Smrt je dřina
Chálid Chalífa
Smrt je dřina je posledním románem Chálida Chalífy, největšího syrského kronikáře probíhající občanské války. Kniha vypráví příběh tří obyčejných lidí, kteří se musí vypořádat s děsivými situacemi a jejich jedinou obranou je odhodlání. Abdallatíf pokojně umírá v damašské nemocnici. Jeho nejmladší syn Bulbul slíbí, že mu splní poslední přání a pohřbí jej v rodné vesnici na severu země. Ačkoliv nebyl Abdallatíf zrovna dokonalý otec a Bulbul nemá se svými sourozenci právě nejvřelejší vztah, přesvědčí svého staršího bratra Husajna a sestru Fátimu, aby ho – a otcovo tělo – na cestě do al-Anábíje doprovodili. Z Damašku tam koneckonců budou za dvě hodiny. Má to jen jeden háček: Jejich země je rozervaná válkou. Krajina jejich dětství se změnila v labyrint plný válčících ozbrojenců, kteří se neřídí žádnými pravidly a kteří zabíjejí na potkání. A to, co se zkraje jevilo jako neškodný slib, se velice rychle změní v epický, životu nebezpečný úkol. Sýrie už není místem pro hrdiny a rozhodnutí, která bude rodina muset udělat na cestě plné kontrolních stanovišť, nekonečných zastávek, výslechů, zatýkání a vybuchujících bomb, budou mít pro všechny nedozírné následky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , AkropolisOriginální název:
الموت عمل شاق, 2015
více info...
Přidat komentář
Smutný román s humornými až absurdními prvky, který vypráví příběhy obyčejných lidí v zemi zasažené a zdevastované válkou.
Silný příběh o třech sourozencích, kteří se rozhodnou splnit otcovo poslední přání - převézt jeho tělo do rodné vesnice. Jedou stovky kilometrů napříč zemí, na cestě se setkávají s nejrůznějšími překážkami, a kromě rozkládajícího se otcova těla (které „samozřejmě“ vezou na sedačce přikryté dekou) musejí čelit i podivným obviněním (např. zatčení mrtvého těla, což bylo absurdně úsměvné).
Příběh je o to smutnější, že tito sourozenci mezi sebou nemají zrovna nejlepší rodinné vztahy, cestou se spolu střídavě hádají nebo spolu nemluví. Cesta, která by běžně trvala pár hodin, se natáhne na několik úmorných dní plných strachu a nebezpečí.
Podaří se jim dopravit otce na slíbené místo posledního odpočinku? Přečtěte si, moc doporučuji!
Naprieč vojnovou Sýriou za splnením posledného otcovho priania
Smrť je brutálna drina hovorí o trojici súrodencov - Bulbul, Hussajn a Fátima -, ktorá sa rozhodla splniť posledné prianie ich zosnulého otca, a to pochovať ho vedľa hrobu jeho sestry. Naložia tak otcove telo do Hussajnovho mikrobusu a vydajú sa inak nanajvýš štvorhodinovú cestu, ktorá sa však pre zúriacu občiansku vojnu natiahne na tri dni.
Súrodenci počas cesty spomínajú na svoje detstvo, hodnotia svoje súčasné vzťahy a zdieľajú svoje spomienky na otca. Spomedzi súrodencov o ňom najviac vie Bulbul, ktorí s otcom strávil posledné dni života, a dozvedel sa doposiaľ neznáme detaily otcovho života. Prostredníctvom Bulbulovho rozprávania sa čitateľ dozvie o otcom živote, jeho nespokojnosti s režimom, nenaplnenom manželskom živote a čakaním na pravú lásku a všíma si paralely s Bulbolovým rozjímaní o vlastnom živote.
Na spomienkach o živote nie je principiálne nič zlé, no Khalifa sa minulosti postáv venuje príliš dlho a rozvláčne a odpútava pozornosť, od toho, čo stvárňuje najlepšie, a to naturalistické zobrazenie života bežných ľudí vo vojnovej Sýrii a tomu, ako smrť otca a ovplyvňuje súčasné súrodenecké vzťahy trojice.
Navyše, kniha trpí nepríjemným trendom, a to nahradzovaním priamej reči hrubými opismi ich debát, čím je čitateľ obratý o silné dialógy. Takisto, nedá sa nespomenúť spôsob, akým je opísaná sestra Bulbula a Hussajna, Fátima, na ktorú autor plynutím knihy akoby postupne zabúdal.
Syrská občanská válka. Svět nepředstavitelného násilí a utrpení, svět uzavřený v neustálé nejistotě, svět všeobecné podezřívavosti, vojenských check-pointů, nenávisti, strachu a zbabělosti. Svět, ve kterém se zhroutí veškerá morální pravidla, zatímco úřední šiml hroutícího se státu jakoby se držel snahy budit zdání funkčnosti. Byrokracie, korupce a úřední nadřazenosti až zlovůle, která má v době míru podobu otravného hmyzu, se v době války mění v nástroj šikany, strachu a vlády o životě a smrti. Kniha Chálida Chalífa "Smrt je dřina" je moderní verzí Hellerovy "Hlavy XXII" spojené s Faulknerovou "Když jsem umírala" a vypráví příběh tří vzájemně odcizených sourozenců, kteří se snaží splnit vůli jejich zemřelého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu Sýrie. Cesta z Damašku do regionu ovládaného povstalci se mění v peklo kolon, vojenských kontrol, bombardování, věznění, náboženského fanatismu a vojensko-úředních absurdit. Pokud chcete při čtení cítit hmatatelnou bezmoc, pak po této knize sáhněte. Chalífovy postavy nesnesou čtenářův soucit. Husajn, Bulbul a Fátima jsou vesměs zavrženíhodné postavy, které se potácejí ve víru nectnostných vlastností - přetvářky, hrabivosti, zbabělosti, pýchy a touhy po falešném uznání a konzumu tolik typické pro arabský svět. Od splnění otcova posledního přání k pohození jeho těla jen tak u cesty je jen kousek. Rodina hlásající navenek tradiční sepětí je ve skutečnosti v rozkladu, jak autor postupně odhaluje.
Dovézt otcovo rozkládající se tělo do rodné vsi se pro Chalífovy hrdiny stává uměle vykonstruovaným posláním, protože rezignovat a ztratit cíl, ve světě živeném už jen touhou po pomstě a touhou vidět, kterak jsou vrazi jejich blízkých vláčeni ulicemi, znamená zemřít.
Ovšem na cestě plné děsivých nástrah čtenář poznává i něco jiného. Jakými lidmi tři sourozenci vrženi do světa, v němž se umírání stane všední záležitostí, kdy je smrt zbavena veškeré posvátné úcty a nepředstavuje důvod k rozrušení, ale stavá se z ní spása, na níž živí pohlížejí se závistí, vlastně jsou?
Není zbabělost jen touhou přežít, pretvářka jen touhou zvýšit svou cenu a šanci na existenci, hrabivost jen snaha zajistit svým blízkým život bez hladu? Tváří v tvář zbytečné smrti se ze zachování vlastní existence stává úkol stejně posvátný jako sobecký.
Smutná knížka , i když se autor místy pokoušel dodat i prvky humoru. Od doby jejího napsání se zas tak moc nezměnilo. Podobný příběh by se mohl odehrát i dneska.
To potom člověk chápe arabskou moudrost, kde se praví, že lepší je tyranie než anarchie.
( Platí to asi nejenom v zemích s arabským obyvatelstvem. Asi všude. )
Přečíst by si to měl každý, kdo s planoucím zrakem bojuje za nějaké výhody pro svůj speciální národ, náboženskou konfesí, ten nejlepšejší systém vládnutí, nebo jen o kus půdy, o zdroje, o cokoli. Nestojí to za to.
Na necelých 200 stránkách se člověk o válce v Sýrii dozví víc, než ze zpráv. Tyhle pohledy na obyčejné lidi a na jejich osudy je potřeba ukazovat, připomínat....i když je ten příběh plný zmaru, beznaděje, utrpení....prostě plný války.
Tohle je silná knížka od člověka, který válkou sužovanou Sýrii opustit nedokázal, i když měl tu možnost.
Jak říká sám autor: "Blízkost smrti vás promění v absurdní bytost." A v této knize je absurdna až nad rámec, což jí však nijak neškodí.
Osa příběhu je prostá: děj se odehrává za války v Sýrii v roce 2014, kdy se tři sourozenci, Bulbul, Husajn a Fátima, rozhodnou splnit otcovo poslední přání: pohřbít jej v rodné vesnici. Přání zdánlivě jednoduché, avšak jsme v zemi, kde zuří krvavý konflikt a oni mají před sebou cestu dlouhou stovky kilometrů. Čeká je tak doslova "boj s větrnými mlýny", mnohdy spíše boj o holé přežití - nejsmutnější na tom je, že oni toto martyrium podstupují zcela dobrovolně, aniž by si přiznali pošetilost a nesmyslnost takového nápadu v době, kdy umírají tisíce lidí denně.
Díky jejich pouti však odhalíme skryté mechanismy, které určují chod celé země: povinná hlášení, zbytečná úředničina, zdlouhavé papírování, úplatky, čím dál častější zatýkání, náročné výslechy a ta nejpodivnější obvinění.. a navíc k tomu všemu ten hlavní a nejdůležitější: strach - o život, z odposlechu, z udání nepřejícných sousedů, apod. Zároveň s tím se odkrývá propastný rozdíl mezi sourozenci a vysoká míra vzájemného odcizení: zbabělec Bulbul, zprvu nadšený hrdostí, která ho časem opouští, se uchyluje ke snění o emigraci, přisluhovač režimu Husajn, jemuž postupně vysychá řečiště vtipných bonmotů, otce nesnáší, a poslušná Fátima, představující konzumní část společnosti, ztrácí schopnost mluvit.
Autor vychází ze svých zkušeností, jde o autentickou výpověď. Podává svědectví o aktuálním stavu v Sýrii, o tom, jak těžké je zůstat obyčejným člověkem v zemi rozervané vleklou občanskou válkou, nepatřit k žádné straně ani prominentní rodině a snažit se prostě jen přežít. Jeho svědectví je však reportážně strohé, bez zbytečného sentimentu. Asi nejzajímavější jsou odbočky do minulého života postav, kdy poznáváme skutečnou příčinu jejich rozpoložení a jednání. Vzhledem k drsnosti líčených scén se nečte příliš snadno ani lehce. Příběh občas připomíná Kusturicův film "Černá kočka, bílý kocour" nebo Faulknerovu knihu "Když jsem umírala" - i zde je rodina též zatížena pohřbením mrtvého těla.
"Patolog je požádal, aby si tělo otce odnesli do auta hned, neboť potřeboval uvolnit místo v lednici. Dorazila nová várka mrtvol, které zatím ležely jen tak na podlaze."
"Soudce mu odrecitoval kousek Koránu a chtěl vědět, o který se jedná verš. Zavládlo ticho. Soudce čekal na odpověď a na závěr se ještě zeptal Bulbula, co si myslí o jejich organizaci. Bulbul si sice uvědomoval, že bude potřebovat veškerou odvahu, aby se z tohohle průšvihu dostal, měl ale pocit, jako kdyby klouzal do bezedné propasti, a překvapilo ho, jak obrovská je."
Někdy není cesta tak snadná. Zvlášť v Sýrii absolutně rozdrápané válkou, na každém rohu číhá nebezpečí, z nichž smrt je vlastně to nejmenší a stala se tak každodenní záležitostí, že nad ní nikdo už ani nezvedne obočí. A v téhle zemi tři sourozenci, kteří se nemají zrovna v lásce, převáží rozkládající se mrtvolu svého otce, aby splnili jeho poslední přání, kde má být pohřben.
Příběh nevypráví jen o putování, které by za jiných okolností nebylo nijak složité, ale je zároveň prorostlý mikropříběhy jednotlivých postav, které jsou pestré, různorodé a snad bez výjimky nakonec ponuré a v úhrnu tvoří jakousi galerii různých druhů beznaděje. A nejen otcovo rozkládající se tělo tu funguje jako metafora rozkladu celé země, s nímž jde ruku v ruce rozpad rodiny, naděje, jednotlivců. Nesmírně silná a nepříjemná próza syrského spisovatele Chálida Chalífy, kterou byste si měli přečíst, ačkoli se po ní budete cítit velmi špatně.
A když si pak prakticky kdekoli připomenete, co o lidech prchajících z takového pekla soudí průměrný český člověk, aniž by se na vteřinu zamyslel, bude se vám chtít zvracet ještě o něco vydatněji než obvykle...
PS: Pokud v některých souvislostech okolo situace v Sýrii přece jen trochu plavete, překladatelka Jitka Jeníková doplňuje knihu o doslov, který vás uvede do lepšího kontextu. Doporučuji ho nevynechávat.
Ať už máme ke smrti a pohřbům jakýkoli vztah, přijde nám asi všem zcela přirozené, že když náš blízký vysloví své přání, jak máme po smrti s jeho tělem naložit, zcela samozřejmě takovému přání vyhovíme. Co když by to ale znamenalo podstoupit riskantní cestu z Damašku do necelých 400 km vzdálené al-Anabiji, tedy napříč válkou zmítanou Sýrií? Přesně takového úkolu se chopí protagonisté tohoto románu z pera syrského spisovatele Chálida Chalífy, rodáka z Aleppa a držitele několika literárních ocenění.
Úkol, kterého se potomci zesnulého obvykle ujmou s pokorou a touhou vzdát svému rodiči naposledy úctu, se však pro ně stane obtížným břemenem. Tělo jejich otce během několikadenní cesty začne podléhat rozkladu, až se nakonec otvírá otázka, zda je snaha sourozenců stále ještě vzdáním holdu mrtvému, nebo již zoufalým činem, který je naopak vůči zemřelému neuctivý. Fátima, Husajn a Bulbul jsou si navíc jako sourozenci natolik odcizení, že je pro ně takřka utrpením trávit spolu vůbec nějaký čas, natož pak být společně se zesnulým otcem x hodin zavření v jednom voze. Cestou se navíc dostávají do situací, které lze popsat jedině jako tragikomické, a asi stokrát chtějí svou cestu ukončit. Zvládnou svůj úkol bez újmy dotáhnout do zdárného konce?
Tenhle krátký román je sice místy velmi tíživý a čiší z něj pocit zmaru, přesto v něm najdete i krásné pasáže o vztazích, lásce, touhách… Knihu ale stojí za to si pořídit, protože:
1) uděláte si trochu obrázek o tom, co se to vlastně v Sýrii děje,
a především 2) z každé prodané knihy jde 10 Kč na aktivity Člověka v tísni právě ve válkou postižené Sýrii.
Kniha rozhodně byla zajímavá, jen možná ne úplně tak, jak autor zamýšlel. Bála jsem se popisu války, ale upřímně, autor je extrémě věcný a ten popis nepodporuje lidskou představivost, prostě to člověk přejde (taky tam nijak zvlášť nepopisuje krutost a mučení, spíš je jen zmiňuje). Není tam hrdina, který by byl sympatický (možná jedna až dvě hrdinky). Tři sourozenci jsou zkrátka a dobře loseři až do té míry, že to člověk nechápe. Pro mě byly zajímavější flashbacky na životy hrdinů z dob před válkou. Celý způsob, jak ta společnost funguje (před válkou), je úplně jiný a dost dlouho mi trvalo zprocesovat to. Jedná se o mentální a morální apatii úplně na jiné úrovni než co můžeme potkat tady. To, co mi z toho nakonec vyšlo, bych nazvala absencí abstraktních morálních hodnot. Bojuje se "proti režimu", nikoli za svobodu či snad dokonce demokracii, to je příliš abstraktní. Vojáci zběhli z armády, aby nestříleli na "svoje" město, ale vyšší celek, tj. národ, v myšlení nefiguruje. Pro evropana je tohle velmi těžko pochopitelné.
Knihy z arabského světa mám velmi ráda, zvlášť pokud jsou psané tamějšími autory. I přes to, že je knížka velmi dobře napsaná, nedokážu se ubránit pocitu, že mi tam zkrátka něco chybělo.
Určitě ale příběh doporučuji. Jedná se o příběh obyčejných lidí, kteří v rámci zemí zničené válkou, chtějí žít jak nejlépe to dovedou
Jako snad každý současník jsem nakrmená informacemi o Sýrii, tamějších konfliktech a uprchlících. Možnost přečíst si něco od Syřana, někoho, kdo tu situaci reálně každodenně prožívá, tu jsem dostala až teď a je to setsakramentsky dobré čtení. Taková opravdová literatura. Brutální a ryzí.
Celou knihu jsem četla nahlas, protože jsem ta slova potřebovala s někým sdílet a prožívat. Po přečtení některých úseků jsme zatajili dech a vyrazili ze sebe jen lakonické “no tvl”.
Často jsem se taky přistihovala při pocitu, že čtu literaturu faktu, ačkoliv to vyprávění je fiktivní. Protože prostě je a není…
V příběhu je také mistrně provázaná současnost s minulostí, která nám dává nahlédnout do osobností jednotlivých hrdinů a vykresluje jejich psychologii. Fakt je to mrazivě dobré.
Abdallatíf si dovolil udělat nevídané: uprostřed zuřící občanské války pokojně umírá. Před smrtí přiměje svého syna Bulbula, aby mu slíbil, že ho určitě pohřbí v rodné vsi vedle jeho dávno zemřelé sestra Lajly.
Nic z toho by nebyl problém, kdyby cestu, jež dřív trvala tři hodiny, nepřetínaly desítky kontrolních stanovišť spravovaných desítkami znepřátelených skupin a trojice sourozenců vyrážejících splnit otcovo poslední přání dávno nepřekročila onen životní Rubikon, za nímž už některé věci nejen že nejdou vrátit, ale nikdo se o to už ani nehodlá snažit.
Chálid Chalífa vykresluje osudy jedné rodiny i celé Sýrie a s jistou dávkou ironie ztvárňuje bolestivou realitu života civilistů uvízlých ve válečném konfliktu. Obyčejných lidí, jako jsem já nebo vy.
O Arabech jsme si toho v posledních letech mohli přečíst strašně moc. Nastal čas číst věci od nich.
Ano, příběh s jeho absurditou a prostředí jsou zajímavé, ale nějak se mi to nečetlo dobře. A to především z důvodu minimálního dělení textu na kapitoly, odstavce a ostatně tu přímou řeč, jak už někdo v komentářích zmiňuje.
Internát od Serhije Žadana je za mě lepší.