Smysl lidské existence

19.03.2023

Skvělá kniha. Vynikající uspořádání velmi moudrých myšlenek, snadno pochopitelné a srozumitelné vyjadřování. Vše důležité přehledně shrnuto v jedné knize.
Autor byl člověkem na svém místě a minimálně touto knihou svůj "smysl lidské existence" naplnil. :-) Kniha se četla velmi přirozeně.

21.09.2019

Knihu jsem začal číst v noční tramvaji č. 95 směr Žižkov. Ideální načasování - kdo si na Lazarské v lehce podnapilém stavu nekladl existenciální otázky? Úvod mi přišel strhující, cesta domů tak utekla aniž bych musel věnovat pozornost ožralým Britům vracejícím se z flámu do hostelu. 'Smysluplných' deset minut.
Bohužel za střízliva jsem z díla takové potěšení neměl. Většina knihy mi moc smyslu nedávala a byla občas až bolestně zjednodušující. Navzájem si odporující myšlenky (po vyřčení mnoha radikálních názorů, mj. na peníze, ohledně náboženství nebo varováním před klimatickou apokalypsou Machovec sám varuje před "levičáckým pseudoradikalismem"), odsuzování až zesměšňování určitých jevů či skupin lidí, jednostranný a učebnicovitý pohled na některé problémy (např. Velkou francouzskou revoluci, náboženství)... krátké nesourodé kapitoly mi zkrátka moc nesedly.
Světlou výjimkou je poslední esej Dialog, která obstojí sama o sobě, ta za opětovné přečtení stojí. Knihu jako celek ale nezachrání.

28.09.2016

První filosofická kniha, kterou jsem přečetl.

19.12.2014

Velice podmětné a zajímavé myšlenky. Se všemy myšlenkami nesouhlasím, ale to třeba někdy s p.Machovcem osobně na onom světě... :) Autor dokáže pěkně popsat pocity, které člověka v životě provázejí.

23.10.2014

Kdysi jsem mohl poznat pana Machovce osobně, resp. na jeho přednáškách, kam jsem byl kamarádem zván. Nicméně jsem o to tehdy nestál. Každopádně mne zaujalo, že i když filozof, pravidelně chodil pan Machovec na pivo do obyčejné sklepní hospody poblíž fakulty a od té doby jsem si jeho jméno pamatoval. K jeho knihám jsem se dostal až teď, ale vím, že nebýt onoho, dnes už ztraceného kamaráda, nebylo by to nikdy. Život, pokud je ponechán své nekomplikovanosti a prostotě je úžasně zapeklitý. :-)
Musím přiznat, že Machovcův styl je opravdu vytříbený. Jak bylo napsáno výše, k vyjádření myšlenky nepotřebuje dlouhých odstavců, jde úplně na dřeň věci, ale přitom to není nic, co by vyjádření ubíralo na velkoleposti. Naopak. Ostatně gradaci vyjádření, takže máte chvíli pocit, jako byste četli dramatické dílo, ovládá-lo jen málo filozofů. Naposledy jsem takový pocit zažil při četby Apokalypsy od D. H. Lawrence.
Na druhou stranu jsem cítil při dočítání knihy mírné zklamání (anebo překvapení?), protože k vrcholné idee díla; dialogu já-nejá (čili svět beze mne, po smrti), jsem jak cítím, už došel dříve. Jenže ani tak žádnou spásu, ani úlevu, natož nalezení smyslu života necítím. Proto jsem se musel pustit s panem Machovcem do disputace "dialogu" (přesně tak jak on by rád).
Zdá se mi, že při všem tom úsilí zasunout náboženství do starého železa bylo pozapomenuto na roli Boha nejen jako "pomocné složky" při vytváření individuální modlitby, resp. jak je zmíněno dialogu "já" se svým lepším "já", ale také a hlavně (aspoň u opravdu hledajících) jakožto na svého vnitřního přítele. Protože ať se tomu snažíme uniknout jak chceme, pravdou je, že jsme stále a napořád sami. Jen v málo okamžicích života můžeme cítit, jako by nám bylo druho osobou rozuměno, jako by někdo cítil to samé co my. Ale to brzo pomine a my víme, že jsme sami se svým "já" osamoceni. A Bůh (dobrý Bůh, protože o špatného přítele nikdo nestojí) je podle mne hlavně možnost. A možnost třeba toho, mít svého niterného přítele, který rozumí všemu mému - mým kladům i neřestem. A jakožto s přítelem s ním lze vést dialog a necítit se odsouzeníhodně, natož bláznivě, že vedeme dialog s někým, kdo není spatřen.
Zvláštní věc; pokud to samé dělají děti se svými imaginárními kamarády, je reakce dospělých velice odsuzující a snaha je to rychle potřít. Pokud to dělají dospělí (a třeba hromadně na náměstích) nikoho to nepohoršuje. Co když je to jen jiná forma toho samého dialogu, jen dospělým myslím už uzavřená?

29.05.2012

Pan Milan Machovec je /záměrně píšu čas přítomný, neboť teď právě vedu s ním dialog nad knihou/ vážně třída, je to člověk, kterého bych chtěla mít ve svém blízkém kruhu, ve svém mikrosvětě, mít možnost s ním povídat, protože jeho kniha je takovým balsámem na duši, on umí vtisknout myšlenkám život, hmotu, pevné obrysy, umí poskládat naši existenci z jednoduchých kostek, bez "tlachání o ničem", s jednoduchými pravidly, logikou.....Jeho kniha je takovou biblí, povinnou četbou, pohádkou na dobrou noc a našla bych i jiná pojmenování, knihou, kterou si dám na noční stolek, do kabelky a nechám se jí provázet. Zvláště v dnešní "přetechnizované" době je naléhavým voláním do svého vlastního nitra a pak také do společnosti i do církevních řad, je směrovkou, kam se vydat ať se v tom vesmírném bludišti neztratíme. Nadále budu vést dialog mezi empirickým a ideálním já, budu to učit své okolí a budu skrze jeho knihy s ním promlouvat. To mě naučil.