Sněhová královna
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/244190/bmid_snehova-kralovna-Ip9-244190.jpg
4
192
192
Román do značné míry navazuje na autorovu předchozí knihu Za soumraku: je to brilantní drobnokresba několika lidských osudů, která dává čtenáři nahlédnout do atmosféry newyorské umělecké společnosti. Sledujeme dva bratry, Tylera a Barretta, kolem nichž krouží jejich přátelé, milenci a partneři, kteří stále věří, že není pozdě, že jednou najdou svou “sněhovou královnu” a dostanou od ní to, po čem touží…... celý text
Přidat komentář
Vztahy mezi lidmi - to umí autor skvěle. Osnovou jsou dva bratři, kteří necítí, že by jejich život byl naplněn. Po smrti matky cítí semknutí:
"jsme druzi, poslední přeživší v kosmické lodi, dvojčlenná posádka bloudící ve skalinách a roklinách planety"...
Barrett nechápe, proč je stále opouštěn a vtom uvidí světlo...
Tyler hledá inspiraci pro svou píseň a slibuje si, že s opiáty pak přestane...
Jak bych mohla necítit s těmi osamělými postavami..
Je to o věčném bloudění a hledání...příslib pohádky z dětství..
Připojím se ke komentářům přede mnou - tomuhle autorovi se musí rozumět.
S prvním letošním sněhem budu mít už napořád spojenou Sněhovou královnu a osudy jejích postav. Není to čtení pro každého, já jsem se trochu hůře začítala, ale potom už nešlo přestat. Chápu někoho, kdo to vzdá a přidá k tomu další komentáře o dlouhých větách a složitosti nebo naopak nudě (nebo ještě něčem jiném, co vadí). Pro tyto čtenáře jsou jiné knížky. Já jsem na opačné straně, když se naladím na autorovo vyjadřování a dokážu si v klidu užívat každé slovo, zůstane mi po přečtení dobrý pocit, že to stálo za ten čas a že to zase byl zážitek. Nějaké malé výhrady bych měla, ale nechce se mi dávat jen 3, to si tato (místy velmi) hluboce lidská kniha nezaslouží.
Knížka malá rozsahem, ale obrovská obsahem - Cunninghamovi prostě a jednoduše rozumím a mám pocit, že on rozumí mně. Mistrovsky popsané myšlenky, emoce, rozhovory a spousta podnětů k rozjímání při čtení.
"Voda v přístavu matní, protože slunce skoro zmizelo, jen tu a tam se objeví cákanec posledního zlatooranžového světla, světla, které už nezáří; světla, které vypadá zvláštně, jako by svítilo z minulosti, jež byla jasnější, než vzpomínky připouštějí, ale přesto za ty desítky let nevyhnutelně trošku potemněla."
Tohle je geniální. A takových tam je... Cunningham u mne už asi navždy za 5 hvězd.
Oddechové čtení. Mám pocit, že si Cunningham se svými knihami hraje na spisovatele píšícího těžké, hluboké knihy, ale opak je pravdou. Tím, že zvolí formu a styl, které jsou podle něj zřejmě zárukou kvalitního čtení, bohužel dobrou knihu nevykouzlí. Témata a postavy jeho knih jsou navíc téměř totožné, což se za plus také považovat nedá.
Cunningham je pan spisovatel. Jeho myšlenky, obsah vět, úzký prostor pro vyprávění a přitom schopnost dokonat skvělý román. Kdyby měl o 400 stran více nenudil by. Postavy jsou úměrné obsahu, umí zaujmout a přitom o nich mnoho nevíme.
Cunningham často píše o homosexualitě, ale jeho pojetí je příjemné a gayové jsou v podstatě normálními lidmi. V podstatě milými jedinci.
Cunningham svůj román gradoval. Posledních 100 stran přelétnete jedním dechem. Příběh o umírání, smrti a zároveň životě a naději, lásce a utrpení.
Čtu Cunninghama často. Myslím, že je to spisovatel pro náročnější čtenáře, ale jeho příběhy dokážou zaujmout i širší masy, z jeho knih si každý něco odnese. Myslím si, že je to autor patřící mezi TOP 20 na světě. Ale možná, že jsem k němu příliš přísný...
Kdysi čtené HODINY se mi líbily více. V této knize mi postavy nijak nepřirostly k srdci. Naštěstí je Cunninghamův styl psaní parádní, takže jsem se nenudil a užíval si formu.
Přečíst prvních čtyřicet stran mi trvalo několik měsíců. Zbytek několik dní. Knížka plná pocitů, emocí a bytí několika lidí. Cunninghamovi a jeho postavám věřím vše do posledního slova a nálady. Prostě jsem s nimi a ne někde mimo knížku.
V autorově tvorbě řadím někam doprostřed, ale i tak nekriticky za plný počet hvězdiček.
Cunningham je jeden z mých nejoblíbenějších autorů, proto jsem se na Sněhovou královnu těšila jako na máloco.Na rozdíl od všech ostatních autorových knížek se mi ale hodně špatně četla a ani jsem asi nepochopila, o čem je. Nemůžu říct, že by mě v ní nic nezaujalo, ale pro mě zatím od Cunninghama nejslabší knížka.
První kniha, kterou jsem od autora četla a rozhodně ne poslední. Trochu mne zaráží její zdejší hodnocení, mně přišla dokonalá. Autorův perfektní styl psaní a psychologická drobnokresba jeho postav mi dali pocit, že můžu proniknout do jejich myslí a s některou z nich se třeba na chvíli sžít. Tyler jako by mi mluvil z duše.
»...je něco uklidňujícího na tom, když člověk ví, že nakonec stejně prohraje.«
»...hledání, které ví, že nikdy nenajde poklad, ale přesto pokračuje a stále svědomitěji pátrá po tom, co se nedá nalézt; poznání, že záleží právě na hledání...«
»...zvláštní krása toho všeho spočívá právě v tom, že jsou nedosažitelně vzdálené... kdo by stál o blízkou hvězdu? Kdo by vysílal svá přání k něčemu dosažitelnému?«
»Voda v přístavu matní, protože slunce skoro zmizelo, jen tu a tam se objeví cákanec posledního zlatooranžového světla, světla, které už nezáří; světla, které vypadá zvláštně, jako by svítilo z minulosti, jež byla jasnější, než vzpomínky připouštějí...«
Pro mě už klasický Cunningham. Bez převratného a bohatého děje, ale o to více je v knize psychologie postav a míst, kde to přiměje člověka zamyslet se...
Cunningham se tematicky i formou trochu opakuje. Všechny motivy už prozkoumal v předchozích knihách. A raději bych jeho úžasný jazyk chtěl někdy číst vztažený k historii a prvoplánovějším velkým osudům a událostem, než k současnosti, zdánlivé obyčejnosti, všednosti, a třeba drogám, ale dokud umí věty, jejichž přiléhavost na žití, lidské emoce a rozpolcenost je tak dokonalá a neotřelá, že zůstanu chvíli zírat na stránku, odpustím mu vše. / „...hněv namířený proti pomíjivosti světa, proti jeho srdceryvné kráse, která neustále naráží na vědomí, že všechno nám bude odňato; smíme spatřit zázraky, ale vždy s připomínkou, že nám nepatří...“ / „...když po probuzení stojí v Tylerově objetí, nikdy nic neříká; buď ví, nebo vycítí, že hovor by je přenesl do jiného dne, že už by byli jen dva milenci, kteří si povídají – brzo k tomu dojde, ale to už nebude tohle časně ranní sevření; nebude to tohle intermezzo společného míru, ten naprostý klid, v němž ještě mohou objímat a být objímáni, v němž mohou stát spolu beze slova, v přetrvávajícím tichu, jen oni dva, dosud ještě živí...“ / „...málokdy je cíl tam, kde ho čekáme, není to tak? Může se zdát, že se naše naděje nevyplnily, pravděpodobnější ale je, že doufáme v nesprávné věci...“ / (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.)
Popravdě, číst tuhle Cunninghamovu knížku jako první, asi už se k němu nevrátím. Ani jedna z postav mi nijak nepřirostla k srdci, příběhem jsem se prokousávala hodně težkopádně v naději, že právě na další stránce se stane to, co u všech předchozích - že mě kniha pohltí, že tam zase najdu to něco, co mě na Cunninghamově tvorbě uchvátilo.. Tahle kniha mi ale tak nějak přišla.. Nevím, jak to popsat.. Jak kdyby vykrádal sám sebe, přišlo mi to ohraný a předvídatelný, jak špatný plagiát..
Další výborná kniha tohoto autora.
Psychologie jeho postav a způsob jakým píše je pro mě důvod, proč se k němu vracet znovu a znovu.
Můj první Cunningham, absolutně jsem netušil co čekat. Je to krásná kniha, trefila se mi do nálady, i když po pravdě nevím proč, protože jsem jí přečetl během tří dnů na svatební cestě :-) Těžká melancholie dokonale prokreslenejch hlavních postav, který v podstatě nic moc zajímavýho nedělaj, jenže jejich myšlenkový pochody mi byl\ neskutečně blízký. Psát k tomu podrobnější komentář je nad mý síly, já vlastně neznam nikoho, komu bych tu knih mohl doporučit. Jakoby to napsal přímo pro mě :-)
Kdo Cunninghama miluje, neni co resit, ostatni at radeji sahnou po "bestsellerech" kterych jsou plne regaly.
***
Čteno znovu po pěti letech a jsem nadšen více než napoprvé. Bylo tam toho kouzelného najednou nějak víc... Už teď se těším, až po knize sáhnu po dalších třeba deseti letech.
Z mého pohledu tentokrát bohužel... působilo to těžkopádně... slova mě míjely, myšlenky obcházely... snažila jsem se, jelikož jeho Domov na konci světa je moje srdcovka... jenže... zde mi bylo nějak jedno, co s kým bude či nebude... nikdo si nezískal mé sympatie a měla jsem pocit jen opakované trudnomyslnosti... jenže... venku infarktové čtyřicítky... mozek naprostá zavařenina... takže vločky tály dřív než jsem je stačila zachytit... škoda!
Velice nepříjemný konec v místě, kde jsem ještě čekala tak dalších patnáct stran. Takové ty knihomolské mini infarkty..
Cunningham jako spisovatel neuvěřitelně zraje, hlavně jazykově. Sněhová královna podobně jako Hodiny či Za soumraku nenabízí žádný rozvětvený děj - oproti zmiňovaným novelám je ho v této knize naopak ještě méně. Ale o děj zde absolutně nejde. Cunningham totiž brilantně pracuje s pocity, atmosférou a hlavní předností jsou především myšlenky ústředních protagonistů, které spojují celé spisovatelovo dílo - hledání smyslu a místa v životě. Navíc oproti lehce nudnému a rozbředlému Za soumraku je Sněhová královna mnohem niternější, prostší a není čtenářsky tak podivně vzdálená. Rozhodně se jedná o jedno z autorových nejlepších děl. Troufám si tvrdit, že je dokonce lepší než Hodiny.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Možná jsem knihu četla v nesprávném čase, třeba mně hvězdy nepřály, a možná to není čtení pro mne, ale já se u knihy docela natrápila.
Vůbec mi nesedl styl psaní, takový těžkopádný, rozvleklý, ve kterém jsem se mnohdy ztrácela a musela se vracet na začátek věty či odstavce, abych pochopila myšlenku, kterou mi autor nabízí. Na druhou stranu to, čemu jsem porozumněla, bylo hluboké a niterné.
Autora určitě nezavrhuji, ale zkusím časem jiný kousek.