Smútok pristane Elektre

Osudová tragédie, silná jako antická, jenže tady osud nevytvářejí bohové, ale lidé sami, jejich nenávist, jejímž rubem je láska.
Lidské osudy jsou determinovány povahou, charakterem hrdinů. Mannon: " … Nevím, co mi to svazuje jazyk, když toužím nejvíc promluvit. A honem schovávám, co jsem chtěl rozdat. Nějaká síla se mne dotkne, a já zůstanu sedět ztuhlý a bez citu jako socha na náměstí." (str. 62)
A není, není úniku, ač po něm touží... Lavínie: "Vezmem se brzy, ano? A odstěhujeme se někam ven, daleko od lidí a zlých jazyků. Uděláme si ostrov na zemi - jenom my dva, sami pro sebe -! A děti budeme mít a budeme je milovat a naučíme je, aby milovaly život a nikdy, nikdy se nepoddaly nenávisti a smrti!" (str. 157/158)

Tahle hra byla poněkud zvláštní. Když jsem se ponořila do čtení, musela jsem mít takovou tu správnou náladu, ani nevím proč.