Směšné lásky
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310288/bmid_smesne-lasky-sTJ-310288.jpg
4
2197
2197
Sedm povídek, jejichž námětem je láska zasazená do komických souvislostí, anebo spíš to, co lidé v komických souvislostech pokládají za pokus o milostný vztah. Svazek obsahuje povídky Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech, Eduard a Bůh. Podle dvou povídek byly natočeny filmy: Nikdo se nebude smát (režie Hynek Bočan, 1965) a Já truchlivý Bůh (režie Antonín Kachlík, 1969).... celý text
Přidat komentář
Absolutní jazykový skvost a odpočinek od plytké, současné, amatérské literatury.
“Starý člověk se buď smíří, že je tím, čím je, tím žalostným úbytkem sebe sama, anebo se nesmíří. Ale co má dělat, nesmíří-li se? Nezbývá mu než dělat, že není, čím je. Nezbývá mu než vytvářet namáhavým předstíráním všechno to, co už není, co je ztraceno; vymýšlet, vytvářet a předvádět svou veselost, vitalitu, kamarádskost. Vyvolávat svůj mladistvý obraz a snažit se s ním splynout a zaměnit se s ním. V té primářově komedii vidím sám sebe, svou vlastní budoucnost. Budu-li mít ovšem dost sil vzepřít se rezignaci, která je určitě horším zlem než tato smutná komedie.”(Symposion)
Zábavná povídková kniha o láskách se skvělými slovními obraty a zajímavými myšlenkami. Povídky se mi líbily úplně všechny. Knihy M. Kundery jsou pro mně vody neprobádané, tato byla příjemným překvapením.
Knížky hodnotím podle doby, kdy byly napsány a podle doby, v níž děj probíhá. Omlouvám se, ale tehdy na počátku sedmdesátých let minulého století jsem měl, jako většina mladých jiné starosti (se zakládáním rodiny, s bydlením, se starostí uživit rodinu) a na čtení díla Kunderova nebylo času. Nyní splácím sám sobě dluh a čtu některé knihy té doby. Směšné lásky vystihují způsob života jisté části společnosti a domnívám se, že z mé generace si tím postupně prošel každý. A mnohé "scénky" z povídek pozoruji i u současných mladých a tak si myslím, že mají obecnou platnost - nejen pro období "budování rozvinuté socialistické společnosti".
Milan Kundera je perfektní v tom, že umí svoji hlubokou filozofii vtěsnat do povídek, ve kterých byste to čekali nejméně především kvůli zvláštním (převážně mužským) hlavním postavám, jejich přemýšlení a zacházení se životem. Já osobně jsem nenašel v této knize žádné vyloženě slabší místo, a pokud mě náhodou nějaká povídka bavila méně, pak zpravidla rychle i skončila. Pravá hloubka jednotlivých povídek se nachází právě za charakteristickou tragikomičností, vystihující název knihy, proto jsem si jejich význam uvědomil až ve chvíli, kdy se mi povídky "rozležely v hlavě". Kundera je pro mě sázka na jistotu, nikdy mě svým psaním nezklamal. (Jen mě mrzí a zaráží, jakou roli zastávají ženy v jeho knihách.)
Moc mně tyto povídky nenadchly. Ale jistě to bylo tím, že jsem je četla na střední a dostatečně jsem je v mladém věku neocenila. Věřím, že když bych si povídky přečetla teď s odstupem času, zřejmě bych dala lepší hodnocení a dílo ocenila.
Nikdo se nebudé smát - 4*
Zlaté jablko věčné touhy - 3*
Falešný autostop - 5*
Symposion - 3*
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým - 4*
Doktor Havel po dvaceti letech - 3*
Eduard a Bůh - 4*
Soubor povídek nutící k zamyšlení. Některé mě bavily. Až ustoupí stáří.. spis iritovalo..
Myslím, že každá z povídek této knihy mě chytila a vtáhla do sebe, nevnímal jsem tu žádná hluchá místa. Vždy na tom bylo něco posmutnělého, ale podáváno s takovým zvláštním nadhledem, díky němuž čtenář chtě nechtě vidí tu banalitu svých vlastních "zamilovaností".
Jedná z mých nejoblíbenějších Kunderových knih, je v ní všechno, přesto se o ní tolik nemluví, zastiňuje ji třeba Žert. Dovoluji si ale tvrdit, že tento jeho počin je jedním z nejlepších. Každá povídka je dokonale vybroušená.
Nakonec dávám čtyři za jazyk, ale hodně jsem se rozmýšlela, potřebovala bych hodnotit každou povídku zvlášť. Nikdo se nebude smát, Falešný autostop, Eduard a Bůh, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým se mi líbily, zaujaly mne. Blízké mi bylo Zlaté jablko věčné touhy, kde mne bavila pouhá hra na svádění. Co u mne úplně propadlo, byly dvě povídky, které byly v doslovu označeny jako plošší, lehčí, dokonce rozkošnické, tedy Sympozium a Doktor Havel po dvaceti letech. Kdyby těmito povídkami Směšné lásky začínaly, knihu bych zřejmě odložila. Nebyly mi sympatické postavy, jejich jednání ani filozofické rozpravy. Nakonec jsem je při hodnocení nějak skousla.
Mou četbu trochu ovlivnil kult Milana Kundery, takže jsem začal číst se značně vysokými nároky, kterých jsem se zbavil, když jsem se začetl. Nejedná se o monumentální dílo, které svou pravdou boří mýty, dějiny a společnost, ale o vyprávění, ze kterého čiší radost vypravěče. Poněkud lechtivé příběhy obsahují opravdu zajímavé myšlenky o všem možném. Některé si člověk vezme za své, zatímco jiné odmítne, ale nemůže se jim upřít vnitřní pravda a logičnost.
Já si nemůžu pomoci, Kundera je prostě skvělý a tenhle soubor povídek je skvost!
"Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí, co žil a jaký to mělo smysl."
Kundera je génius. Styl, jímž umí popsat vnitřní dialog postav, je naprosto neuvěřitelný. U směšných lásek se mi líbí, že to nejsou jen milostné příběhy obyčejných lidí - tyto erotické aférky mají totiž vždy hlubší význam a je v nich skryto mnoho mouder. Povídky byly všechny do jednoho báječné, za mě je ovšem favoritem asi doktor Havel. :p
SMĚŠNÉ LÁSKY je první kniha, kterou jsem přečetl od Milana Kundery. Dlouho jsem se vyhýbal tomuto autorovi asi z důvodu, že jsem se obával, že jeho knihy budou určené pro náročnější čtenáře. A myslím si, že tomu tak je. Knihu hodnotím na 80 %.
Směšné lásky je kniha 7 povídek, které napsal mezi rokem 1958 a 1968 a vydával je na pokračování. První sešit vyšel v roce 1963, druhý sešit v roce 1965 a třetí sešit v roce 1968. Na začátku roku 1970 vyšlo shrnutí všech tří sešitů v jenom svazku pojmenovaném SMĚŠNÉ LÁSKY. Z tohoto souboru vyřadil 3 povídky. Jak sám Kundera napsal v Poznámce autora: „Co se mi na těch vyřazených povídkách nelíbilo, bylo jen něco docela málo, třeba to, že jsem v nich sem tam ještě slyšel cizí, vypůjčený hlas anebo že jsem věděl, že se povídka dala napsat o něco lépe.“
Směšné lásky jsou příběhy o hrách na lásku a s láskou. Tématem povídek jsou odlidštěnosti milostných vztahů. Hrdinové se nechávají unést náhlým nápadem nebo rozmarem, chtějí si hrát na nevinnou hru, při níž se svým partnerům a protihráčům říká zejména to, co chtějí slyšet. V jistém okamžiku se děj rozjede nečekaným směrem a původní strůjci hry jsou zaskočeni. V povídkách se vyskytuje sarkasmus, humor, ironie a erotika. Celkově se mi povídky líbily, i když to nebylo jednoduché čtení a mnohdy jsem se musel nad některými větami pozastavit. Nejvíce se mi líbila povídka AŤ USTOUPÍ STAŘÍ MRTVÍ MLADÝM MRTVÍM a povídka EDUARD A BŮH aj. Nelíbila se mi povídka SYMPOSION, kterou považuji za „nejslabší“ povídku z celé knihy. Vzpomínám si, že o povídce FALEŠNÝ AUTOSTOP jsme se učili na střední škole. Měli jsme za úkol si přečíst ukázku z této povídky, ale bohužel téměř nikdo si povídku nepřečetl. Znal jsem jenom tuto povídku, s ostatními povídkami jsem se seznámil až v této knize.
Kunderovy knihy určitě stojí za přečtení, ale kladou na čtenáře větší nároky, a ne všemu čtenář porozumí při prvním přečtení. Časem bych si chtěl přečíst knihu ŽERT.
V knize se vyskytuje Doslov, který napsal Jiří Opelík. Doslov byl pro mě docela náročný na pochopení. V závěru se nachází Poznámka autora.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Smyslem života je bavit se životem, a že je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám než ho trochu postrčit.
Minulost každého z nás je možno stejně dobře upravit v životopis milovaného státníka jako v životopis zločince.
Ale jsou věci, o nichž lhát nemohu. Jsou věci, do nichž jsem pronikl, jejichž smysl jsem pochopil, které miluju a beru vážně. A tam se žertovat nedá. Tam kdybych lhal, potupil bych sám sebe, a to nejde, to po mně nechtěj, to neudělám.
Přílišná víra je ten nejhorší spojenec.
Žárlivost není ovšem nijak příjemná vlastnost, ale není-li jí nadužíváno (je-li spojena se skromností), má v sobě kromě své nepohodlnosti i cosi dojemného.
Jenomže ani smrt nemá ráda, když se jí poroučí.
Kdyby byl člověk odpověden jen za to, čeho je si vědom, byli by hlupáci předem zproštěni jakékoli viny. Jenomže člověk je povinen vědět.
Člověk odpovídá za svou neznalost. Neznalost je vina.
Cena člověka je v tom, v čem sám sebe přesahuje, v tom, čím je mimo sebe, čím je v jiných a pro jiné.
Spíš jde o to, pěstovat vlastní náročnost, protože v té se zrcadlí míra vaší osobní hodnoty. Pamatujte si, příteli, že správný rybář hází malé ryby zpátky do vody.
Erotické kouzlo se totiž projevuje spíš deformací než pravidelností, spíš výrazností než uměřeností, spíš originalitou než konfekční pěkností.
Kam by přišel socialismus, kdyby všichni věřili, že je svět v rukou Božích? To by nikdo nic nedělal a každý jen spoléhal na Boha.
Člověk přece není na světě jen kvůli sobě. Žije vždycky pro něco.
Já jsem si myslil, že člověk může věřit v Boha i v komunismus, že se to dá spojit.
Ale tak už to v životě bývá: člověk se domnívá, že hraje svou roli v určité hře, a netuší, že na scéně zatím nepozorovaně vyměnili dekorace, a on se nic netuše ocitá uprostřed poněkud jiného představení.
Já bratře, musím lhát, nechci-li brát vážně blázny a stát se sám jedním z bláznů.
I zlomyslná nápodoba zůstává nápodobou, i stín, který se vysmívá, zůstává stínem, podřízeným a odvozeným, ubohým a pouhým.
Ale kdo umí zradit Boha, člověka umí zradit stokrát snadněji!
To je ale pitomost. Vítězství hmoty, pudu nad duchem.
Citát - Myšlenky neznamenají nic proti chtění. Povídka Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, část 11.
Všechno je špatně - Komunisté, zvláštní vzhledem k minulosti MK, Bůh, křesťanství, desatero, panna Alice, věrná žena, ženy jako tupoučké bytosti určené k jediné činnosti, kolegové a spolubydlící jsou hlupáci... Jedině hlavní hrdina ovládaný svým pudem, neustále lže, chová se jako zbabělec a sobec, ničí životy svému okolí a považuje se za inteligenta.
Směšné lásky. Směšný je hlavní hrdina povídek. Chtíč a tupý pud bych láskou rozhodně nenazýval.
Za mě hloupá kniha.
"Hořkobolné" příběhy o vztazích mužů k ženám, z nichž musí novodobým feministkám vstávat vlasy na hlavě. Poprvé jsem některé z nich četla na střední škole v 60. letech a děsně jsem se bavila. Teď mi z nich bylo spíše smutno. Prostě - hry lásky šálivé...
Směšné lásky se mi líbily, třebaže musím přiznat, že některé povídky mě bavily více a jiné zase méně.
Co mě ale asi nikdy nepřestane bavit je Kunderova výstižnost a jeho talent shrnout v jednom souvětí to, na co já bych potřebovala celý odstavec.
,,...neboť věděl, že radost z dětí nemůže nahradit jiné radosti, nehledě k tomu, že radost obtížená povinností zaskakovat za jiné radosti stane se brzo radostí příliš unavenou."
,,Představ si, že se potkáš s bláznem, který bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby. Budeš se s ním hádat? Budeš se před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve? Budeš mu říkat do očí, co si myslíš? No řekni!"
Výborné, Kundera se vším všudy, jeho definice "směšnosti" je na hranici zoufalství, absurdity, nesnesitelnosti, ironie atd...trošku "macho" přístup, hlavní postavy muži střelci, kterým se snad stačí jen na dívky podívat a mají to "v kapse"..někdy to ale neustojí psychicky ani morálně, povinná četba
Štítky knihy
povídky láska erotika česká literatura socialismus milostné povídky
Část díla
- Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým 1968
- Doktor Havel po dvaceti letech 1968
- Eduard a Bůh 1968
- Falešný autostop 1965
- Já truchlivý bůh 1963
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Krásná četba.