Snoubení nebe a pekla
William Blake
Tato próza je svérázným manifestem, v němž básník vyjadřuje své nekonvenční a revoluční názory na soudobou společnost a kde proti tradičnímu církevnímu pojetí představuje démony jako symbol původních tvořivých sil člověka.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1931 , Čeněk BeranOriginální název:
The Marriage of Heaven and Hell, 1874
více info...
Přidat komentář
Zajímavá kniha, ale asi bych si o ní musela s někým popovídat, abych si utřídila myšlenky a udělala si na ní nějaký vyhraněný názor, protože jsem z ní byla většinu času celkem zmatená...
K Williamu Blakeovi jsem se dostal díky odkazům v románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Bez slovníčku symbolů, které Blake používal by to asi číst vůbec nešlo. Ale i přes jenom občasnou srozumitelnost, jde o text, který má svoje nepochybné kouzlo a přitažlivost. Rozhodně nešlo o poslední čtení a až si jednotlivé symboly víc zažiju, určitě přijdou i další díla.
Štítky knihy
autorské ilustraceAutorovy další knížky
2010 | Tygře, tygře, žhavě žhneš |
1981 | Napíšu básně kytkám na listy |
1964 | Svět v zrnku písku |
2001 | Písničky nevinnosti a zkušenosti |
1994 | Snoubení nebe a pekla |
Už jako malý chlapec byl jsem ateistou. Ne snad proto, že by moje rodina, ač ateistická, byla v tomto směru kdovíjak agresivní. Skoro by se dalo říct, že pocházím z rodiny k ateismu přikloněných agnostiků, než čehokoliv jiného. Ale já byl ateistou a to ještě na druhém stupni základky dokonce docela radikálním. Nikdy se mi celé to s bohem nezdálo přesvědčivé Sbíral jsem v té době různé pseudoargumenty, či lépe anekdoty, kterými jsem se věřícím chtěl vysmívat. A nějakou dobu mi to vydrželo, nebyl jsem kdovíjak bystrý chlapec.
Nu a jedním z takových anekdotických argumentů byla Blakeova poesie. Samozřejmě se zvláštním důrazem na Tygra. Četl jsem některé Blakeovy kusy už na prvním stupni základky, na druhém jsem si je pak velice oblíbil. Nedumal jsem nad tím, jak rozdílná je situace moje, situace ateistova a situace Blakeova, situace člověka, který na boha zanevřel.
Nu, tento úvod je vlastně to jediné, co mě napadlo sem napsat. Mé vnímání Balekovy tvorby coby celku, což zajisté lze metodou dedukce redukovat na Snoubení. Považte, jak chcete komentovat něco, čemu nerozumíte? Velká část poesie pana Blakea je pochopitelná celkem bez problému, ale tohle? Něco je samozřejmě jasnější, něco méně, ale v součtu by to člověk mohl považovat skoro za blábol. Na druhé straně ale strašně zajímavý blábol. Vede mě to k otázce, je vůbec možné Blakea pochopit? I když máte po ruce vysvětlivky jeho extrémního symbolismu, všech těch jinotajů, které používá, je možné jej rozumem uchopit a pochopit? Ne. Po mém soudu to možné není, jeho poesie jde mimo racionalitu. Jeho poesii jde tak ještě chápat pocitově. Ale vyložte něco, co můžete pouze cítit. To by jste museli zase jen napsat další nepochopitelnou báseň.
Snad jediná věc se k tomuto kusu dá napsat s jistotou. Text obsahuje nemálo odkazů na dva velké zakladatele Pekla a Satana. Danta a Miltona. Odkazy na Miltona jsou naprosto explicitní a lze je stěží chybně vyložit. To, jak Blake s Miltonem zachází se mi však nezdá úplně legitimní. Víte, vyložit Ztracený ráj je dost obtížné, ještě aby nebylo. A, zdá se, sám Milton svůj opus magnum psal tak, aby mátl, aby Satan mátl. Nezdá se mi tedy úplně akceptovatelné napsat „Příčina, proč Milton psal v poutech, když psal o Andělech a Bohu, a proč psal svobodně, když psal o Ďáblech a Peklu, je ta, že byl opravdovým Básníkem z družiny Ďáblovy, aniž o tom věděl.“. Tím Blake akorát přenesl svůj vlastní radikalismus na Miltona. A ano, zde Blakea kritizuji přes to, že Ztracený ráj čteme dost podobně.
Méně zjevné jsou v textu odkazy na Danta. Ale přes to si myslím, že obzvláště s Dantovou kosmologií se také v některých výjevech vyřádil. Ale já vím prd o Dantovi a Snoubení nerozumím, takže co já tu mám vlastně co kecat.