Slunečnice

20.11.2023

Slunečnice od Simona Wiesenthala je kniha, která vás okamžitě vtáhne do svého příběhu. Její stručnost a srozumitelnost umožňuje čtenářům ponořit se do děje bez zbytečných odklonů.
Druhá část knihy, kde se do role autora vžívají vlivná jména z řad politiků, spisovatelů a filozofů, včetně těch, kteří stáli na straně nacistů, přidává knize mimořádnou hloubku. Tento unikátní přístup umožňuje čtenářům nahlédnout do různých perspektiv a uvědomit si komplexnost témat, kterými se kniha zabývá.
Grafika knihy je minimalistická, ale přesto poutavá.
Slunečnice je kniha, která by neměla chybět v žádné domácí knihovně. Je to dílo, které vás nutí přemýšlet, cítit a přehodnocovat své názory.

15.09.2021

Velmi jsem se na tuto knížku těšila, protože jsem velkým fanouškem pana Simona Wiesenthala. O to víc mě zklamalo, že v českém vydání chybí polovina původní knihy, kde se autor ptá zhruba 30 světoznámých osobností na otázku odpuštění (do češtiny není přeloženo vzhledem k autorským právům). Sice se v knížce jedná o jednu určitou situaci, nicméně právě rozsáhlé filozofické odpovědi, a to zejména od přeživších holokaust jako např. Jean Améry, Primo Levi a dalších, jsou podstatou tohoto díla. Jak se vyrovnat se zlem a zda odpustit, či neodpustit? Zbytek knížky si tedy přečtu v angličtině.

24.07.2020

Vina, trest, odpuštění. Bože, jak jsem ráda, že nemusím být vystavená takovéhle konfrontaci. Že si řeším jen ty svoje nevinné viny. Co já vím, jak bych se zachovala. Strašná doba, strašné zážitky. Máme se tak skvěle. A je dobře, to vědět.
I tak se mi ale chce brečet. Strašná doba. Obecně vůbec nelze pochopit, jak se tohle mohlo stát. Jak se lidé mohli takhle chovat k jiným lidem. Proč???

Jsem tak ráda, že jsme ušli kus cesty jinam.

25.06.2020

Rozhodně mám o čem přemýšlet. Slunečnice mi otevřely trochu nový náhled na celou problematiku koncentračních táborů a života Židů i Němců vůbec. Přesvědčili mě o tom, že není jednoduché soudit, odsoudit a vlastně ani odpustit. Jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do ruky a ráda tímhle skromným komentářem přispěji trochu k tomu, aby se šířila dál mezi české čtenáře. Není to sice žádné lehké čtení před spaním, je to ale něco, co vás obohatí nejen informačně, ale především lidsky.

06.03.2020

Protože se paní Picoultová hned na začátku své knihy Vypravěčka zmiňuje o Wiesenthalově Slunečnici, hned jsem věděla, že si ji budu chtít také přečíst. Je tenká, ale příběh v ní je velmi silný. Otázka odpuštění mě provází už několik let a byla jsem zvědavá, jak je to tu zpracováno. Osobní autorův příběh nebyl pro mne nový v tom, co se všechno tehdy dělo, nebo v tom, jak všechnu tu krutost, ponižování a neustálou přítomnost smrti přijímali s téměř stoickým klidem, byl pro mne nový právě oním nahlédnutím na téma odpuštění a odpouštění vůbec. Kdo vlastně může, má a smí odpouštět? Proč ano a proč ne? Proto pro mne bylo nejprve nemilým překvapením, že se nepřečtu, co kdo z oněch 43 oslovených k tomu řekli. Když jsem si přečetla body A až J, zkoumala jsem, co vlastně které písmeno prezentuje. Je tam přitakání i odmítnutí, ale jsou tam i taková vyjádření, která se jasné odpovědi úplně vyhnuly. Ty mi byly nejvíce nepříjemné. Všimla jsem si, že bod, k němuž bych se přiklonila, zvolilo vlastně nejvíce oslovených. Jenže mi vadilo, že si nepřečtu, jak to formulovali. Proto jsem byla nakonec mile překvapena doslovem Zlaty Kufnerové, neboť mnohé věty nejen cituje, ale doprovází ještě nějakými svými výčty a doplněními. To mě také potěšilo. A nejvíc ze všech to byli dva oslovení, kteří mě vzali za srdce: rakouský spisovatel Friedrich Torberg, který unikl nacistům, protože se včas uprchl do Švýcarska, se vyslovil podle mne vyhýbavě, ale upozornil na něco, co se týkalo přímo Wiesenthalovy osobnosti, a pak, a to především, italský spisovatel Primo Levi, který přežil Osvětim - jednak se odpovědi nevyhnul, ale hlavně šel dál a vysvětluje, proč mu esesmanův požadavek připadá nejen dětinský, ale i nestoudný.
Příběh mi připomněl Wieselovu Noc, protože to je také líčení bezprostředních osobních zážitků i emocí, které s tím souvisely. Nemyslím, že bych o holokaustu mohla číst ještě něco působivějšího. A je zajímavé, že obě knížky jsou malé a tenké.

18.03.2019

Velmi pěkný příběh a následná úvaha o vině a odpuštění.
U knihy "Vypravěčka" autorky J. Picoult jsem napsal, že by se měla stát povinou školní četbou. U této knihy to plati dvojnásob. Rozvíjí myšlení, uvažování a etické vnímání každého jedince. Nadčasovost knihy není jen v předkládaném tématu a následné (možné) debatě, ale i v tématech, tak aktuálních v každé době (nesnášenlivost, odosobnění, konformismus kdy lidé radši nevidí než aby si znepříjemnili svou denní rutinu, nerozpoznávání skutečných hodnot atd).
Nemohu se zbavit hořkého pocitu z toho, že lidé svých činu litují jen v kontextu doby a okolností, ne v kontextu svých morálních a etických zásad (vždyť i mladý "esesman" svých činů litoval až na smrtelné postely, kdo ví, jak by se ke všemu stavěl v situaci, kdy by se po válce za mámou vrátil do Stuttgartu nebo kdyby Němci dokonce válku vyhráli!)
A to je asi největší poselství celé knihy. Upřímná lítost nad činy, které člověk spáchal a morální otázka, na kterou si každý musí odpovědět individuálně sám: co se odpustit ještě dá a co už ne.

22.03.2018

Jedinečná kniha Simona Wiesenthala, která vás donutí se zamyslet nejen nad hrůzami druhé světové války. Sice kraťoučký, ale velmi hodnotný a emotivní příběh. Na rozkvetlé slunečnice už asi nikdy nebudu hledět stejně.

28.08.2017

Úplne náhodná, spontánna a neplánovaná kúpa v antikvariáte. Knižka vyzerala skvele, aj vydanie sa mi zapáčilo na prvý pohľad (H&H Vyšehradská, 2005). Nuž a kto by nepoznal meno Simon Wiesenthal. Podtitul diela Slunečnice – Vyprávění o vině a odpuštění – trefne vyjadruje podstatu tejto geniálnej knihy. Ja som šťastná, že som ju objavila. Považujem ju za mimoriadne vhodnú pre každého, aj tých, čo vyslovene neradi čítajú o WWII, nacistoch alebo holokauste. Skutočne vrele odporúčam na zamyslenie sa a zodpovedanie si otázky, ktorá sa na základe autorovej vlastnej skúsenosti priamo ponúka. Wiesenthal detailne popisuje, čo zažil, vysvetľuje svoj postoj a konanie, rozvíja svoje myšlienky ... tiež dopĺňa reakcie a odpovede známych i neznámych ľudí rôzneho postavenia a rôznych osudov, ktorým svoju otázku o vine a odpustení položil. Kľúčové je však to, že sa pýta svojich čitateľov. Necháva na nás, ako odpovieme, ako sa rozhodneme, čo považujeme za správne, či jeho konanie schválime alebo mu budeme zazlievať ... no a výzva, skúsme si predstaviť, čo by sme urobili my.
Odpovede plus ich zdôvodnenia (tiež vyhranenosť a stálosť) nám veľa vypovedajú o každom respondentovi (nuž a predovšetkým o nás samých, ktorí vychádzame z minulosti, patríme do súčasnosti a tvoríme budúcnosť).