Smrt svatého Vojtěcha
Vladimír Körner
Další historický román Vladimíra Körnera z roku 1993 pojednává o životě a době svatého Vojtěcha, tedy o letech kolem roku 1000. Jedná se sice o vůbec nejstarší dobu, do které Körner své dílo zasadil, ale můžeme – podobně jako v ostatních jeho románech – nacházet jasné paralely k současnosti, k lidskému jednání a bytí. To se ostatně podle Körnera příliš nemění, stále jsme v osidlech mocenských bojů i soukromých bojů se svědomím. I před úzkostmi, tísní a neustálým připomenutím smrti v dějinných souvislostech, před kterou není úniku. Dobová kritika se dokonce zmiňovala o tom, že se jedná o „existenciální“ román, ve kterém je „vše sepsáno v předem daném scénáři, přičemž lidské dějiny jsou pouze jeho inscenací.“ (Jan Schneider). Rozšiřování křesťanství a vznik českého státu byly ostatně pro Vladimíra Körnera lákavé – jeho novela vyšla totiž v roce 1993, kdy se opět ustanovovala nová podoba našeho státu a paralely s dobou sv. Vojtěcha jsou více než zřetelné. Úvahy o české státnosti jsou navíc podkresleny typickou obrazností, až fi lmovým viděním, které jen dokresluje atmosféru středověku.... celý text
Přidat komentář
Kdybych tímto příběhem začal seznámení s autorovou tvorbou, tak by mne to snad i odradilo od jeho dalších knih. Náročné čtení, ke kterému asi musí čtenář dozrát, snad věkem nebo čtenářskými zkušenostmi.
Mám Körnera rád a považuji jej za jednoho z největších našich spisovatelů dvacátého století, ale Smrt svatého Vojtěcha je zatím to nejslabší, co jsem od něho četl. Chápu proč zvolil k této látce lyrický styl vyprávění, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu jakési onanie nebo zacyklení textu, která jej činí opravdu těžko přístupným. Zároveň jsem v něm nalezl pár obratů i obrazů, které použil ve svých předchozích knihách. Tématicky ovšem skvělé, körnerovsky laděné na hodně temnou strunu.
Tohle je těžká lyrika, neni to úplně snadné čtení, ale je to i zajimavý vhled to tehdejší reality. Jak již někdo psal níže, je to materiál jako dělaný pro Vláčila.
Příběh je orámován tragickou smrtí dvou světců – Václava na začátku, Vojtěcha na konci. A mezitím se valí dějiny počátků české státnosti, vlády tří Boleslavů – Ukrutného, Pobožného a Ryšavého.
Ač zde rostou první církevní stavby, mezi nimiž vyčnívá Břevnovský klášter, ač tu již skrz pohanské zvyky tryskají první pramínky křesťanství, jedná se stále o barbarskou Prahu prvních Přemyslovců, kde není problém pořídit si pro práci či potěšení otroka a kde nůžky mezi panstvem a obyčejným obyvatelstvem jsou rozevřeny hodně doširoka, takže pokud nerazíte mince s vlastní podobiznou nebo nehandlujete se zbožím, přežíváte v zavšivených špeluňkách s chudinou. Několik hodin cesty na východ od tohoto budoucího evropského velkoměsta stojí v močálech soutoku Labe a Cidliny hradiště Slavníkovců, jako potencionální druhé centrum českých zemí trn v oku Přemyslovců a zákeřných Vršovců. K velké tragédii schyluje se v zamlžených lužních lesích.
Básnický styl psaní Vladimíra Körnera je opravdu čtenářsky méně přístupný (viz. komentáře níže), ale k tomuto příběhu sedí. Dotváří mýtickou atmosféru oněch pradávných dob. Stejně jako u Údolí včel, i u tohoto díla bych si dokázal představit filmové zpracování režisérem Františkem Vláčilem. A moc rád bych se na takový film podíval.
Kniha velmi složitého jazyka, zřejmě budu muset ještě hodně dozrát, aby mě bavilo knihu číst. Ve 35-ti letech je na tuto knihu ještě asi moc brzy a vyloženě knihomol nejsem. Myslím že příběh bude pěkný, ale přečíst 10 stran a vědět co se tam vlastně událo je pro mě příliš náročné.
Kniha neuvěřetelného jazyka, ( jako všechny jeho texty ), vlastního soustředěného,pevného charisma, v němž osedlal reálie, i až jakési fantaskní pole, kolem Svatého Vojtěcha. Hluboké póry lidského srdce i těla v hodokvasu hlubokých lesů na přelomu prvního tisíciletí.
Osudy nejslavnějšího Slavníkovce a evokace nálad na konci prvého tisíciletí jsou v tomto díle velice dobře popsány.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1967 | Adelheid |
1997 | Údolí včel |
1973 | Zánik samoty Berhof |
2007 | Písečná kosa |
1984 | Lékař umírajícího času |
Místy těžko srozumitelné, ale přesto krásné čtení. Přestala jsem se snažit chápat každou větu a nechala se unášet obrazy ponurých a krutých počátků našich dějin. Mokřiny, ohně, lesy, přežívající pohanské zvyky a bezcitný svět stále ještě babarbarských mužů. Pudové chování silných. Znásilnění, vraždy a lov slovanských otroků. Všudypřítomná smrt, strach ze smrti, vykoupení smrtí.... Vršovci, Slavníkovci a Přemyslovci za života svatého Vojtěcha, rodem Slavníkovce.