Přidat komentář
S Platónom mám taký zvláštny vzťah. Hoci mám slabosť pre starovekú filozofiu - grécka stojí na pomyslenom piedestáli - nikdy si ma tento filozof skutočne nezískal, hoci pri konkrétnych myšlienkach - hlavne tých v ktorých zohráva hlavnú úlohu Sokrates - ma vedia fascinovať, v skutočnosti ma žiadne jeho samostatné dielo či dialóg nedokázal zaujať natoľko ako napríklad texty Aristotela.
Dialóg Sofistés zachytáva rozhovor, ktorý sa snaží nájsť odpoveď na otázku: kto je to sofistés (sofista je prvý predstaviteľ filozofie, ktorého stredobodom analýzy sú prevažne spoločenské témy, respektíve išlo o prvú filozofiu, ktorá sa zaoberala priamo človekom). Ako to už pri Platónových dialógoch býva - nečítal som doteraz všetky, takže určite nechcem zovšeobecňovať - ich hlavným hnacím palivom sú otázky, ktoré striedajú otázky, ktoré často práve naopak akoby odďalovali odpoveď pri procese ktorom nakoniec zistíme, že vieme, že nič nevieme. Tézy sa končia často chaoticky a môže sa stať - ako mne - že prostredníctvom tohto prastarého textu prichádzam na to, že my prostredníctvom jazyka si sami nevieme ani len presne definovať určité výrazy a slová, ktorým nevieme určiť hranicu ani paletu všetkého čo sa pod nimi môže skrývať. Platí to doteraz - dnes v časoch post-pravdy a dezinformácií by som povedal, že niekoľkonásobne,
Na tomto dialógu je zaujímavé, že Platón prostredníctvom hľadania toho, kto je sofista sa asi niekde v polovici rozhodne zmeniť kurz otázok. Pustí sa do hľadania odpovede toho, čo je to súcno - v podstate sa pýta čo je to bytie, existencia - ale hlavne rieši čo je to nesúcno, teda nebytie a neexistencia - napríklad v rámci klamstva. Tam už som sa cítil celkom stratený. Na jednej strane Platónovi kvitujem, že sa všetko snaží dať pekne do kategórií, prostredníctvom ktorých nachádza korelácie medzi remeslami či umením, no často mi prídu umelé, určite nie vyčerpávajúce a sám by som sa uberal iným smerom aby to mohlo byť nejakým spôsobom praktickejšie. Tým sa určite nechcem stavať do pozície, že by som to zvládol lepšie, to rozhodne nie. Premýšľať v týchto rozmeroch čo je existencia a čo je neexistencia je mimo mojich schopností.
Je pravda. že tento dialóg ma až tak nenadchol - asi by som ho mimo tvrdého jarda fanúšikov gréckej filozofie - nikomu neodporúčal, avšak, má v sebe istú iskru, ktorá ma motivuje si opäť v budúcnosti niečo od Platóna prečítať.
Plně souhlasím s paní Jass o náročnosti a těžkosti tohoto dialogu. Zde jest člověku pilně slova rozjímat než jen s ními jít. Tato rozmluva se jistě musí přečíst vícekrat, aby člověk zvěděl, kdo to vlastně je ten sofista.
Nyní si však má mysl zaslouží řádný odpočinek. Už rozumím, proč v Platónových dialozích ten druhý vždy spíše tomu prvému mluvnějšímu většinu odkývá a s ním souhlasí.
Toto filosofické dílo vskutku dochází pěti hvězdiček pro tíhu a hloubku tak těžko dosažitelnou.
Sofistés je skutečně zvláštní dialog. Jestli mi Theraitétos připadal trochu málo jiskrný, tak tenhle dialog už skutečně nemá jiskru skoro žádnou. Erotické napětí zmizelo už v Theraitétu a tady zmizela i Sókratovská ironie a většina emocí. Už chápu, proč někteří platónští myslitelé Hosta z Eleje nazývají strojem na myšlení. Jsem zvyklá se u Platónových dialogů smát (vím, trochu nezvyklé), ale tady tyhle momenty úplně chybí. A stejně tak tu chybí i emoce opačné. Zajímalo by mě, jestli tohle všechno plní nějaký účel anebo jestli je to jen důsledkem vážné deprese, kterou Platón (snad) trpěl po neúspěších na Sicílii.
Hlavním tématem bezpochyby není vymezení Sofisty - i když i v téhle rovině jsou určité zajímavé okamžiky, kdy se ukazuje, že Sókrates si je se sofisty daleko bližší než by se z Platónových předchozích dialogů mohlo zdát. Hlavním tématem je bezpochyby status jsoucna, nejsoucna a nejvyšších rodů (což můžou ale nemusí být ideje) a vztahů mezi nimi. Celé téma je velmi těžko uchopitelné a přiznám se, že právě tohle je možná nejnáročnější dialog, který jsem zatím od Platóna četla. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně jsem totiž chápala význam jednotlivých vět. Zlatý Timaios se svými pravoúhlými trojúhelníky.
Nic z toho všeho nutně neznamená, že je tento dialog horší. Chybí mu ale určitá Platónova lehkost a téma pro mě bylo těžko uchopitelné. To určitě neznamená, že byste si ho neměli přečíst, jen se na to duševně připravte...
Kniha s sebou nese dvě hlavní myšlenky: Za 1. je to definice lidí, nazvánými sofisty a tedy i označení 'člověka sofistického' a za 2. rozebírá možnou existenci nejsoucna a nejsoucího Jsoucna.
Na to že se jedná o 90i stránkovou knihu, to samozřejmě není jednoduché čtení. Fakt, že se nejedná o odpočinkovou literaturu zmiňovat snad ani nemusím :D - Kniha vyžaduje svůj čas i prostor.
Platón nejde ohodnotit jinak než plným počtem hvězdiček. Navíc k tomu musím ještě vypíchnout bravůrní překlad. Výběr slov je opravdu překrásný.
Přesto pár hvězdičku dolů (:P) - pouhá otázka vkusu, jelikož mě tahle 'tematika sofisty' zas tak moc nezaujala. Přesto určitě doporučuji. :)
Autorovy další knížky
| 1993 |  Ústava |
| 1979 | Dialogy o kráse |
| 1993 | Faidón |
| 2008 | Timaios / Kritias |
| 1910 | Obrana Sokratova |
Dialog, jehož význam ani historickou působnost nelze přecenit. Pasáže věnované jménům a slovesům nalézáme ještě dnes v mluvnických příručkách, když se v nich pojednává o podmětu a přísudku. Platónovy syntakticko-sémantické úvahy o rozdílu mezi jmenováním a vypovídáním, o pouhém kladení jmen anebo sloves za sebou a naopak o spojování jmen a sloves do jednoty řeči (my bychom řekli spíše věty), která tím teprve nabývá vlastnosti být pravdivou a nepravdivou, jsou jednoduše klasické. V Sofistovi je Platón nezapomene opřít o ontologii nejvyšších rodů, která představuje zároveň tvůrčí rozvinutí a překonání klíčového odkazu Parmenida a elejské školy. Platón navzdory svému předchůdci dokládá možnost nejsoucna ve snaze zabránit sofistům, aby dovedli eleatský předpoklad o výlučné myslitelnosti a vyslovitelnosti jsoucího do důsledků a prohlásili, že neexistuje nepravdivá řeč, která by byla říkáním nejsoucna, tedy sotva něčím víc než významuprostým zvukem. Oč tu Platón bojuje, je skutečnost rozdílu mezi řečí nepravdivou a pravdivou, mezi sofistickým klamem a jeho filosofií (dále viz Nietzsche). Dialog se tak stává hmatatelným důkazem o vnitřní problémové i konceptuální provázanosti nauk o jsoucím, řeči a pravdě, jak ji světu představila Parmenidova báseň, a náleží mu právem postavení jednoho z pilířů západního myšlení, a ne jen toho úzce filosofického. Tomu, kdo veškerou pozdější filosofii označil za pouhé komentování Platónova odkazu, musím dát za pravdu.