Smuténka
Jan Skácel
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362286/bmid_smutenka-7hb-362286.png
4
405
405
Český básník Jan Skácel s bytostným vztahem k Moravě je autorem dvaceti básnických sbírek, dvou děl prozaických a rozmanité tvorby pro děti. Od roku 1969 nesměl publikovat, takže se jeho tvorba objevovala v samizdatu a v exilové literatuře. V jeho díle jsou patrné ozvuky moravského folkloru a na některé jeho básně složil Jiří Pavlica z Hradišťanu hudbu. Oceňován byl hlavně v zahraničí, připomeňme Petrarkovu cenu z roku 1989. Jeho básnická sbírka z roku 1965 Smuténka je připomínkou díla tohoto ojedinělého autora.... celý text
Přidat komentář
„Jela jsem posledním autobusem z náměstí.
Večer byl tíživý a rmutný
jak prázdná voda.
Pořád jsem měla pocit,
že otevřeným oknem odpluji
a připojím se k mráčkům na obloze.
Abych se aspoň trochu utěšila,
rozhodla jsem se, že dříve, nežli vzlétnu,
povzdechnu z hloubi duše.
Aby tu po mně zbylo něco nahlas.“
Po téhle knížce jsem sáhnul spíše ze zoufalství kvůli maturitě. Nemohu ale říct, že jsem si ji nějak extra užil, byla pro mě hodně těžká na pochopení a nechtělo se mi ztrácet čas píděním se za myšlenkou, kterou chtěl autor vyjádřit. Pochopil jsem pár básní, nějaké mě oslovily, ale bylo to málo. V budoucnu mám v plánu si od Skácela něco přečíst, ale spíše zkusím jeho básničky pro děti, Uspávanku s Hokusajem od něj mám velmi rád.
Jak tuto sbírku definovat? Sám netuším. Chvílemi je smutná, někdy jednoduchá, jindy složitá... Počáteční básně jsou téměř depresivní, obsažené v části, pojmenované jako Obeznámení. Přibližují ponuré myšlenky, ponuré ubíhání života i smrt. Což trvá jen velmi krátce (cca 10 stran). Následují soubory Smuténka a Crambe Tataria (Katrán tatarský), které jsou směsicí různorodosti. V nich jednotlivé básně přibližují určité momenty, popř. úvahy a nebudu lhát, občas mne ani nenapadlo, co tím autor myslí. Z některých básní jsem nic necítil, ani za nehet pocitu, pravděpodobně nejsou určeny pro mne. Každopádně ona komplikovanost a nesourodost této sbírky se mi líbí. Alespoň se k ní mohu vracet, jednou za čas, dál.
Odvaha k tomu
Lhal jsem a říkal, že tam mrtvý není.
Tak pozdě v noci nebude nikdo na ty housle hrát.
A byl jsem zděšený a prázdný jak v zimě sad.
Moravská, režimem i okolním světem rozdíraná duše prozaika a poety Jana Skácela odešla dříve, mnohem dříve, než mi jeho tvorba mohla k srdci promluvit. Nalákala mě krása slova Smuténka, což je poetické moravské vyjádření pro pocity úzkostí a obav, tady o zánik moravského folkloru, hodnotových a mravních zásad, ale i času, který s sebou bere básníkův známý svět. On totiž kolem člověka nejdříve kráčí pozvolným krokem, čím je však člověk starší, tím více svět uhání, mění se a nechává jej s nohama vrostlýma do půdy tam, kde se učil chodit... Morava, Brno, Masarykova univerzita. Naše kroky se ubíraly stejnými cestami. K folkloru jsem sic zas tak blízko neměla, ale moravský venkov pochopitelně ráda mám. A tak i ke mně doputovala slova básníkova. Za poslech taky stojí Hradišťanem zhudebněné básně počínaje tak známou "Chvílí".
Jméno básníka Jana Skácela mi je samozřejmě známo již dlouhou dobu, ale s touto sbírkou se popravdě setkávám až nyní. A bylo to setkání vlastně příjemné, byť obsahově Skácelovy básně nejsou nijak zvlášť veselé - právě spíš naopak.
Nebudu předstírat, že jsem dokázala porozumět každé básni nebo že jsem si z každé z nich dokázala něco odnést, protože tomu tak bohužel není. Nicméně sbírka jako celek mne přesto dokázala oslovit.
Skácelovy verše jsou většinou velmi minimalistické. Přesto v nich básník dokázal zachytit v pár slovech nálady, emoce, atmosféru. Nebo minimálně vyvolat otázky. A to velmi oceňuji, když mi toto básně dokážou dát.
Tématem se autor zabývá láskou, životem, krásami světa i lidského žití. Nechci tvrdit, že je tato sbírka vysloveně depresivní, tak temná mi nepřipadala, ale určitý nádech smutku, splínu a melancholie jsem tu zaznamenala. On už ten název k tomu svádí, aby v tom člověk něco podobného hledal.
Celkově tak hodnotím 4 hvězdami. Myslím, že se k této sbírce budu chtít v budoucnu ještě vrátit. A určitě budu s radostí objevovat další Skácelovy verše v jeho dalších sbírkách.
Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
(s. 34)
Je to podivné, ale ke Skácelovi a k této knize mě dovedla láska, láska k muzice...přes Hradišťan jsem se dostala před pár lety až sem . Tenkrát jsem ji možná až tak nevnímala, ale svět se mění a já s ním. Poezie o životě rozkvetlé v jarním hávu překryje smutnění , které snad až zadusí. Ke knize jsem se dostala díky Pavlicovi, jehož muziku miluji jak v dobách jasnějších než slunce , tak v dobách černějších, než černočerná tma.
Pro spoustu čtenářů bude tato sbírka příkrovem smutku a odcházení.
Nejenom.
Skácelova již vyzrálá tvorba musí zaujmout především technikou a vytříbenou slovní inteligencí, není úporná, dokáže být složitá, někdy dechberoucí, ale i jemná a poetická.
V mnoha básních Skácel balancuje na hranici inferna, ale nesklouzává do abstraktních poloh, vždy se vykřeše k pointě, která je lidská a toulavá svým výkladem.
Sbírku považuji za vyjádření se ke stavu věcí. Nadhledem, metaforou, přímou účastí básníka.
Pan Skácel byl skvělým pozorovatelem přírody a života a uměl se vyjadřovat svým osobním slovním krasohledem. Nahlédněte. Vynoříte se pozměnění...
Skácel je mistr depresivních slov.
"A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem."
Nejblíž jsou mi Skácelovy básně ve chvíli, kdy je v básních konfrontována současnost s minulostí ("vykopat temné stromořadí jam"), kdy se objevují mrtvá zvířata, kdy okolní prostředí jasně dává najevo i vnitřní duševní rozpoložení. A že úzkosti, tíhy a smutku zde není po málu. Naproti sobě zde stojí čisté motivy (sníh, labuť) a motivy existenciální tíže, vědomí smrtelnosti a neútěšnost.
Skácelův styl je úsporný a nezdobný – adjektiva mají de facto utrum. Na druhou stranu jsou četně využita přirovnání, což moc nezdobnosti neodpovídá. Jenže Skácel postupně buduje svůj mikrokosmos a všechna přirovnání se ho pevně drží, nejsou to jen ornamenty, ale slova posilující kompaktnost básnického světa. Ukazuje se i úcta k minulosti – ať už asonancemi připomínající jakousi lidovou píseň, tak písmenem "a", jímž často verš začíná, jako by naznačoval to, že obraz, který je předkládán, už má něco za sebou. Vůbec sympatická mi je Skácelova náznakovost a nepřímost pojmenování. Ona nepoznatelnost a nepojmenovatelnost je se někdy stává i tématem básní – Skácel dobře ví, jak svou řečí chtě nechtě deformuje skutečnost, dělá to však s vědomí a pokorou, s úctou a pozorností k jazyku.
S pokorou se přistupuje i k prostým věcem. V básních se objevují prosté věci, často konkrétně pojmenované – loňská hnízda, kostřava či hromada sněhu na náměstí. Naopak básně gnómického charakteru, v nichž převažují obecná slova (láska, ticho), mi přijdou slabší, stejně jako tematizace psaní básní. Nutno však dodat, že Skácelovu poezii lze číst na více rovinách, lze si vybrat, protože některé verše stojí samy o sobě, nemají potřebu ostré pointy, dávají význam až s přibývajícími stránkami. Mně se líbí méně výrazná rovina návratu do dětství ("zlatá brána"), ale i měnící se roční období a s ním i duševní stavy, kdy hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru. Nelze však přehlédnou specifickou rovinu spirituální a intimní.
Otázkou každopádně je, co vůbec značí ta smuténka. Jistí si být nemůžeme – to je příznačné u čtení Skácelovy poezie vůbec. Jistota hodnot je však velmi pevná.
Co je k ponechání
Zas je tu jaro, zatím neznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.
Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.
(s. 50)
Překrásné básně dlouhé akorát pro mě. Zvlášť jsem si užíval čistou radost z pozorování přírody. Sbírka je rozmanitá a zároveň jednotná. Čtenář se skrze ní ponoří do kouzel jazyka.
Poetická duše se ukrývá v každém slově, v každém písmenu autora… bere mě u u srdce… Ke všem vydaným sbírkám a knihám od tohoto autora se vracím… s láskou a pokorou
Večer
Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.
Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamenech šplíchá tma.
Smuténka mě kolébá, konejšivě skládá slova do malých světů sladkobolných. V září se stmívá už bez sametu, kohoutci znají vodu a v kamenech šplíchá tma. Procházím se sem a tam, pokaždé jako bych šla novou cestou. Smuténka není na jedno zhoupnutí. Ještě si ji nechám chvíli otevřenou.
Brodím se stránkami a marně se snažím
pochopit myšlenku básní.
I když nerozumím, jen se zasním.
Pořád jsem však měl pocit,
že jsem v neshovívavé krajině,
která nemá k neznalým soucit.
Potom si ale znova vzpomenu,
a nechám se unášet.
...
Názor:
Nádherné ale i smutné, tedy tomu čemu jsem porozuměl, anebo jsem si aspoň našel vlastní pojetí básně, i když ne vždy správné, takže se neodvažuji hodnotit.
Melancholický, tichý, šeptavý, málomluvný - tohle je Jan Skácel ve své ryzí podstatě. Jednoduše skvělá sbírka.
Smuténka mi byla náročná. Četl jsem ji už snad desetkrát, ale stále jen u některých básní znám význam, a ten taktéž jen předpokládám. Avšak přesto ji miluji. Její hluboká melancholie je jako ušitá na míru pro osaměle podzimní večery či probdělé noci a každou báseň zahaluje zvláštní mystično, které se dá vyjádřit snad jen jediným způsobem: Jan Skácel. Je to krásná sbírka. Ale malá rada všem studentům; osobně ji nedoporučuji k maturitě. Nemyslím si, že by o ní šlo moc dobře mluvit. Její kouzlo tkví právě ve všem nevyřčeném...
Sbírku jsem přečetla jenom kvůli čtenářské výzvě, poezii opravdu nerozumím, ale nechtěla jsem bod obejít přečtením říkadel pro děti. Bohužel se mi ale potvrdilo, že tohle čtení není pro mě. Dvě, tři básně mi připadaly krásné a měla jsem u nich pocit, že asi tuším, co tím chtěl básník říct, zbytek mi ale nic neříkal. Zkusila jsem to, ale fanoušek poezie se ze mě prostě nestane.
Sbírky Co zbylo z anděla a Hodina mezi psem a vlkem se mi od Skácela líbily víc. Smuténka na mě byla místy příliš melancholická a složitá na rozklíčování, některé básně mi jednoduše nedávaly smysl. A jindy bych řekla, že i když mi uniká pointa, je krásné číst nahlas a vnímat ten rytmus, atmosféru a libozvuk - jenže Skácel, jak je jeho zvykem, rozbíjí často atmosféru a verše nějakým naprosto nebásnickým slovem.
I tak jsem tu ale našla básně či úryvky, které se mi moc líbily.
“Nebo snad věděli, že do lásky se chodí
tak jako na vojnu a nic nám nezaručí,
jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí.”
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1965 |  Smuténka |
| 1983 | Uspávanky |
| 2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
| 2008 | Básně I |
| 2008 | Básně pro děti |
to musí člověk být úplně zticha
vevnitř
vně ať bouří vítr a vzteky
pak vynoří se krajina
kde člověk láskou usíná
kde smutky zvoní k ránu
a mlha nese jejich slova
na rtech
až k slunci v dáli
a pak se rozplyne
a v soumraku člověk
zase ztichne
kedysi nám Vojto Kondrót neustále opakoval - prečítajte si Skácela, študujte ho, nie je lepší básnik, než Jan Skácel. umlčovaný, zapieraný, neznámy.
a potom prišiel Jiří Pavlica a jeho Modlitba za vodu alebo Modrý Portugal navždy otvorili tie útle knihy krásnych veršov krásneho človeka.
preto dnes opakujem po Kondrótovi - prečítajte si Skácela. preštudujte ho. a nemusíte potom nič hovoriť, on vo vás zostane.