Sníh
Orhan Pamuk
Román tureckého nositele Nobelovy cenu za literaturu zavádí čtenáře do provinčního městečka Kars, ztraceného v horách na východě Turecka a odříznutého na několik dní od světa vánicí. Hlavní hrdina, básník a politický exulant Ka, se tam vydává, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se znovu setkal se svou láskou z mládí. V Karsu jako bychom spolu s Kaem sledovali na zrychleném filmovém pásu dramatické scény z minulosti i přítomnosti Turecka, které se mísí s poetickými obrazy sněhu.... celý text
Přidat komentář
Kniha, ktorou mal u mňa autor šancu rehabilitovať sa po zážitku, ktorý mi sprostredkovala jeho najslávnejšia kniha "Moje meno je červená". Pretože čítať tie elaboráty bolo bolestnejšie, než byť ukrižovaný. Príbeh z mrazivého Karsu je o poznanie lepší, priamočiarejší a zrozumiteľnejší. Na rozdiel od mnohých iných, ja tu nejaké príliš badateľné paralely voči Kafkovmu "Zámku" nevidím. Zopár absurdností by sa tu pravda našlo (novinár, ktorý píše články o tom, čo sa ešte len stane), inak vnímam ale príbeh vcelku racionálne. Romantická linka dáva zmysel a emocionálnosť sa jej nedá uprieť. Dokonca sa našlo pár riadkov, ktoré má cenu citovať:
"Existujú dva druhy mužov. Než sa tí prví zamilujú, musia vedieť, ako tá žena je sendvič, ako si češe vlasy, kvôli akým nezmyslom sa trápi, prečo sa hnevá na otca a aké príbehy a povesti o nej kolujú. Tí druhí, a k nim patrím ja, potrebujú o žene vedieť len veľmi málo, aby sa zamilovali."
"Keď je človek šťastný, nevie, že je šťastný. Až po rokoch som dospel k názoru, že som bol ako dieťa šťastný. V skutočnosti som nebol. Ale nebol som ani nešťastný ako v nasledujúcich rokoch. Ako dieťa som sa o šťastie nestaral."
"Na rozdiel od všeobecne rozšíreného názoru sa človek, pokiaľ chce, môže láske vyhnúť."
Jediná "politická" kniha Orhana Pamuka. Tentokráte se ocitáme v zimním Karsu, městě na etnokulturní křižovatce tureckých dějin, kde život člověka nemá valnou hodnotu, kde čistota a nevinnost neustále se sypajícího sněhu přikrývá veškerou špínu města, chudobu, hříchy, ukolébává samotu, vzpomínky, neuspokojenost a nenaplněnost života a snáší poetická osvícení hlavní postavě, básníku Kaovi, který se i se svým pozápadněným pohledem vrací z Německa, aby sepsal článek o fenoménu sebevražd "šátkových dívek". Svět, jaký zde nalezne, s jakým vnitřně bojuje i jakému se poddává a jenž bojuje mezi sebou a snaží se vyrovnat se světem okolním, je obrazem politicko-společenské reality Turecka, který může krásně mást evropského čtenáře a veškeré jeho stereotypní představy o životě, myšlení a vůbec vědomí Turecka.
Tuhle knihu jsem četl tak nadesetkrát. Ka přijíždí do Karsu zapadnutého v závějích sněhu a tam se začíná rozvíjet sled událostí, u nichž člověk od začátku tuší nedobré konce. V reáliích Turecka, spletitých politických a náboženských, lokálních i národních poměrech, je velmi těžké se vyznat, takže chvílemi jsem si připadal jak v nějakém Kafkově románu a otázka je, jestli jméno "Ka" nemělo tento pocit rovnou navodit. S hlavní postavou, která vlastně jen proplouvá událostmi Karsu a ve skutečnosti dělá jen všechno pro to, aby mohla být s Ípekou a odvézt si ji do Německa, jsem se nebyl schopen nějak ztotožnit. Děj je stavěný na trvalém napětí, člověk doslova cítí nebezpečí vycházející ze skrytých animozit. Některé pasáže jsou docela drastické a jiné zase odporně ubrečené či patetické, zajímavé jsou flashforwardy určitých událostí. Tak či tak vcelku chápu oceňovanost románu, který dokázal na malém prostoru zachytit mnoho aspektů života v téhle zemi, byť pro našince je jich půlka docela šílených. Tahle kniha se musí přečíst několikrát, pokud normální Evropan chce aspoň trochu proniknout do spleti vztahů v Karsu a pochopit jednotlivé motivace. Tak či tak čtení je dost obtížné, bez spádu a knihu jsem mnohokrát odložil.
Mé první setkání s tvorbou tureckého autora. Čirou náhodou se jedná o laureáta Nobelovy ceny, Orhana Pamuka.
Tématicky lze říci, že mě kniha zaujala ihned po přečtení krátkého štítku, který má za úkol informovat čtenáře, o čem titul vůbec pojednává. Východní Turecko? Rozbroje mezi kemalisty a islámskými radikalisty? Básník a neutuchající láska ke slečně Ipek? A co ten sníh?
Inu, dá se konstatovat, že mi dílo naservírovalo přesně to, kvůli němuž jsem si jej z knihovny vypůjčil. Události čtyř krátkých dní dokáže Pamuk popsat skoro na čtyři sta stránek. To někomu může být na obtíž, naopak mě detaily a hluboké rozvahy jednotlivých postav doopravdy dostaly.
Rozhodně chápu, proč Pamuk za své životní dílo Nobelovu cenu obdržel. Rozhodně se nejedná o jeho poslední tvorbu, kterou bych ve svém životě vzdal do ruky. Každý národ má svého Kunderu, Murakamiho či Kadareho. V Turecku je jím Pamuk. Bylo mi ctí.
Zařazuji do nedočtených, třeba se ke knize ještě vrátím. Každopádně jsem ráda za ochutnávku autorova stylu. Je to má první kniha od něj. Přečetla jsem 16 kapitol, bohužel musím už vrátit do knihovny. Nemohla jsem knížku ale číst večer, na to jsem byla už hodně unavená. Formálně mi členění do kratších kapitolek neskutečně vyhovuje. Čtenář se posouvá vpřed! Kniha je hutná jako brownies :-) Na malém prostoru je čtivou formou vtěsnáno mnoho informací. Sympatická hlavní postava, Turek žijící v Německu, který přijíždí na východ Turecka. Sníh, Turecko, hory, všudypřítomné náboženství a otázky víry... i ten nejběžnější hovor v čajovně, na ulici má přesah a směřuje k víře. Rozhodně kulturně zajímavé, ale dosti depresivní téma sebevražd. To večer úplně číst nechci...
První kniha od autora a zajisté ne poslední.
Sníh se mi opravdu líbil. Je to filosoficky laděné, mnohovrstevné dílo odehrávající se v kulisách chudého tureckého městečka. Na první pohled se kniha zdá nečitelná a nepochopitelná, ale po pár stránkách se děj rozjede a čte se to samo. Nedělám si žádné iluze, že bych pochopila každou jednotlivou vrstvu příběhu, to v žádném případě, nicméně, i tak mi tento zasněžený příběh něco dal. Jednak autor zajímavě rozebírá náboženskou otázku. A to tak, že je to poutavé a inspirující i pro naprostého ateistu. Jednak také kniha umožňuje nahlédnout do turecké politiky a do konfliktu mezi sekularismem a náboženstvím.
Trochu mi vadily postavy, které se dle mého chovaly občas podivně až pateticky. Ale to se dá přičíst odlišné kultuře.
Sníh doporučuji všem, kteří mají otevřenou mysl a kterým nevadí u knihy občas trochu víc přemýšlet. Také pro ty, které zajímá problematika Turecka, tak bude kniha jistě přínosná.
Turecké dějiny jsou tak komplikované, že jsem skutečně ráda, že žiji v České republice. Orientovat se v knize je bez znalostí Turecka docela náročné. Zvláštní forma knihy nemusí sednout každému. I mé pocity jsou rozpačité. Nejsem si jistá, jestli jsem vše správně pochopila. Možná jedno přečtení knihy nestačí.
Složitě vystavěné dílo, kde se Pamuk opět vyrovnává s identitou Turecka. Asi i tato kniha si vyžaduje více čtení...jedna osobnost se zrcadlí v druhé (sám Pamuk v osobě básníka Ka, ten potom ve Fazilovi, ten ve svém příteli...) jeden osud je paralelou jiného osudu ačkoliv jejich nositelé jsou si na první pohled tak odlišní (emigrant, islamista, spisovatel). Kdo se rád zamýšlí a má na dílo dostatek času, tak může objevovat další a další jeho vrstvy a poselství.
Nedávno jsem zjistil, že se ještě neuděluje Nobelova cena za recenze. Myslím, že je na čase s tím něco udělat, protože jestli se dává za mír a za ekonomii, tak to už se muže rovnou dávat i za kadění a recenze. V obojím očekávám umístění na vysokých příčkách. A navíc potřebuju něco reprezentativního do práce na stůl, aby tam moje busta nebyla tak osamělá.
Ale teď jsem odbočil. Orhan Pamuk mi pořád přes t9 skáče na Orgán a to se mi moc nelíbí, protože preferuji ženy. Teď jsem zase odbočil. Pan Pamuk dostal Nobelovku za literaturky, protože je z Turecka. Duh. Sníh je kniha od pana Pamuka, proto o ní teď recenzuju. Peči, ty se v tom dneska motáš teda..
Takže Sníh - aka román Turek (lol) je o básníkovi, kterej žije v Německu a vrací se do jedny turecký vesnice, kde začne sněžit tak moc, že nikdo nemůže ani tam, ani ven. Je tam jeho osudová láska, holky s šátkama, holky bez šátků, radikálové, ty druhý, puče v divadle a tak dále pana krále. Rozumem v Evropě, srdcem u radikálů je ústřední dylina a míchaný vajíčka děje to u mne dosáhly na příjemných 7/10.
Jsou knihy, ze kterých si člověk odnese tolik rozmanitých dojmů, že má potom problém z nich sestavit nějaký ucelený, smysluplný komentář. To je i případ této knihy. Snad se ale dá říci, že i když je to román "politický" (na malém prostoru provinčního městečka a v několika dnech provede čtenáře složitou tureckou politicko-náboženskou situací - a budiž řečeno, že jsem si přitom opětovně uvědomil, jak jsem rád, že žiji ve v zásadě poklidné a mírumilovné České republice), je to hlavně román o tom, co je univerzální ve všech kulturách - o vztazích mezi muži a ženami, lásce, žárlivosti i nenávisti. Chvíli mi trvalo, než jsem stylu autora přišel na chuť, možná i kvůli počátečnímu zmatení množstvím postav rozličného politického smýšlení (mezi jednotlivými skupinami jsem se do konce děje úplně nezorientoval), ale jak se děj rozbíhal a stával se silnějším a silnějším (v závěru už se to podobalo jakési moderní verzi antického dramatu), zcela jsem se do děje ponořil a posledních asi sto stran jsem musel "dojet" bez přestávky. Jen dvě věci by mě ještě zajímaly - jestli byl někdo skutečnou předlohou hlavní postavy a jestli tato postava svou přezdívku dostala od autora náhodou, nebo byla inspirována postavami Franze Kafky (já osobně se přikláním ke druhé variantě).
Tuhle knihu jsem letos četl nejdéle. Je to sice jen 400 stran, ale dalo mi zabrat se zorientovat v situaci v Turecku v minulém století. Hlavní hrdina mi byl děsivě nesympatický. Potácející se skoro celý děj sněhem a městem z místa na místo. Často jsem jeho pohnutky nějak nechápal. Co se týče poznání jiných zvyků, náboženství a vnímání světa- jistě zajímavá kniha. Jinak mi tato kniha k poznání tohoto autora bude zřejmě stačit.
Působivý politický román psaný typicky "pamukovským" stylem, který si se čtenářem trochu zahrává. Kromě jiného poskytuje kniha přesvědčivý náhled do způsobu uvažování muslimských ˇšátkových" dívek a muslimských extrémistů. Z kapitoly "První a poslední rozhovor mezi vrahem a zavražděným" mě docela mrazilo. Je třeba ocenit otevřenost a odvahu, s jakou tento turecký autor popisuje poměry ve své zemi.
Pro mě na čtení docela náročná kniha, rozhodně se nečetla "jedním dechem". Ale na druhou stranu velice zajímavá sonda do turecké/muslimské mentality. Ač napsáno v roce 2002, i v současné době v souvislosti s uprchlickou krizí poměrně aktuální téma (náboženský vs. sekulární stát).
Celé Turecko, so všetkými hlavnými myšlienkovými prúdmi, ktoré ním hýbu, s jeho zvykmi, mentalitou, rôznorodosťou, kultúrou a históriou skoncentroval Pamuk do zasneženého, zabudnutého Karsu. Každá z postáv akoby reprezentovala istú časť tureckej spoločnosti – máme tu kemalistov, socialistov, kurdských separatsitov, islamistov, sekularistov, sprostých prospechárov aj prostých, obyčajných ľudkov. Esencia moderného Turecka. Do toho nejaká ľúbostná zápletka, thrillerové momenty a množstvo iných úrovní, po ktorých sa čitateľ môže, ak dokáže, pohybovať.
Pamuk hrá šachy. Postavy konajú tak, akoby rozmýšľali vždy niekoľko ťahov dopredu. Môže to byť autorova rafinovanosť, na mňa to však pôsobilo trochu schematicky. Toto, či usporiadanie Kaovych básní do logickej vločky dáva románu akúsi matematickú príchuť, dokonca snahu o exaktnosť v oblastiach citových a duševných.
Sníh udivuje množstvom symbolov, v ktorých je ťažké orientovať sa (Kars, najvýchodnejšie mesto Turecka, stratené pri iránskej a arménskej hranici ako protiklad modernému, takmer európskemu Istanbulu) a množstvom symbolov, ktoré je ťažké vôbec si všimnúť (študenti imámskeho seminára, Necip a Fazıl, píšuci prvé islamské sci-fi, pomenovaní podľa básnika Necipa Fazıla, antisionistu, antimarxistu a antikapitalistu) nieto pochopiť ich zmysel. Na plné pochopenie a vychutnanie diela som jednoducho nestačil.
A samozrejme je tu obraz snehu, ktorý odrezal Kars od sveta a nechal ho napospas vnútorným rozbrojom a búrkam. Snáď reprezentuje Turecko zmietajúce sa medzi východom a západom, ničené z vnútra vojenskými pučmi, povstaniami a rebéliami. V závere, keď sneh, ktorý zasypal Kars, prestáva padať, cítiť Pamukovu vieru, že aj vrstvu prachu, ktorou je v jeho videní Turecko zasypané, raz ktosi odhrnie a krajina si nájde svoju cestu a miesto, kam vo svete patrí.
k pochopení této knihy pomůže Solženicyn,jeho Dvě století pospolu...odkazy o životě ruských židů,zejména Jakob Brafman- Kniha Kahal
Štítky knihy
sebevražda básníci Turecko psychologické romány turecká literatura maloměsto sněhová bouře exulantiAutorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Jsem tak tupá, že na tu hloubku prostě nemám, nebo je něco ztraceno v překladu, v tomto případě anglickém? Po třiceti stránkách odloženo, čirá nuda.