Smrt programátora
Hana Prošková
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34884/bmid_smrt-programatora-cyx-34884.jpg
4
32
32
Vašátko a Horác série
< 3. díl >
Hana Prošková proslula jako autorka svérázných detektivních příběhů, které řeší značně netypická dvojice: policejní detektiv Vašátko a jeho přítel Horác. Vašátko je ostřílený, přísně racionální a věčně nerudný profesionál. Snad proto reaguje tak nevrle, když se k nějakému případu připlete jeho přítel Horác, malíř, jenž je věčně s nervy na huntě a jehož labilní zjev jako by přitahoval záhady a až nadpřirozeně nevysvětlitelné jevy. Vašátkova důkladnost a Horácova intuice však vedou vždy ke stejnému odhalení: nejzáhadnějším úkazem je lidská bytost.... celý text
Přidat komentář
Kniha o obyčejných zločinech. V Zrcadle nenávisti chodíte Prahou a přemýšlíte co se stalo v tom malém starém bytě s pokřiveným prostorem. V Přízraku vás vyprávění starého příběhu zavede někam mimo lidské chápání a vy sedíte u kamen ve starém zámku, pár let po válce a dumáte nad mladým životem a síle myšlenky a minulostí. Smrt programátora je syntéza obyčejného dne, nesmyslných veršů, Horácovy povahy a Vašátkova smyslu pro logiku v případu, který se dlouhou zdál jako nevysvětlitelný. Sedíte u kamen, kouříte a žijete.
Horác s Vašátkem potkávají horor. Ve třetí povídkové knize Hana Prošková směřuje k žánrovému crossoveru detektivky a gotické literatury, samozřejmě v ryze domácí podobě. Nadpřirozená bubáčina se tudíž nekoná, hrůza pochází výhradně z reálných příčin. Leč gradace běsu je prvotřídní, a Vašátkova služební racionalita s Horácovými intuitivními postřehy jsou zase jednou ve skvostné rovnováze. Povídka Přízrak je pak vynikajícím holdem Edgaru Allanu Poeovi.
Jestli je tato kniha v modrých číslech, tak jen pro omezenou fantazii čtenářů.
První povídka je městsko hospodská založená na lidské zášti a nenávisti.
Druhá je pro mě jedna z nejlepších povídek co jsem kdy četl. Tajemný zámek se stopou války a děsivou postavou z lidské mysli. Je to pro fantazii člověka opravdu krásné čtení. Smrt programatora je tajuplna povidka plna zvratu a patrani po osobnosti matematika bylo velice zajimave. Knihu vsem vrele doporucuji. Jedna z nejlepsich co jsem kdy cetl.
Detektivní povídky paní Proškové se mi líbí, asi na jejích námětech něco je, když se k nim opakovaně vrací televizní tvůrci.
Precteno podruhe a asi s trochu mesim poztkem, nez kdysi. Prvni povidka me zneklidnila - pribeh velmi znamy, uplne jsem videl tuto zapletku pouzitou v Hrisnych lidech mesta prazskeho, kde Frantisek Filipovsky zaujal roli Horace... hm, to jsem si asi vymyslel, ale ten pocit, ze jsem to videl, byl fakt intenzivni (zpracovani s Bartoskou jsem nevidel).
Druha povidka mi fakt nesedla. Uznavam, ze spisovatelske remeslo bylo dobre, postavy byly vykresleny paradne, ale me proste vsichni iritovali. U velmi starych filmu pro pametniky se clovek pobavi, protoze postavy jsou vetsinou naivne roztomile, tady ale byly temer vsechny postavy dost malo snesitelne. Nenasel jsem nikoho, s kym bych mohl soucitit, do koho se vzit.
Treti povidku jsem nedocetl, protoze jsem ji nedavno videl dobre zpracovanou (Pripad dvou basniku, 2019), pocitacove basne mi zase tak pritazlive neprisly, abych to znovu cetl.
Po letech návrat k Haně Proškové.
Tři příběhy - dobře se čtou, trochu poznamenané dobou.
Musím říci, že nově zfilmovaná podoba Horáce a Vašátka se mi líbí více.
Tři detektivní povídky z různédoby a různého prostředí. Některá se mi líbí, jiná ne. Tedy průměr.
K detektivkám Hany Proškové jsem se dostala přes televizní filmy s Viktorem Preissem a Davidem Matáskem a pro zajímavost zkoukla i jednu starší verzi s Radovanem Lukavským a Josefem Kemrem.
Staré dobré detektivky z konce šedesátých let, hodně konverzační, s minimem akce. Dost „retro“ působí např. počítače velikosti obří místnosti i představa, že když někdo odjede na tři dny mimo domov, musí vypnout lednici…
Pro mě plus právě za ten závan časů, které pamatuji, za ten přemýšlivý šmrnc a v poslední povídce i za lehký humor okolo zápletky s roztomile ujetými „počítačovými“ verši.
Tři a půl.
nojo, počítač a verše.... vděčný námět mnoha.... ale tady se jedná o opravdu první pokusy z dřevních dob
--------------ukázka z knížky-------------
"Ten člověk byl chudák, vada řeči, komplexy či co, a k tomu v něm bylo kus grafomanství," zabručel Vašátko.
"Tak psal taky vlastní verše?" ptal se Horác.
"Na způsob Zdravušky."
"Jaké například?
"Instruktážní. - Dneska nebudeme spáti, leč budeme na to sráti - rada proti nespavosti."
Horác se zasmál. "To se mi moc líbí. Je to zrovna pro mě . . . Měl toho víc?"
"Tak se podívejte na tohle. Ty věci ve skutečnosti vyrobil počítač."
Horác vyndal opatrně z desek stoh papíru začal brát do ruky papír za papírem. Vašátko znal Horáce jako závodního čtenáře a občas na něj po očku mrknul, čekal reakci, ale Horác nic, nehnul brvou, jako by to bylo normální.
"Dobrý," ozval se konečně. "Je tam pár čísel moc podařených. Nádherný . . . To musí být ohromná sranda, dělat tohleto. . . . jen si to poslechněte . . . Mnozí se tatíčkovi přihodili silně - nalézá se pravda - v kapru. Není to pěkný?"
"Mně se zrovna nezdá. Vám se to líbí?"
"Srstnatě prorostlí pláčou," odpověděl Horác. "Leželi dlouho v loji."
"Bez legrace, Horáci. Vy si myslíte, že to má nějakou cenu?"
"Plebán nese rybu," řekl Horác vážně.
"Hegot, podle toho nerváka s ním nebylo všechno v pořádku. A jako experiment je to také k ničemu. Ten lingvista řekl . . ."
"Všichni budou psáti pořád," odpověděl Horác zamyšleně. "Z příčiny stolu zatím! Nezdá se vám to dostatečný důvod, aby se furt psalo?"
"Mluvte vážně, Horáci. Vy myslíte, že je to umění?"
"No, nechtěl bych tomu počítači zrovna lichotit," zabručel Horác, "ale musí se přiznat, že se mu něco povedlo. Snahu je tu vidět: Otčina visí mrtvému . . . . co mu asi visí? Rozhodně důchod. Nebo máte jiný názor?"
Autorovy další knížky
| 1975 |  Bibi (převyprávění) |
| 1969 |  Černé jako smola |
| 1978 | Zlá panenka |
| 1966 | Měsíc s dýmkou |
| 1982 | Jahody se šlehačkou |
Horác s Vašátkem jsou má oblíbená detektivní dvojice. Nebo spíš umělecko-detektivní vzhledem k Horácově profesi. Baví mě, že jsou jiní, víc ve stylu klasických detektivek, kde se spíš přemýšlí, než běhá a střílí. Přestože většina příběhů je už pár desítek let stará, čtou se docela dobře a dobové archaismy nijak neškodí.
Křivý prostor patří asi mezi mé nejoblíbenější. Drama sesterské lásky a nenávisti znám i z televizního zpracování a jako rozhlasovou hru. Přízrak mě zase baví svým návratem do poválečné doby a duchařskou atmosférou. I tuhle povídku mám ráda v televizním zpracování.