Slovensko 30 let poté
Pavel Kosatík
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499840/bmid_slovensko-30-let-pote-pQn-499840.jpg
3
32
32
Brzy tomu bude třicet let, kdy se Česká a Slovenská republika vydaly každá vlastní cestou. Spisovatel Pavel Kosatík, který se slovenskou minulostí i současností zabývá dlouhodobě, se zamýšlí nad tím, kam slovenská společnost za oněch třicet let samostatnosti dospěla. Tuto problematiku autor nahlíží jak z hlediska Slováků, tak z hlediska Čechů. Kniha složená z reportáží, rozhovorů i analýz hledá odpovědi na mnohé otázky; například: Jsou slovenská a česká společnost politicky zdravé? Jsme na maximu možného ve vzájemných vztazích? Lze si reálně představit i těsnější formy spolupráce, prospěšné demokracii ve střední Evropě? Autor neskrývá, že v této spolupráci vidí pro střední Evropu naději, jak čelit geopolitickým hrozbám.... celý text
Přidat komentář
„Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.“
Kde skončil ve Slovenském století, chtěl Kosatík původně pokračovat knihou fejetonů, nebo snad rozhovorů z cest po Slovensku, ale s blížícími se slovenskými volbami si všiml, že se Češi ve slovenských věcech (možná) orientovali naposledy v 90. letech, že vlastně tehdy naposledy k nim měli osobní vztah a že je třeba jim posledních 30 let srozumitelně shrnout. Horká jehla si ale vybrala svou daň. Chyby a výmysly střídají cringe myšlenky (jako např. že Zuzana Čaputová by potřebovala ve slovenské politice víc slušných mužských partnerů), jde se po povrchu a vlastně se neřeší společenský vývoj nebo proudy.
Pořád je to ale ten skvělý vypravěč Kosatík, který nenudí a umí posvítit na poutavá místa. Na otázky kultury a menšin - pro Čechy těžko pochopitelnou maďarskou otázku i na moc dobře představitelnou absenci Romů v našem vnímání občanské společnosti. Nebo na vidění našich, ať už českých nebo slovenských, dějin jako dějin prostoru, a ne národa. O hrdinech, jakými byli Matúš Čák Trenčanský, Juraj Thurzo, Imrich Thököly, František II. Rákóczi nebo Andrej Hadik si jako o svých přeci nemusejí vyprávět jen Maďaři, když během 150 let vrcholící osmanské okupace byla vlastně Horní země těmi jedinými Uhrami, které zbyly. „Nejsme jen dědici selských vzbouřenců, ale i hradních pánů, měšťanů, biskupů, obchodníků, mýtných, krčmářů, prostitutek, lapků a zbojníku, kameníků stavějících naše katedrály v německých městech“ (Ľubomír Lipták).
„Filosof Karel Kosík, jeden z mála, kteří se vymykali, kdysi napsal: ,Česká otázka je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka. Myslel to jako duchaplný vtip. Parafrázoval tím Masarykův projev z roku 1922, ve kterém tehdejší československý prezident označil za jedinou skutečně ,českou otázku tu německou, tedy budoucí účast českých Němců v československé vládě, kterou se podařilo zařídit v roce 1926. A zároveň i Kosík, stejně jako kdysi Masaryk, pojmenovával obtížné české vyrovnávání se s oběma otázkami. Jejich obtížné spění k sebepřesahu.
Češi svou slovenskou otázku, nechť je to na tomto místě řečeno už naposled, ve společném státě nezvládli. Není proto vlastně skoro divu, že od roku 1992 tak obtížně hledají své místo ve společné Evropě. Smysl své přítomnosti v ní. Jako ,euroskeptici po léta kritizovali a de facto rozbíjeli Evropskou unii podobným způsobem, jakým předtím rozpustili Československo. V roce 1918 část jejich předků uvěřila, že jsou schopní vyšší než jenom česky národní syntézy, ale potomci na to nestačili. Měli bychom zkusit být lepší než oni.“
O dost horší než Slovenské století /to je poctivá kniha vyfutrovaná mnoha prameny/. 30 let poté je spíše názorovou knihou ve stylu Fico zly, Čaputová hodná. Tak jednoduché ale Slovensko není. A autor dal v předešlé knize najevo, že to ví.
Autor původně chtěl napsat fejetonovou knihu z cest po Slovensku, ale usoudil, že u sousedů teď "jde o všechno" a je třeba českým čtenářům shrnout, co se tam od revoluce událo. Pavla Kosatíka je vždy radost číst, když píše historické syntézy (jako výborné Slovenské století), tato kniha je ale poskládána hlavně z povrchních popisů politické "pěny dní" a černobílých soudů laického pozorovatele. Třeba hodnocení prezidentky Čaputové jako "ztělesnění úspěchu" je dost mimo, aspoň tedy v kontextu politického chaosu před letošními volbami (a jejího vlastního rozhodnutí ani znovu nekandidovat). Nicméně určitý přehled o vývoji Slovenska po roce 1989 tato kniha poskytuje. Zaznamenává třeba absurdní pád vlády Ivety Radičové v roce 2012, kdy Richard Sulík otevřel dveře návratu Roberta Fica kvůli tzv. eurovalu, který parlament stejně nakonec schválil. Prvky absurdity měl i Ficův výstup po vraždě Jána Kuciaka, kdy pod tlakem demonstrací podával demisi do rukou prezidenta Kisky celý vysmátý se slovy, že rozhodně nikam neodchází. Zachycuje i obludnosti jako justičního mafiána Harabina, otevřeného neonacistu Kotlebu v parlamentu nebo soudce a prokurátory na výplatní pásce mafiánů typu Kočnera. V posledních letech proběhly zásahy proti špičkám justice, policie i tajné služby, což je v Česku sice nepředstavitelné, ale je to skutečně zásluha vlád po Ficovi, že uvolnily vyšetřovatelům ruce. Celkově jsou to hodně zvláštní tři dekády, kdy slovenskou politiku určuje několik málo sveřepých a silných mužů, jimž ostatní nedokážou vzdorovat. A vliv na ni má i tradice zcela odlišná od té české, ať už je to "klanová" struktura společnosti nebo její přízeň vůči Rusku. (5/10)
Pro mě velmi zajímavá kniha o našich východních bratrech. Věru jsem se přistihl, že jsem tamní politickou scénu sledoval jen velmi povrchně a tak tato sonda do tamního politického koloritu je pro mne velmi cenná a zábavná.
Historie nejen střední Evropy v období od pádu sovětského bloku mi přijde zajímavá, a Slovensko obzvláště, ostatně vyrostl jsem mnohem víc na televizích VTV a raná Markíza, které jsme měli na kabelu, než na těch českých. Jenže je fakt, že si rád udělám názor vlastní, a tahle knížka to moc neumožňuje, ta už názor má a polemiku zdá se nepřipouští. Autor se vyžívá v tom všechno a všechny hodnotit, ba i radit, co je úkolem společnosti, církve, státu Tuším v doslovu zmiňuje, že původně chtěl psát fejetony, ale pak se to rozhodl pojmout jako popis historie. Jenže to nějak uvízlo mezi. I tak se z toho ta historie vyčíst dá.
Nečetl jsem Slovenské století a tak nemohu srovnávat. Jako rozená čechoslovakista sleduji dění na Slovensku rád a často, jezdím tam, částečně tam i pracuji, jsem zkrátka v dost blízkém kontaktu. A protože Kosatík bývá skvělý vypravěč, tak jsem si s chutí tuto knihu přečetl. Je skvělý vypravěč. Navíc líčit všechny ty vazby, kontexty, historické reminiscence, naprosto nepřehlednou změť mafiánů a polomafiánů slovenské politiky, jak se všichni se vším znají už od základky a ještě k tomu každý na každého něco má (nejlépe nahrávky a jiná kompra), je opravdu těžký úkol. Navíc tak, aby se v tom orientoval český čtenář, který se o to třeba nezajímá tolik. Opravdu, je to líčení země, která se nám hodně vzdálila. Sám Kosatík to v závěru píše, že i čtenáři rukopisu se "chytali" ještě v líčení 90. let, protože to jsme ještě poměrně aktivně za hranice nakukovali, a pak už se z toho stává jeden velký chaos. V tom si myslím, že udělal autor českému čtenáři opravdu skvělou službu, protože ač nepolitolog vylíčil celou tu slovenskou motaninu co nejpřehledněji mohl.
Dávám tomu méně hvězdiček proto, že je to velmi jednostranné. Jakoby jednoznačné. Chápu, a souhlasím s Kosatíkem, že to je psáno z pohledu demokrata, který si váží nejprve Chmela, pak Dzurindy, pak Radičové, pak Kisky a pak Čaputové a čeká, co se ještě vyvine z Pellegriniho. Ale ostatní aktéři jsou mafie, svoloč, a o některých (Kočner, Kotleba...) by bylo lépe nepsat, kdyby to bylo možné, ale možné to při tomto líčení není. Kniha působí jakoby jednoznačně, je to jakýsi výkřik demokratův, který se chytá každého demokratického stébla Slovenska, protože jinak tam pro to skoro nejsou podmínky. To si myslím, že je zjednodušování a trochu to připomíná plakát.
Na druhou stranu ale oceňuji, jak Kosatík nabízí různé výklady Slovenských dějin (například nabízí výklad dějin území bez ohledu na národnost, aby eliminoval všechny zbytečné mindráky národa), nebo do jakých podrobností se zabývá i maďarskou otázkou. Téměř detektivně působí rozpad státu, kde českým čtenářům připomíná, že to celé byl nápad Václava Klause, když k vile Tugenhat přijel Mečiar vyjednávat o podobě konfederace. Takže jsem moc rád, že to pan Kosatík napsal, jsem rád, že jsem si to přečetl a rozumím tomu, že se mu z původně plánované knihy vyklubalo něco jiného, co je v tuto chvíli potřeba Čechům říct. Aby se hlavně neinspirovali.
Na rozdíl od Slovenského století je už tato kniha slabší. I tak se ale vyplatí si ji přečíst, přinejmenším proto, abychom věděli, co nás vzhledem k přece jen podobnému charakteru našich národů také ještě může potkat. Z některých pasáží úplně mrazí.
Ze Slovenského století jsem byla uhranutá. Doslova a do písmene mě usvědčila z neznalosti Slovenska. Tato kniha Slovensko 30 let poté mě už tolik nezasáhla. Skákání z jedné časové roviny do jiné časové roviny se domnívám, knize nepomohlo. Každopádně děkuji velice panu Kosatíkovi za obě dvě knihy přibližující Slovensko.
Njn. Víte, co je základem historiků už stovky let? Nepište o historii, na kterou máte jasný vyprofilovaný a jednostranný názor. Nepiště o historii, kterou jste zažili a kde máte své oblíbence a své Saurony. Nepište historii, když ji neumíte psát. Tak holt zase někdy jindy.
Tento text byl proti mé vůli přesunut do diskuze, ačkoliv se nejedná o spoiler. A opravdu se jedná o můj názor. Zpátky ho prosím nepřesouvejte.
Když jsem narazil v rozhlase na radioknihu Slovenské století, zaujala mě. Slovensko 30 let poté už tolik ne. Kosatík přistupuje k tématům často na můj vkus příliš emocionálně, subjektivně a bez schopnosti odstupu. Což je na druhou stranu těžké, asi jako vybírat žumpu a nedat najevo zhnusení. Myslel jsen si, že Kosatík je historik a překvapilo mě, že tomu tak není. Text podle toho vypadá, skoro jako by ho psal novinář. Autor se rozkračuje od Šumavy k Tatrám, najednou od Mečiara odbíhá k Velké Moravě, do 17. století, k Štúrovi a zase zpátky. Některé názory mě překvapily, třeba že Kiskovo možné krácení daní / daňový podvod při předvolební kampani pozbylo trestnosti, když daň doplatil. Jak by se pak Kosatík díval na Babiše, který taky dotaci na chalupu nakonec vrátil? Každopádně jsem rád, že žiju v zemi, kde propojení politiky s byznysem je minimální a nic podobného se u nás dít nemůže (haha). Pobavila mě myšlenka, že je dobré poznat slovenské reálie, abychom my Češi mohli Slovákům pomoci, kdyby to potřebovali. Už vidím to nadšení.
Veľmi užitočná rekapitulácia a pohľad z odstupu, hoci nie vždy dostatočne koncentrovaný (k niektorým popisovaným osobám má autor blízko a to ho ovplyvnilo, k slovenskému a maďarskému pravopisu má zasa /aj redaktorka/ ďaleko).
Autorovy další knížky
| 2012 |  Věra Čáslavská – Život na Olympu |
| 2018 | Jiný T.G.M |
| 2009 | Jan Masaryk – pravdivý příběh |
| 2010 | České snění |
| 2009 | Manželky prezidentů: deset žen z Hradu |
Zaujímavý pohľad na 30 rokov slovenskej samostatnosti z druhého brehu rieky Moravy..a dva roky po jeho vydaní sú bohužiaľ niektoré časti knihy ešte aktuálnejšie..