Smuténka
Jan Skácel
Sevřená, úsporná poezie, hluboce se zamýšlející nad láskou, krásou i tragédií lidského osudu. Více než na překvapivé a složité rozvíjení obraznosti soustřeďuje autor své úsilí na vnitřní napětí a intenzitu výpovědi. Ve sbírce Smuténka se projevuje další autorův typický přístup – příklon k venkovskému prostředí a sepětí člověka s přírodou. Ztvárňuje zde krajinu - stejně krásnou jako krutou, zároveň domovskou i nedostupnou.... celý text
Přidat komentář
Ty verše jsou krásný, sice kolikrát nevím, co chtěl básník říci, ale strašně mě to učarovalo.
Smuténka byla mým prvním setkáním s tvorbou Jana Skácela a mám za to, že ne posledním. Poezie netvoří nijak výraznou část mé knižní sbírky, ale Skácel mě doslova a docela nadchnul. V jeho slovech je obsaženo cosi, cosi... ano, obsáhlého a hlubokého, ač řečeného na velmi malém prostoru několika řádků. A tím něčím si mě Smuténka (a snad i on) k sobě připoutala.
Pro mě to byl velmi zvláštní zážitek, neboť s takovouto poezií se nesetkávám přilíš často, naopak se jí spíš vyhýbám. Ale v tomto případě mi nějak přišla k chuti, ač jsem mnohokrát při čtení stál opodál s údivem a nechápavostí ve tváři. Je to poezie neuchopitelných pocitů a takřka nevyslovitelných dojmů. Velmi stručná, zároveň však podivuhodně obsáhlá. Zřejmě se k ní budu v budoucnu vracet, přestože autor vše neservíruje tak, jak jsme v dnešní době zvyklí a nutí čtenáře k vlastní akci, což může být otravné, ale také docela zajímavé.
Smuténka je kouzelná, plná krásných slov krásného významu. Krásná při své melancholii a něžnosti dotýkající se lidského srdce.
Místo komentáře : Převozné pro Charona
Poslední měďák slyším pod jazykem.
Přemýšlím marně, kam jsem zlato dal.
Venku je noc a nachýlené hlohy
za oknem pustily se v cval.
Ještě jsem dole láskou ojínělý.
Od sebe na dlaň ležíme tu dva.
A chutnám potmě hořkou pravdu mědi,
poslouchám naznak, jak z nás ubývá.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1965 | Smuténka |
1983 | Uspávanky |
2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
2008 | Básně I |
2008 | Básně pro děti |
Za stížnost sám sobě, že trpím neznalostí poezie, dostal jsem darem Smuténku. Knihu mám neustále při sobě, má své čestné místo v tašce přes rameno a jezdí se mnou vlakem do práce a zpět. Trpělivě čeká na mé duševní rozpoložení a čas od času na mě zavolá a vezme mě s sebou do krajiny poezie, do země tajemné a mnou dosud neprobádané. Do země, ve které ještě asi dlouho budu cizincem, ale jako cizinec v každé nové zemi budu chodit se smysly nastraženými a připravenými vstřebat příliv nových podnětů. A ty přicházejí ve stále větších dávkách...ale hodnotit ještě nemůžu.