie ostatné).
Kniha sa mi čítala naozaj veľmi dobre, až som bola sama prekvapená. Po väčšine príbehov som ostala v šoku, že to takto na tom našom Slovensku naozaj funguje, táto kniha ma pripravila o niektoré moje ilúzie. Predpokladám, že k tejto knihe sa ešte vrátim, naozaj si to zaslúži a myslím, že prečítať by si ju malo čo najviac ľudí.
Vcelku pěkná kniha. Je zajímavé se trochu vrátit ze světa, a místo čtení o kauzách, které člověk bere tak že "tam v té odlehlé zemi je to přecejen vše jinačí", tak se nahlédne k sousedům, které bereme jako nejbližší příbuzné. A vida, on je to taky trochu jiný svět. Jiný typ kriminality, jiné typy příběhů.
Zpočátku se mi zdálo, že jde stále jen o popis pochybných mafiánských machinací, ale s postupem času jsem se začetl víc. Příběhy se týkaly víc i obyčejných lidí a jejich mentality. Čtenář se seznámí s regiony, které doteď neznal, nebo si je nespojil do většího celku.
Poznatek, který jsem si z knihy odnesl je takový, že jakkoliv jsme si blízcí, Slovensko má přecejen jiný typ problémů, než které řešíme my. Cikánské osady, nevyjasněný odkaz Slovenského štátu, a doba Mečiarismu, která se přecejen liší od našich rovněž divokých devadesátek. I modernejší kauzy, spojené s vládou Roberta Fica, byť tady si nejsem jist, zda jde Ficovu činnost omezit jen na prospěchářství a klientelismus.
Celkově fajn sonda do slovenské každodennosti.
Tak ako je zvykom, knihu o Slovensku zrecencandátuju po slomensky. Dobrodošli priatielia dobré recenze, zdraví český pepík Peči! Naozaj Absynt - ty kokso najepsia viec, ktorú bratia vyslali do světa od dob Gabčíka! A od Absynta domácí zápasko - knižko o domovině. Mi asi jebne!
Slon na zemplíně je Roman Cestopisný a občas jeho briat Roman Reportážný. Andrej Bán se vydává do rózných kótú země, aby vravel o tem, aké to tam je. A jaké to tam je? Tož velmi zajímavé to tam je!
Kapitolko navazuje na kapitolko, ale pripojenie nie je. Škodovenka, jinak by to bolo za viac! Tutak iba 8ko/10ko.
A čuže se divíte, že píšu jak Babiš, tak je to hentonc pre to, přetože nemám T9 ve slovenčině, tak mi to drobet skáčé. Ale to jebu. Dozvedania!
Velice zajímavá knížka plná příběhů, které stojí za to si pročíst. Bohužel pro mě to bylo náročné, nedokázala jsem se kolikrát začíst, přitom vím, že u některých konkrétních příběhů to šlo skvěle, například kapitola číslo 19, tak ta se četla skvěle, svižně, nedělala mi vůbec problém, příběh z toho jsem vnímala a všechno bylo v pohodě. To byla ale výjimka, jen za kapitolu 19 bych dávala plný počet, ale jinak prostě nevím čím to je, ale nedokázala jsem se absolutně dostat do těch reportáží, nedokázala jsem se začíst, kolikrát jsem přečetla stránku se soustředěním a poté jsem ji četla ještě znova a ani tak jsem si nebyla jistá, co to vlastně čtu za informace, působilo to na mě hrozně nečtivě, což mě mrzí, protože jinak to byly skvělá fakta a příběhy.
Paradoxem dnešní společnosti je to, že o dění na Blízkém východě má více informací, než o dění v sousedním státě. Něco podobného poznamenal autor v průběhu vyprávění příběhů ze současného Slovenska na konto atraktivity témat. Fascinovaně jsem přihlížela souboru reportáží a někdy si jen těžko připouštěla, že tohle je fakt pravda...
Klobouk dolů “dramaturgovi” Čtenářského klubu Martinus za to, že vyšel mimo komfortní beletristickou zónu.
Názov knihy presne vystihuje bizarnosť Slovenska. Príbehy,história krajov a miest na východnom Slovensku sú prekvapujúco smutné,nostalgické. Autor sa snažil reportážnymi zápiskami podať reálny život východu,ktorý je bez práce,rozvoja a chvíľami aj bez nádeje.Opísal strach ,nechuť hovoriť o kauzách,ktoré denne ľudí v regiónoch nivočia,frustrujú a zbavujú radosti bytia.O chvíľu to bude príbeh celej krajiny,aj "bohatého " západu a Bratislavy.Rozprávkové Slovensko skončilo,ZLO víťazí nad dobrom,zdravým sedliackym rozumom a láskavou každodennosťou.Priznám sa,nečakala som reportáže,ktoré budú zabalené do pozlátka a podané cez optiku ružových okuliarov podfarbené humorom.To,že som dostala ranu priamo na solar,ma donútilo zamyslieť sa,či krajina má budúcnosť, alebo sme už rovno v pekle.Aj napriek tomu,že kniha ma rozosmutnila a posunula do melanchólie,odporúčala by som ju prečítať každému.
Štítky knihy
cestopisné příběhy Slovensko, Slovenská republika politika společensko-politická publicistikaAutorovy další knížky
| 2018 |  Slon na Zemplíne |
| 2022 |  Chleba z minového pole: Reportáže z Ukrajiny |
| 2019 | Trochu oheň, trochu voda |
| 2015 | 5102... |
| 2005 | Iné Slovensko |
Súbor reportáží Slon na Zemplíne je kniha o nás, o Slovákoch, o tom aký sme, ako sa správame k druhým, k sami sebe a o tom aký sme iný oproti ostatným národom. Andrej Bán sa pokúša čitateľom priblížiť, tak trochu zabudnuté, okrajové časti Slovenska a zároveň prakticky ukázať, ako veci na Slovensku (ne)fungujú. Podľa mňa sa mu to podarilo dokonale. Garantujem vám, že pri čítaní tejto knihy vám bude do smiechu. Niekedy to bude veselý smiech, pretože autor používa určitú dávku humoru, častejšie to však bude smiech cez slzy. Upozorňujem, že keď človek číta a zamýšľa sa nad absurdnosťami, ktoré sa stali alebo sa stále dejú v jeho krajine a keď je niekto schopný to takto priamo povedať, tak prichádza isté znechutenie. Opakovane som túto, relatívne krátku knihu zatváral a musel som si pri čítaní dávať pauzu. Nie je to však len kritika slovenského národa, autor nepoukazuje iba na chyby, naopak, snaží sa poskytnúť aj istú nádej a ukazuje aj to pekné. Napriek tomu, že kniha vyšla ešte v roku 2018, v kontexte súčasnej spoločenskej situácie na Slovensku je nesmierne aktuálna. Určite odporúčam!