Smějeme se s Kischem

10.03.2021

Moje motivace k četbě těchto povídek vyklíčila z obdivu ke knížkám Lenky Reinerové. O Kischovi se zmiňuje tak často a tak láskyplně, že se mi zachtělo udělat si vlastní názor na platnost rovnice "Egon Erwín Kisch = veselá kopa".
Musím uznat, že celkem ano. Nejhumornější jsou povídky vojenské, mají nápad, švih a výbornou pointu; nejlepší byly „Neobvyklý zločin“ (trochu fekální) a „Výchozí stanice“, obě se satirickým bodnutím – až jsem si říkala, že Kisch a Hašek bratry jsou :-). Skvělá je i „Korespondence s Hitlerem“. Někde se Kisch tváří, jako by seriózně podával výsledky své reportérské činnosti, ale i tady „příbuznost“ s Haškem nezapře, mystifikace je očividná: v povídce „U kajících Magdalén“ o přípravě reportáže z nevěstince se trefuje do své živnosti, církve i nacistické propagandy. Méně mě bavily židovské povídky, dost překvapivě. A sama sobě jsem se musela smát, když jsem se ošívala u „Srostlých sester“ – už se mi korektnost 21. století zažírá pod kůži.
Jarmila Haasová-Nečasová je Kischova dvorní překladatelka, jak vidím. Výbor sestavila a doprovodila doslovem (a poznámkou u povídky „Jak mě vyhodili z radnice“ o tom, jak se Kisch přece jen na radnici nakonec dostal – s komunisty v roce 1938; to jsem si pěkně připomněla jméno Jožka Jabůrková! No jo, rok vydání 1973, co dodat). Vyčítám jí jednu zásadní věc: u povídek citelně chybí rok napsání.