Směna

26.10.2022

Nečekal jsem, že to bude až tak introspektivní, ale nakonec z toho mám vlastně radost – úzce vymezený prostor, ale přesný a citlivý náhled na to všechno kolem, ať už jsou to umělecké instalace či markování kedluben.
Háblová přepíná (povětšinou hladce na základě jazykové asociace) mezi různými časy. Hlavní dějová linka se týká neútěšného působení vystudované výtvarnice Petry v supermarketu – tedy v prostoru, kde je člověk redukován na položku, kde chlad není jen u mrazáků, kde se zaměstnanec dostává pod neustálý tlak. A pak ty další časy – nenadálé flashbacky na traumatizující situace; doznívání patologického a manipulativního vztahu, pocit provinilosti po dávném incidentu u řeky, pochybnosti o umělecké bublině a narušení vazeb s blízkými. Asi v polovině do toho autorka přidá ještě detektivní zápletku, která to jakože posouvá dál (i když zároveň to vměstnání působí trochu křečovitě), ale hlavně tím nechá vyjevit typické vlastnosti hlavní protagonistky: posedlost a umanutost.
Zajímavá je proměna životního stylu, které však neprolomí hrdinčino vnímání světa – často do popisů běžných denních úkonů a situací proniká výtvarný slovník nebo obecně výtvarné vnímání skutečnosti, což ji chvílemi odtrhává od monotónní práce za kasou – třeba když kdejakou "položku", jak je nazýván každý zákazník, podrobuje své imaginaci. Paradoxně takové pasáže ze supermarketu působí více nápaditě než scény z výtvarné školy, v níž se neustále opakují abstraktní teze o přístupu k malbě. Bavil mě i střet lidí s rozdílným kulturním kapitálem, který mnohdy působí pořádně rozpačitě – to ještě více pohání oscilování mezi tvůrčím a mechanickým pojímání světa, až se to dostane do fáze, kdy Petra vlastně není nikam zařaditelná. Jen prázdná.
Tentokrát se do textu Háblové tolik nepropisuje její profese architekty, byť i pár přesných popisů budov zde najdeme. Dochází však ke zajímavé výstavbě kapitol; ty vždycky začínají definicí dne (povětšinou úmorného), která čerpá z nějakého každodenního motivu předchozí kapitoly. Obsese Petry se také projevuje v opakování popisu traumatických momentů, její vnímavost zase značí propojení minulosti a současnosti na základě stejného pocitu, jenž má však rozdílný původ – dřív ji bolely konečky prstů z mrazu, nyní z neustálé manipulace se zbožím. Obsese i vnímavost se pak spojuje v zájmu o ptactvo, díky němuž se nakonec kdeco promění.
Letmo i podrobněji jsou popsány některé současné nešvary – situace gastarbeiterů, zneužití moci (operování s pojmem "hodná" u manažera prodejny), pobývání v miniaturních místnostech a samozřejmě nelidské pracovní podmínky prodavaček. I výtvarný svět je očima Petry viděn jako problematický a rozporuplný – sice se v něm klade důraz na originálnost a jedinečnost, ale zároveň je jasné, že s tím budou moci prorazit jen ti nejprůbojnější, skepse je vyjádřena i vůči abstraktní malbě – to je dáno však i tím, že sama Petra zůstává tradičnější umělkyní. Možná je na místě obecnější otázka – kdo je umělec a kdo ne? A kdo o tom rozhodne?
Já jsem umanutě přesvědčen, že nejlepší prózu píšou básníci a básnířky. Směna sice není naprosto fenomenálním románem, ale sympaticky se liší od masy zaběhlých přístupů v současné české prózy. A nebojí se přiznat, že existuje TikTok.
(Trochu mě zaskočilo, jak málo pasáží mě zaujalo jazykově – vzhledem k tomu, jak osobitě s jazykem nakládá Háblová ve svých básních. Ale jde přece jenom od něco jiného. Zato mě potěšily poznatky o ptactvu a výskyt pravěkého hradiště.)

Tak dlouho, dokud jsem z neviditelných spor plísně nedostala zápal plic, nebo si alespoň myslím, že to bylo z toho. V horečkách mi pak obrazy ubíhaly jako krajina z okna autobusu. Plíseň pokryla louky, na polstrování sedaček se objevily hnědé fleky, v puse jsem cítila hnilobu. Chtěla jsem z autobusu vystoupit, ale nešlo to. Strach mě připíchl špendlíkem křeče dovnitř sebe. Byla jsem scvrkající se jablko, které má svůj proces stárnutí už ve svém květu. Vždycky jsem se štítila vyhazovat zkažený jablka z bedýnky uložené na dně našeho vlhkého sklepa. Brávala jsem je jen za šťopku, která se ale většinou z měkké hroudy vytrhla a jablko se zakutálelo do tmy. A pak to dlouhé šmátrání a hledání a nakonec dotek měkké dužiny a bílých hrbolků plísně. Namalovat plíseň je to nejtěžší, zatímco ona sama už na plátně pracuje se mnou. Plíseň je mnou a já jsem plísní, obě přetváříme, rozkládáme, obcujeme s věcmi. Plíseň je stav mysli umění.
(s. 61)